Když už svazek nemusí řešit, zda je státotvorný

Kousek od mé někdejší Základní devítileté školy Majakovského v Karviné 7 byla ZDŠ Čajkovského. Majakovského byla škola česká, Čajkovského slovenská. Karviná byla hornické město, na šachtách dělala spousta Slováků, se Slovenskem jsme byli jedna země, takže škola vyučující ve slovenštině nebyla ničím neobvyklým. V Karviné 6 měli svou základku Poláci, ale to je zase jiná historie.

Slováci žili v našem domě, měl jsem slovenské kamarády, na gymplu, který už ve slovenské verzi u nás neexistoval, slovenské spolužáky. Jano byl z Košic, Boris z Bratislavy. Učili se už česky, jen v češtině měli úlevy, nemuseli psát diktáty. Nechápal jsem proč, oba mluvili česky, ale ona je slovenská gramatika přece jen od té české odlišná.

Slovensky hrálo rádio i televize, slovenština byla běžnou součástí mého života.

Přišlo mi normální, že slovenští kluci jezdí k nám na vojnu a čeští zase naopak na Slovensko. Anebo že ve fotbalové lize jsou kluby jako Slovan či Inter Bratislava, Plastika Nitra, DAC Dunajská Streda, v hokejové Trenčín a Košice. Podle Košic se jmenoval i vlak – Košičan. Nebylo to dnešní pendolino – Košičan, ale obyčejný rychlík plný někdy trochu divokých příběhů. Pár let jsem jím jezdil…

Rodiče měli na Slovensku chalupu. Řada lidí nejen z Karvinska měla na Slovensku chalupu. Ta naše byla v Zákopčie, kousek za Čadcou. „Pozor, ide rušeň, ide rušeň,“varoval tamní nádražní rozhlas před projíždějící lokomotivou. Čadca má nádraží v bruselském stylu. V bufetu tam čepovali pivo Urpín a před nádražím prodávali korbáčiky.

Chalupa stála na polosamotě na kopci u lesa, o kterém polovina Slováků z okolí tvrdila, že je jejich. Náš nejbližší soused měl dvanáct dětí. V týdnu pracoval v železárnách, na víkendy jezdil domů. Poblíž byly ještě tři chalupy, dvě z toho měli čeští chalupáři, podobně tomu bylo i v dalších malých osadách rozházených porůznu po kopcích.

Československý svět mi přišel samozřejmý. Ve svých -nácti letech jsem ani nepřemýšlel, že by to mohlo být jinak.

Jenomže ono to jinak bylo. Realita soužití přece jen spočívala v něčem jiném než v tom, že se kamarádíte v práci, ve škole nebo o víkendu na horách. Kamarádit se můžete, aniž byste se u toho nutně spojovali do jednoho státu.

Československo se u svého vzniku v roce 1918 více než o argumenty historické opíralo o ty politicko-mocenské, které utvářely poválečné uspořádání Evropy. Je to, jako kdyby se vzali dva lidé jen proto, aby si je nevzal někdo jiný. Zpočátku se radují, že jim to vyšlo, ale pak se začnou ošívat, že je to přece jen svazek z rozumu. A Československo svazkem z rozumu bylo.

Slovensko z něj chtělo vystoupit a také i vystoupilo. Poprvé před druhou světovou válkou, podruhé v roce 1993, přičemž v mezičase pravidelně řešilo, jaké by mělo nebo chtělo v rámci společného státu mít postavení.

Fungoval tam efekt menšího, který se vyhraňuje vůči většímu, hlavně jsou ale Slováci i Češi dva svébytné národy. Proč by měly žít spolu, byť to velké části lidí obou zemí přišlo normální? Jiné velké části to naopak normální nepřišlo. Dokonce jsme tady měli i pomlčkovou válku. Spor o to, jestli budeme Československá, Česko-slovenská, nebo Česká a Slovenská federativní republika. Nejsme z toho už nic.

Realita soužití je díky tomu v poloze, kdy se můžete kamarádit a neřešit u toho, jestli jde o přátelství státotvorné, nebo státoborné. Česko-slovenské manželství v tom jasno úplně nemělo.