Poučení ze švédských otoček

Švédsko, které od nás na začátku ledna převzalo předsednictví EU, se loni zřeklo dvou tradic své zahraniční politiky. Jedné dlouhé a respektované, druhé krátké a podivné. Tedy neutrality země a feministické diplomacie.

Žádostí o vstup do NATO ukončuje Švédsko svou přes dvě stě let trvající neutralitu, zastavením feministické zahraniční politiky uzavírá necelé desetiletí své genderové ofenzivy. Oba posuny jsou pro nás zajímavé především tím, že ukazují na vztah mezi domácím a mezinárodním prostředím. Jeho zprostředkování je bytostným úkolem zahraniční politiky, který se Česku dlouhodobě nedaří.

Neutralita, která začala po napoleonských válkách, odrážela ztrátu velmocenského postavení Švédska. Další dvě století se mu dařilo zajistit si nezávislost právě neutralitou a zůstalo uchráněno všech velkých evropských konfliktů. Ve dvacátém století získávala švédská neutralita významnou domácí oporu v demokratickém socialismu, který po desetiletí uskutečňovala tamní sociální demokracie. Během studené války nepatřilo Švédsko Moskvě ani Washingtonu, a to jak v politice zahraniční, tak i v té domácí.

Posledním výrazným nositelem této politiky byl premiér Olof Palme, jehož vražda v polovině 80. let zůstala dodnes neobjasněna. Za jeho působení Američané dokonce načas stáhli ze Stockholmu velvyslance. Nicméně již za Palmeho se švédský demokratický socialismus dostával pod tlak globálního neoliberalismu a od 90. let sílil ve švédské zahraniční politice atlantismus, zosobňovaný pravicovým premiérem Carlem Bildtem. Nejen že se Švédsko otevřelo nadnárodním finančním trhům a korporacím, ale také se nechalo zatáhnout do špinavých operací americké války proti teroru i pronásledování Juliana Assange. Vstup do NATO dnes symbolicky ukončuje neutralitu, kterou už před lety vystřídala realita amerického vazalství.

Bandité a banditky

Feminismus je novějšího data. Spolu s podporou imigrace a bojem proti klimatickým změnám se zařadil k prioritám švédské levice potom, co pod neoliberálním tlakem opustila demokratický socialismus. Ale ve společnosti se těší poměrně silné podpoře. Když se ministryně Margot Wallströmová v roce 2014 přihlásila k feministické zahraniční politice, stavěla na domácí realitě a pokoušela se tím vyvážet určité švédské hodnoty.

Dnešní odklon od její politiky neznamená konec feminismu doma, nýbrž uznání fiaska pokusů o jeho vývoz. Feministická zahraniční politika vedla ke zmražení vztahů s arabskými zeměmi, které ostře reagovaly na nevyžádané švédské rady, jak mají doma měnit postavení žen. Projevilo se to ve ztrátách švédských zbrojařů a dalších exportérů. Diplomatický feminismus ale vedl i k obecné ztrátě smyslu pro politickou realitu. Ministryně Wallströmová na jednom bruselském jednání žehrala nad absencí žen v libyjské prozatímní vládě. Mluvila přitom o zemi, kde tehdy jako dnes řádila občanská válka a vládu tvořili místní banditi. Švédce očividně ve vládě chyběly banditky.

Mezinárodní prostředí nemilosrdně konfrontuje s realitou ideologické nesmysly, které v domácí bublině mohou přežívat i dlouhá desetiletí. Pokud to jejich nositelé nezaznamenají, řítí se buď do frašky, anebo do katastrofy. Všimli si toho i švédští progresivisté, když jejich vítačská politika proměnila desítky čtvrtí švédských měst v ghetta zamořená zločinem a islamismem. Když nyní konzervativci dávají zpátečku feminismu v zahraniční politice, možná to posílí zdravé tázání, zda nadále doma podstupovat jeho výstřelky. Ztratil už jakoukoliv souvislost s legitimním prosazováním rovnosti mužů a žen, pod záminkou boje proti genderovým stereotypům útočí na základy evropské společnosti. Pro budoucnost představuje stejnou hrozbu jako islamismus.

V Česku je podobně naší nejsilnější zahraničněpolitickou ideologií havlismus. Bývá mylně vykládán jako politika ochrany lidských práv. Ale taková politika by neměla šanci doma ani venku. Zatímco Švédsko doma svého času žilo neutralitou a dnes žije feminismem, Češi do lidských práv nijak nadšení nejsou. Venku se pak těžko měří všem stejným metrem, bez něhož však mizí lidskoprávní věrohodnost.

Podstata havlovské politiky je jinde: v bezvýhradné loajalitě k USA, v pragmatických vztazích s jejich nedemokratickými spojenci, v lidskoprávním odmítání jejich nepřátel a v zanícené morální obhajobě tohoto manévrování – s odkazem na řád bytí (u Havla) či euroatlantické hodnoty (u jeho epigonů). Současná vláda je havlovsky důsledná: nevýhodně kupuje americké stíhačky, odmítá energie z Ruska, zavírá generální konzulát v čínském Čcheng-tu a otevírá velvyslanectví v Kataru. Lidská práva tam sice nevzkvétají a tamní šejchové po světě podporují nebezpečné islamisty, ale je tam americká základna a obrovské zásoby zemního plynu.

Americké vazalství může nabývat různých podob, ta havlovská ho pojímá jako morální misi. Opírá se o zvláštní kombinací lokajství a moralizování, která má v české politické tradici posledních dvou set let pevné místo prověřené Vídní, Paříží, Berlínem, Moskvou a dnes Washingtonem. Lišíme se tím nejen od Švédů, ale i od sousedů, kteří si na lenním pánovi za své služby vymáhají odměny (Poláci) či jsou občas neposlušní (Maďaři). Na druhou stranu brutální konflikt, který Američané s Rusy rozehráli na Ukrajině, může přimět k pochybám i českého Vaška – zejména pokud po pánově klopýtnutí sám skončí se zlomenou nohou. Pak si třeba vzpomene, že se umí i vzbouřit.

Americké vazalství může nabývat různých podob, ta havlovská ho pojímá jako morální misi.