Indonéské Lidice rozdělilo odškodnění
Bývalé koloniální velmoci, trvalo 60 let, než se za masakr v Rawagede omluvilo.
Nizozemský premiér Mark Rutte se nedávno oficiálně omluvil za roli své země v obchodu s otroky. Problémy s vlastní minulostí této bývalé koloniální velmoci však zahrnují i násilnou kampaň vedenou v Indonésii po konci druhé světové války.
Na horizontu zelenajícího se rýžového pole se rýsují červené střechy přízemních baráčků. Proplétáme se úzkými silničkami, širokými tak, že se na ně vejde jediné auto, než konečně zastavujeme ve vesnici Balongsari, dříve nazývané Rawagede, ležící asi padesát kilometrů východně od indonéského hlavního města Jakarty.
Paní Mina mne vede k místnímu památníku ve tvaru rozkvétající květiny, otevřenému v roce 1995. Společně se vyhýbáme kalužím, které se po ranním monzunu ještě nestačily vpít do země. Prohlížíme si nepříliš udržovanou expozici se zažloutlými fotografiemi i dioramatem s vojáky a plačícími matkami držícími v náručí své děti.
Za monumentem se otevírá výhled na jednoduché náhrobky nesoucí většinou po indonéském způsobu jediné jméno. Zastavujeme u toho s nápisem Gedut. Mé průvodkyni byly 9. prosince 1947 pouhé tři měsíce, poslední okamžiky svého otce tak zná pouze z vyprávění.
Toho dne za svítání obklíčily Rawagede stovky těžce ozbrojených nizozemských vojáků. Rozespalí obyvatelé se v panice rozutekli ze svých domovů. Někteří se i s dětmi schovali pod postele, jiní nalezli úkryt v okolních křovinách nebo naskákali do řeky a bezmocně sledovali, jak vojáci odvádějí všechny chlapce a muže starší patnácti let a snaží se od nich zjistit, kde se nachází jeden z vůdců partyzánského odboje, Lukas Kustarya.
Masakr v polích
Když se nedočkali odpovědi, odvlekli všechny zajatce na rýžové pole. K vyděšeným ženám doléhal štěkot psů a ozvěny výstřelů. Půda i řeka se zbarvily doruda. Během krátké chvíle indonéské Lidice přišly o všechny své mužské obyvatele. Některá těla strhnul proud a nebyla nikdy nalezena, ostatní byla narychlo pohřbívána, bez modliteb, bez obřadů.
V padesátých letech minulého století byly jejich ostatky vyzvednuty a uloženy v místě za dnešním památníkem. V Rawagede vyhaslo 431 životů, na hřbitově jich leží asi třetina.
U jednoho z náhrobků se mi rodina ze Sumatry svěřuje, že k tiché modlitbě sem pravidelně jezdí dvakrát ročně – na konci islámského postního měsíce a ve výroční den masakru. V tento den se zde v posledních letech objevují i zástupci nizozemského velvyslanectví. Bývalé koloniální velmoci trvalo více než šedesát let, než se za masakr v Rawagede omluvila. S celou svojí koloniální minulostí se však zcela nevyrovnala dodnes.
Nizozemská přítomnost v dnešní Indonésii začala příchodem obchodníků, kteří se od konce 16. století postupně zmocnili velké části souostroví, na počátku 19. století pak vládu převzal nizozemský stát, jenž tak ovládl jednu z nejcennějších
kolonií nacházejících se pod evropskou kontrolou.
Nikdo nebyl potrestán
Po období japonské okupace během druhé světové války indonéští nacionalističtí vůdci, vedení Sukarnem a Mohammadem Hattou, vyhlásili 17. srpna 1945 nezávislost. Nizozemci se svého pokladu sice nehodlali vzdát, ale v zemi na rovníku se ocitli v pasti, která se podobala té, do níž později spadli Francouzi a posléze i Američané ve Vietnamu nebo Sověti v Afghánistánu. Špatně vycvičené jednotky nedokázaly běžnými vojenskými prostředky čelit partyzánské taktice protivníka a z frustrace se uchylovaly k teroru vůči civilnímu obyvatelstvu. A tak v době, kdy před tribunálem v Norimberku stanuli nacističtí vůdci, se nizozemská armáda marně pokoušela potlačit indonéskou snahu
o nezávislost. Na rozdíl od mužů souzených v Norimberku však za zločiny spáchané v Indonésii nebyl nikdo potrestán.
Stíhání se tak vyhnul major Alphons Wijnen, zodpovědný za masakr v Rawagede, i kapitán Raymond Westerling, jehož prapor měl na svědomí vůbec největší krveprolití, když o Vánocích a na Nový rok 1946 zabil více než 4 000 lidí v oblasti jižního Sulawesi.
Až do konce šedesátých let minulého století si Nizozemsko udržovalo masku tolerantní země, která se za druhé světové války stala obětí německých okupantů, a nepřipouštělo si, že by zároveň mohlo být pachatelem masakrů odehrávajících se na druhém konci světa.
Mise v odlehlé kolonii byla veřejnosti prodávána jako činnost srovnatelná s působením mírových sborů, jako akt milosrdenství prováděný
v zájmu domorodců, které tamní nacionalisté utlačují. To vše halilo přesvědčení, že Nizozemsko přece žádné války nezahajuje.
Teprve v roce 1969 prolomil hradbu mlčení válečný veterán Joop Hueting, který v místní televizi uvedl, že se během své služby stal svědkem válečných zločinů. Autor třaskavého svědectví se po svém vystoupení musel skrývat kvůli výhrůžkám, které dostával od svých bývalých spolubojovníků.
Nikdy předtím nebylo Nizozemsko tak přímo konfrontováno s násilím, kterého se dopustilo ve své bývalé kolonii.
Hueting popsal případy zabíjení neozbrojených civilistů, poprav zajatců i jejich mučení elektrickým proudem, které bylo standardní součástí výslechů. Během razií docházelo k represím, které z vojenského hlediska nedávaly žádný smysl. Jako když Huetingova jednotka dorazila do vesnice s větším domem s dřevěnými zdmi uprostřed. „Dva z našich chlapů do něho vstoupili a desátník vystřílel celý svůj zásobník. Když jsem vešel dovnitř, uviděl jsem asi dvacet lidí, ženy, děti a muže, z jejichž tepen stříkala krev, a slyšel jsem výkřiky umírajících.“
Teprve v roce 2005 Nizozemsko připustilo, že stálo na „špatné straně dějin“.
O šest let později tamní soud nařídil nizozemské vládě, aby zaplatila celkem 180 000 eur sedmi vdovám, jedné dceři a jednomu přeživšímu, kteří vystupovali jako žalobci v případu masakru v Rawagede. V roce 2013 stejný soud vyzval kabinet k odškodnění dvanácti obětí jiného krveprolití na jižním Sulawesi. Gesto usmíření však přineslo více škody než užitku a v Rawagede rozdělilo bývalé přátele i sousedy. Na soud se obrátila jenom část postižených, ale krveprolití se dotklo mnohem více lidí, kteří se začali dožadovat svého podílu. Podle jednoho z obyvatel vesnice ho okamžitě po vynesení rozsudku obklopily davy lidí, kteří křičeli a vyhrožovali, že mu zapálí dům, pokud jim nedá část peněz. Odškodněným nakonec nezbylo, než se o vyplacenou sumu rozdělit.
Rozsah, kterého by se mohla případná další kompenzace týkat, je přitom mnohem širší. Podle závěrů výzkumu, na kterém se podíleli historici z obou zainteresovaných zemí, si násilí páchané nizozemskými jednotkami v letech 1945 až 1949 vyžádalo asi 100 000 indonéských životů. Zodpovědnost přitom padá i na státní orgány a politiky, kteří tyto metody schvalovali nebo před nimi zavírali oči.
„Musíme přijmout ostudná fakta, jménem nizozemské vlády se dnes indonéskému lidu hluboce omlouvám, “řekl premiér Mark Rutte během návštěvy Jakarty v roce 2019. Rutteho pojí k Indonésii osobní vztah. Jeho rodiče zde žili již před druhou světovou válkou, během ní byl otec internován v japonském zajateckém táboře a jeho manželka zemřela. S novou ženou, sestrou předchozí, zůstali v Indonésii až do roku 1958, kdy ji museli opustit.
Současné vztahy mezi Jakartou a Haagem jsou sice označovány jako dobré a koloniální období patří z pohledu většiny mladších Indonésanů do doby minulé, ale pohled na společné dějiny stále představuje chůzi po tenkém diplomatickém ledě.
Nizozemsko dodnes oficiálně neuznává jako den vyhlášení indonéské nezávislosti 17. srpen 1945, nýbrž až rok 1949, kdy došlo k mezinárodně zprostředkované dohodě mezi oběma státy. Změna tohoto postoje by však znamenala, že ozbrojený zásah po druhé světové válce byl agresí vedenou vůči samostatné republice, provázenou válečnými zločiny. Navíc podle některých indonéských historiků by případné odškodnění mělo zahrnout i celé koloniální období. „Víme, že Nizozemsko se stalo moderní a bohatou zemí, jakou bylo a je dnes, díky kolonizaci Indonésie a nucené práci indonéského lidu,“řekl agentuře CNA historik J. J. Rizal. Nizozemsko ovládalo Indonésii po 350 let.