Nomádi v Londýně. Tady se stávkuje? divil se Hruban
Klidné Poděbrady vyměnil s rodinou za pulzující Londýn. Bydlí ve 21. patře mrakodrapu s výhledem na Temži a Tower Bridge, po městě přejíždí za tréninkem i zápasy, řízení vlevo si ale vyzkoušet netouží.
Kapitán basketbalové reprezentace Vojtěch Hruban má za sebou tři měsíce angažmá v celku London Lions. „První kontakt byl docela velký šok, říkal jsem si: Co tady kruci dělám,“líčí pro MF DNES.
Předchozích deset sezon strávil v Nymburce, jenže na pokračování se nedomluvil, a tak ve 33 letech zažívá první zahraniční misi. Navíc v basketbalově netradiční destinaci.
Co vás v Británii nejvíc udivilo?
Hodně mě překvapil stav státu a jeho fungování. V Česku si spousta lidí stěžuje, jak se máme špatně, Británie se dává za příklad, ale třeba zdravotní systém tady není ideální. Taky je skoro každý týden stávka, stávkují strojvedoucí vlaků, řidiči ambulancí, sestřičky, celníci.
Mluví se i o tom, že se v zimě některým částem města odstřihne elektřina, v obchodech zboží často zmizí. Takové věci jsem nečekal.
Kde přesně v Londýně žijete?
V bankovní čtvrti Canary Wharf se spoustou mrakodrapů. V jednom bydlíme, ze 21. patra máme krásný výhled. Je tady pět podzemních obchoďáků, celá oblast je obrovská, třikrát větší než Poděbrady, takže ze začátku to pro nás byl velký kulturní šok. Ale už jsme si zvykli a poznali, že Londýn je krásné město.
Stihl jste už vyzkoušet řízení?
Vlevo už jsem řídil, jen ne na tak frekventovaných místech. A tady popravdě ani nevím, kam bych jezdil. Zaprvé není kde parkovat, zadruhé je všude MHD. A když je potřeba jet autem, tak jsou taxíky rychlejší a příjemnější. Jako dobré spoje do centra fungují i lodě.
Jak zvládla stěhování vaše šestiletá dcera?
Asi se s námi docela nudí, snažíme se ji zabavit, aby měla co dělat. Ale potřebuje i kontakt s dětmi, hlavně kvůli angličtině, kterou se do ní snažíme cpát.
Do školy tedy nechodí?
Na to má trochu špatný věk, protože v Česku by měla odklad, ale tady už by měla chodit druhým rokem. Školy jsou zde hrozně plné, navíc jsme přijeli až po začátku školního roku. Jediná možnost je soukromá škola, ale ta je zase strašně drahá.
Jak jste v Londýně spokojený po basketbalové stránce? V britské BBL dáváte průměrně 10, v Eurocupu 12 bodů na zápas.
Měl jsem dobré i špatné zápasy. Ze začátku byl problém, že přišlo dvanáct nových hráčů a neměli jsme společnou přípravu, takže nám chyběl společný základ. Taky máme smůlu na zranění, já jsem snad jediný, kdo odehrál vše. Takže se možná čekalo trochu víc, ale vzhledem k sestavám, v jakých jsme hráli, panuje spokojenost (Londýn vede BBL a v Eurocupu je sedmý ve skupině).
Co jste vypozoroval o postavení basketbalu v Británii?
Je hned druhým sportem za fotbalem, ale vše je orientované na NBA. Kultura je jiná, i pohled na basket je takový neevropský. Návštěvy chodí slušné, před Vánoci přišlo na Paříž 6 100 lidí a byla krásná atmosféra. Diváků je víc, než jsem očekával, speciálně na britskou ligu. Třeba v den, kdy hrála Anglie na fotbalovém mistrovství světa, jsme měli 2 500 lidí.
Je i herní pojetí ligy podobné zámořskému?
BBL bych přirovnal k G League (zámořská soutěž o úroveň pod NBA). Spousta dobrých basketbalistů, většinu času se hraje jeden na jednoho, žádné velké systémy a taktické manévry, ale zároveň krásné akce.
Musel jste se přizpůsobovat?
Náš tým je trochu jiný, máme hráče s většími zkušenostmi z Evropy, takže se snažíme hrát víc evropským stylem. V Eurocupu to pak ani jinak nejde. Je pravda, že ze začátku jsem střely a pozice hledal trochu hůř, protože jsem vždycky hrál spíš bez balonu a nikdy jsem toho moc nenadribloval. Ale hra týmu se zlepšuje, takže se posouvá i moje role.
Jak Londýn funguje jako klub?
Třeba marketing je na velice slušné úrovni, kluci na to mají dobrý rozpočet a sociální sítě dělají skvěle. Pro českého fanouška je tam málo výsledků a informací, ale videa vypadají dobře a obsahu je spousta. Na Instagramu máme 31 tisíc sledujících, při zápasech se dělá show. Jen na zbytku fungování klubu je vidět, že jde o novou organizaci.
Co drhne?
Ze začátku jsme měli problémy s lety a sedačkami, že přes dva metry vysocí kluci neseděli u nouzových východů. Je znát, že lidi nemají tolik zkušeností, ale zlepšuje se to. Taky je v Londýně těžké sehnat tréninkové zázemí, je tady málo hal a všechny plné. Takže jsme jako nomádi a přejíždíme mezi halami, nikde nemáme pořádné zázemí.
Domácí zápasy hrajete v Olympijském parku, kde má stadion i fotbalový West Ham. Už jste se byl podívat?
Ještě ne, protože jsme měli trošku blázinec se stěhováním a cestováním, vyrazíme spíš až na jaře. Eurocup občas hrajeme ve Wembley aréně, která je větší, ale je to koncertní hala. Není tam ideální přizpůsobení sedaček na basketbal, ale furt je to Wembley s obrovskou historií.