Rajčata na obraze? Ale proč ne
Co s krajními protesty mladých aktivistů? Europoslanec Luděk Niedermayer reaguje na ekonoma Michala Skořepu, který v textu „Co s eko-vandalismem mladých“(MF DNES, 3. 12. 2022) varoval před málo razantním postupem.
Ani já nejsem fanda lití rajčatové polévky na obraz v galerii, což označil Michal Skořepa – jinak výborný ekonom, kterého si vážím – ve svém textu pro MF DNES jako „eko-vandalismus“. Zde je ale nutno dodat, že obraz byl krytý ochranným sklem, což autoři protestu věděli, a tedy ho zjevně nechtěli poškodit. Proto mi už slovo „vandalismus“nesedí – a nesouhlas s litím rajčatové polévky na obraz je tedy asi jediná věc, kde s textem Michala Skořepy mohu souhlasit.
Ani já nevítám mnohé formy protestů, které se dnes odehrávají, a už vůbec nejsem pro porušování zákonů. Ale protestující mladí lidé, starší, kteří mají obavu o to, co jejich děti čeká, většina vědců – ti všichni bijí na poplach. Výsledkem jsou i poměrně radikální protesty s cílem získat (konečně) pozornost, které část společnosti viditelně iritují. Je ale otázkou, zda to není spíše naše selhání než selhání protestujících.
Zásadní je rajčatový protest uvést do kontextu problému, který je podle mě mnohem hlubší, než je mu Skořepa ochoten přiznat. Nejen že mladí lidé v galerii nechtěli vzácný obraz poškodit, ale ani si nemyslím, že by na sebe chtěli pouze upozornit. Protestovali proti něčemu, co se dnes, s hrozivou samozřejmostí, děje. Proti tomu, že způsob našeho života vyvolává velké náklady pro ty, kdo „přijdou po nás“. A stále větší část společnosti, budoucí „plátci za naše konání“, je s tím nespokojena. Volají po tom, aby je společnost brala vážně, neřešila jen to, jak žijeme dnes, ale i to, jaké to má důsledky, a tedy jak budou žít lidé zítra.
Po nás potopa?
Jde přitom o mnoho různých věcí. Začít lze s vysokými dluhy, výsledky neschopnosti vlád držet rozpočty s nízkým nebo žádným schodkem. Úroky z dluhu platíme my a budou je platit i naše děti. Stejně se budou muset popasovat s neudržitelným penzijním systémem, který bude stále více zvyšovat jejich daně nebo platit nízké penze.
Tím, že dovolujeme levně využívat neobnovitelné, hlavně fosilní zdroje, zvyšujeme jejich využívání a podporujeme často nenávratnou devastaci krajiny. Málo nás také znepokojuje nadměrné využívání chemie v zemědělství, které ničí krajinu, zabíjí zvířata a otravuje podzemní vodu. A někdy selháváme i v dodržování pravidel, která sami určujeme. Třeba když umožníme elektrárně udělením výjimky, aby do vzduchu vypouštěla větší než povolené množství jedovatých látek, neb by prý jejich odstranění bylo drahé. Drahé toto všechno je, ale hlavně pro ty, kterým takovéto konání poškodí zdraví či jinak zhorší život. A samozřejmě pro ty, kteří budou vzniklé náklady platit v budoucnu.
Nejvíce hrozivá je představa, že kvůli dnešní neochotě využít nové technologie a postupně měnit naše chování odevzdáme dětem planetu ve stavu, který jejich život dramaticky zkomplikuje. Není překvapivé, že protest proti příliš chabé snaze snižovat emise skleníkových plynů, které klima ohrožují, je v centru rozhořčení mladých lidí.
Planeta nemá cenovku
A právě proti naší laxnosti a netečnosti k tomu, jak dnešní způsob života a fungování ekonomiky zkomplikuje životy našich dětí, „eko-vandalové“protestují. Vytváření obrovských nákladů, které budou muset platit, považují – zcela oprávněně – za neférové a neodpovědné. Kdybychom je označili za lidi protestující proti neodpovědnosti, vyzněl by jejich protest jinak.
Klimatické riziko je ze zmíněných příkladů nejzávažnější a nelze k němu navíc přiřadit „cenovku“. Pro tak velký rozsah změn žádná finanční protihodnota neexistuje – jinou planetu si ani za miliardy miliard nekoupíme. Existuje tak dost lidí, kterým přijde zahrávat si s možností, že k těžkému a nevratnému poškození ekosystému planety skutečně dojde, právem příliš riskantní.
I proto se země světa spojily a před lety se v Paříži dohodly oteplování zastavit. Pařížská dohoda předpokládá, že oteplení do konce století nepřekročí 1,5 °C. To by nám mělo umožnit se se změnou, která i tak životy milionů lidí zasáhne, alespoň nějak srovnat. V Evropě máme plán, jak toho dosáhnout – do roku 2030 snížíme emise skleníkových plynů o 55 procent a v roce 2050 budou emise vytvořené lidmi „kompenzovány“. Máme dokonce evropský zákon, který to zemím Unie ukládá.
Nejen aktivisté, ale i vědci dokládají, že sliby jsou spíše jen na papíře. A to i přesto, že technologie, které k jejich plnění vedou, existují, a tudíž je dosažení cílů možné – stejně jako lze, opět hlavně díky technologiím, lépe chránit přírodu. Mnoho odborníků má za to, že ačkoliv jde o velké a nákladné změny (dokonce i v celkem blízkém časovém horizontu), nejen zlepší kvalitu života lidí, ale také podpoří ekonomiku. Přinejmenším u zemí, jako je Česko, kdy podstatná část investic bude financovaná z peněz EU.
Problém tedy známe, dokonce jsme se zavázali k jeho řešení. Máme technologie, které toto řešení usnadní. A máme i odhady, které říkají, že budeme-li si počínat chytře, pak nejen že snížíme rizika, ale též zlepšíme kvalitu života. Naše nekonání a upřednostňování proti dlouhodobému „odpovědnému“úkolu krátkodobé, často populistické priority nejde nazvat jinak než cynickou a vědomou neodpovědností.
Nekonáním či konáním pomalým přitom navíc mnohdy porušujeme pravidla či závazky, které jsme přijali (i ty jsou částí právního státu, o kterém Skořepa píše). Výhra neodpovědnosti, která v řadě oblastí hrozí, jde zcela proti tomu, co by mělo být v základním genomu jak jednotlivce, tak celé společnosti – principu odpovědnosti.
Zdá se, že si dnes čím dál tím víc mladých lidí uvědomuje, jak moc toto všechno ohrožuje jejich životní perspektivu. A když na to upozorňují, vzbudí tím velmi silné a kritické hlasy. Často v nich zaznívá silné rozhořčení, že si někdo dovoluje ohrožovat „jejich starý, dobrý svět“. Pokud se podíváme na výsledek tohoto souboje rozhořčených, tak z hlediska převažujícího modelu vládnutí vítězí spíše druhý z táborů, asi i díky tomu, že politika pracuje se stále kratšími horizonty.
Skořepa v textu radí těm, kdo jsou se situací nespokojeni, ať jsou více aktivní ve volbách (asi nepostřehl, že mnoho z těch, kdo proti situaci protestují a kterých se o to více důsledky nekonání mohou dotknout, nemají zatím právo volit). A zároveň píše, že aktivisté chtějí donutit instituce, aby na jejich požadavky přistoupily (bez podpory většiny společnosti), s čímž zřejmě nesouhlasí.
Laciné nálepky
Zdá se mi to jako hodně smutný závěr vyvozený z dnešní situace, která vede některé mladé lidi k tomu, že vylijí rajskou polévku na cenný obraz, a která je projevem až nepochopitelné neodpovědnosti vůči našim dětem a těm, co přijdou po nich.
Skořepa je výborný ekonom, a tak možná mluví „ve jménu fungování ekonomiky“. Ale jistě též ví, že spousta negativních jevů, o kterých je řeč, je právě důsledkem selhání nastavení ekonomiky – nenastavení férové ceny „externality“. Tedy nezohlednění nákladů, které jsou nedobrovolně uvaleny konáním jednoho jedince na druhého jedince. Třeba tím, že využití chemie na polích mu znehodnotí vodu, nebo když pálení fosilních paliv poškodí jeho zdraví, životní prostředí i klima. A to vede k přenášení dnešních nákladů na naše děti.
Navíc pokud kritici varují, že od rajské polévky se můžeme dostat k rozbíjení oken aut, mohu já stejně extendovat naše dnešní činy až do kolapsu ekosystému planety, který znemožní lidem život, jak ho známe. Doufám, že ani jedno se nestane. Ačkoli může.
Nevím, zda by nebylo lepší místo nálepkování mladých lidí „eko-vandaly“zamyslet se, zda v naší společnosti i ekonomice není něco špatně. Zda se skutečně musíme obávat, aby si někdo nevynutil to, že se budeme chovat odpovědně či plnit svoje závazky. Neboť to by přece mělo být samozřejmé.