Moji drazí Češi a Slováci. Co se u nás Pelému líbilo?
Jeho druhá žena Assiria to tehdy spunktovala. Tolik si znovu chtěla prohlédnout Karlův most, Bertramku a Pražský hrad, až Pelého přesvědčila: „Co říkáš tomu, že spolu v Praze oslavíme tvoje šedesátiny, drahý?“
Přiletěli z Frankfurtu, ne úplně inkognito, ovšem na dnešní poměry docela nepozorovaně.
Už je to dvaadvacet let, kdy Pelé kousek od Václavského náměstí vklouzl v kožené čepici a rukavicích do dveří hotelu Palace.
Zdaleka to nebylo poprvé, kdy měl kontakt s Českem a Slovenskem. Však jeho dvorním manažerem byl Joe Borbély, na Slovensku narozený a v Brazílii usídlený sportovní agent. Vzhledem k tomu, že Pelé včera zemřel, připomeňme si jeho vztah k našim zemím.
„Prahu mám stále v srdci,“řekl Pelé v rozhovoru pro MF DNES, když slavil osmdesát.
V polovině září 1994 přiletěl na východ Slovenska. Právě manažer Borbély ho přemluvil, ať neváhá, že s brazilskými fotbalovými mistry zažije neopakovatelnou atmosféru. Nemýlil se. V Košicích a Prešově čekaly davy lidí, aby mohly Pelého jen zpoza zábran zahlédnout. Brazilský král ochutnal halušky, mise splněna. Ale pojďme zpátky v čase. Jistě nemusíme zdůrazňovat mistrovství světa 1962 v Chile, ze kterého pochází scénka, která se zapsala do kronik fair play. Záložník Josef Masopust při skupinovém utkání s Brazílií nechal projít pomalou přihrávku na Pelého, který pokulhával. Měl natržený sval, ale protože se ještě nemohlo střídat, zápas dohrával v bolestech. Masopust nechal soupeři uctivě přednost, ale balon stejně skončil v autu. „Nádherné gesto,“děkoval Pelé.
Zrodilo se přátelství, které trvalo přes půl století. Přitom ti dva potřebovali k hovorům tlumočníka. „Přítel Masopust,“říkával Pelé. „Pelé je frajer,“vracel Masopust. Když měl Masopust osmdesát, namluvil mu Pelé dojemnou zdravici: „Děkuju za vše, co jsi pro fotbal udělal. Přišel jsi přede mnou, otevřel jsi dveře pro mě i všem dalším.“
S Čechoslováky se Pelé potkával celkem pravidelně a většinou se těšil velké úctě. Jen před vzájemným zápasem na mistrovství světa 1970 v Mexiku si kouč Jozef Marko rýpnul: „Už není, co býval.“
Pelého neranil, spíš vyhecoval. Nejenže gólem pomohl k vítězství 4:1, ale ještě vymyslel drzý kousek: brankáře Ivo Viktora zkoušel přehodit fikaným lobem z vlastní poloviny. „Škoda, že jsem si to nenechal na důležitější zápas,“vzpomínal později: „Brankáři, kteří proti mě stáli, se od té doby nehnuli z vápna!“
Viktora ten pokus strašil ve snech. Mockrát líčil, jak míč v řídkém vzduchu letěl nekonečně dlouho a... „Naštěstí pro mě šel vedle. Jinak bych se asi zapsal do historie.“
Mimochodem, v červnu 1966 na slavném stadionu Maracaná dostal od Pelého dva góly za dvacet minut: „Ten syčák si mě vychutnal.“
Ale zpátky na mistrovství světa do Mexika. Po památném utkání si Pelé vyměnil dres s útočníkem Ladislavem Kunou, který vzpomínal: „Sudí písknul konec a my v tu chvíli stáli vedle sebe. Vzpomněl jsem si na pár španělských slovíček, povídám, cambio, por favor, něco jako vyměnit, prosím, a ukázal jsem na dresy.“V roce 2003 pak Pelého desítku vydražil v londýnské aukční síni Sotheby's za 360 tisíc korun.
Taky se traduje, že Pelé dal proti Československu nejhezčí gól kariéry, byť se záznam bohužel nedochoval. Nehrál za reprezentaci, ale za Santos. Na tradičním turnaji Hexagonal získal míč ve středu pole, prošel přes všechny soupeře a pak geniálně zakončil. Hrálo se 16. ledna 1965 v Chile. Pelého tým vyhrál 6:4.