Regulace budoucího hříchu

Chceme společnost plnou evropských hodnot, kde vám stát bude kontrolovat platební kartu, kalorie, zhlédnuté stránky na internetu a koukat pod peřinu? Je to ještě demokracie?

Kde jsou ty doby, kdy měla televize dva programy. Zlaté časy regulace a zlaté časy kontroly. Když se ukázala prsní bradavka před desátou večer, přišla pokuta. Ačkoliv to, co procházelo v devadesátých letech, dnes by patrně neprošlo. Třeba Česká soda. „Škoda Henlein“Vávry, Šteindlera a Čtvrtníčka či „seznamy, co jsou ještě teplé“by dnes televizi patrně stály licenci.

Spolu s dnešní chorobnou přecitlivělostí přicházejí stovky programů, které nám dodají filmy až do ložnice. Namísto plurality, když psát či vysílat může kdokoliv, přichází zděšení a požadavek na filtraci nepohodlných informací a názorů.

Ve Sněmovně leží Akt o svobodě médií eurokomisařky Věry Jourové, který zavádí cenzuru v podobě evropského regulátora a zakazuje kumulaci volené moci a vlastnictví médií. Účelem prý je ochránit nezávislost redakcí před politickými a ekonomickými tlaky. Nicméně za „nezávislou“redakci vlastník i nadále bude odpovídat, ale nemá mít možnost do vydávaného obsahu zasahovat. Lex Babiš, Berlusconi a Orbán, mravnostní policie, Výbor lidové kontroly a Úřad tiskového dohledu v jednom.

Regulace závisí nejen na technologické možnosti, ale i na legitimitě kontrolovat. Má smysl zakazovat jako vysílání v televizi to, co lze najít na internetu? Pornografii dnes může vidět i kněz či dítě školou povinné. Lze regulovat internet, který nezná hranice a jurisdikci, nebo soukromý prostor sociální sítě, někým někde vlastněné, někým kdesi spravované, ale mimo jurisdikční dosah státního či evropského regulátora? Jaká práva má mít stát, reprezentovaný vždy určitými názory vlády? Má právo zakázat hledat slovo „Kreml“či číst prohlášení agentury TASS? Má právo zasahovat do toho, jaké informace budete číst, poslouchat, vidět? Nesmí být vládě jedno, jaký názor si na základě čeho vytvoříte?

Jediné, v čem lze souhlasit se státní regulací, je obsah, který financujeme my všichni, kteří stát tvoříme, solidárně z poplatků jako veřejnou službu. Protože zde se musíme shodnout na tom, co ještě je – a co už naopak není veřejná služba. Média veřejné služby jsou či mohou být užívána i placena všemi.

Venuše mélská jako porno

Článek 17 Listiny základních práv a svobod říká, že každý má právo vyjadřovat názory slovem, písmem, tiskem, obrazem či jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Ale to vše lze podle téhož článku Listiny omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.

Stát bude nejbezpečnější, budou-li s vládou všichni souhlasit. Veřejná bezpečnost znamená, že nikdo nebude demonstrovat. Mravnost bude naplněna, nebude-li existovat sex. Ideální pro uzákonění nikábu je, aby „smilníky“nic nesvádělo k hříchu. Chceme ale opravdu takovou společnost plnou evropských hodnot, ve které vám stát bude kontrolovat platební kartu, kalorie, zhlédnuté internetové stránky, prohlížet knihovnu a koukat pod peřinu? Je to demokratická společnost?

Dědové bojovali proti cenzuře hárem, pivem, samizdatem a punkem. Hodnoty komunismu v myslích bořily sex, drogy a rock’n’roll. Generace otců prolamovala tabu jointem, Českou sodou a Peříčkem. Generace dětí, které nevědí, co je samizdat, má internet obsahující vedle „upirátěných“filmů i darknet, „temnou“speciální neveřejnou síť. Náboženští fanatici, ekologičtí blouznivci, stoupenci placaté Země nebo odpírači očkování dnes mohou být médium… Na jedné webové stránce určuje morálku Zuckerberg a jakýsi anonymní sbor „zmocněnců pro dezinformace“, který zcenzuruje i Venuši mélskou jako porno. Druhé stránce určuje morálku Musk a levicoví moralisté šílí, že i Trump bude svým výsměchem moci narušovat bezpečný prostor pro jejich teplé ekologické snění. O své místo hlavního cenzora se hlásí Bob Kartous a jeho elfové vytvářející seznamy…

Hranice mezi zločinem, humorem a realitou zmizela. Přijdeme domů, vezmeme do ruky ovladač a díváme se na to, co kanály nabízejí. Už ale nerozeznáme, jestli plytký text napsal chlubivý politik, nedovzdělaný novinář či umělá inteligence, která stále nerozumí ironii a sarkasmu. Hledáme fakenews řízené Putinem a nikdo není schopen rozeznat deepfake – třebas v podobě hyperrealisticky animovaného digitálního avatara českého premiéra, chválícího svou vládu.

Čím může být ohrožována mravní výchova dětí, ponechaných o samotě s internetem, na němž lze najít soulož s koněm? Čím může být ohrožována mravní výchova mládeže, když digitální hry přinášejí brutální násilí jako běžné už pětadvacet let – pamatujete na počítačovou hru Doom? Pátrání po „dezinformacích“, které se později mohou ukázat být informacemi, se zvrhává v cenzuru. Většina bude souhlasit, že pít savo není dobrý nápad. Lze ale z internetu smazat všechny návody na „léčivé“koktejly obsahující oxid chloričitý, zavřít do blázince všechny „detoxikační poradce“ničící parazity ve vašem mozku či poslat do vězení všechny prodejce frekvenčních generátorů Zapper?

Budoucnost regulace či „kontroly obsahu“závisí na nás. Ne na politicích, ale na tom, co jim dovolíme. Všechny pokusy, jak svobodu médií omezit, naštěstí prozatím zkrachovaly.

Má stát právo zakázat lidem hledat slovo „Kreml“či číst prohlášení ruské agentury TASS?