Tati, proč máš ten křáp
Zaujme na ledě i na silnici. Brankář Jakub Kovář vypráví o nezvyklé zálibě
Pokud jste projížděli jižními Čechami, možná jste si ho všimli. „Ženské se nepodívají, ale hlavně starší chlapi se za mnou otáčejí,“upřesní Jakub Kovář. Brankářská opora hokejové Sparty se tam po silnicích prohání v nablýskané Škodě 120.
Podobně se lesknou i Kovářova extraligová čísla. V šesti prosincových zápasech inkasoval jen dva góly, za což ho redaktoři MF DNES zvolili hráčem měsíce. V závěru roku málem vychytal Spartě triumf na prestižním Spengler Cupu. V tom novém vylepšil klubový rekord Petra Břízy v neprůstřelnosti.
O Kovářově profesi se tentokrát bavit nebudeme. Zkušený reprezentant vypráví o zelenošedém žihadle a nevšední zálibě, do níž už investoval desítky tisíc korun. „Když jsem uviděl papíry, zjistil jsem, že stodvacítka ze závodu v Boleslavi vyjela 19. července 1988. Tedy přesně v den, kdy jsem se narodil,“vysvětluje Kovář.
Takže osudová láska?
Spíš znamení, že bych ji měl mít. Ona se k tomu váže i další vtipná náhoda, jak jsem se k autu dostal.
Povídejte.
Předloňské léto se na mě obrátil kamarád, který dělá truhláře. Pracoval zrovna na chalupě svého známého, který chtěl po tatínkovi prodávat Škodu 120. Napadlo mě, že by to mohlo být zajímavé. Ten známý se jmenoval Dušan a shodou okolností pracuje i jako řidič autobusu hokejové Sparty. Kdyby věděl, že za tři čtvrtě roku podepíšu i já Spartě, dal by mi ji snad i zadarmo (usměje se). Jen bych musel slíbit, že budu o auto pečovat.
To dodržujete?
Snažím se. Vyměnil jsem potahy sedaček, protože se už do nich pouštěli rejsci. Kompletně jsem vyčistil motor i interiér. Auto bylo také zakeramikované, potažené speciální keramikou na ochranu laku.
Zníte jako znalec.
Autům vůbec nerozumím! Sehnal jsem si na to kluka z Tábora, který se mi o vše stará. Zrovna nedávno bylo hezky, jezdil jsem se škodovkou po Písku a všímal si, že za žádným jiným autem se lidi neohlíželi tolik jako za mojí nablýskanou stodvacítkou.
Jezdíte často?
Minimálně jednou týdně se ji snažím nastartovat a aspoň na půl hoďky se projedu. Byl jsem s ní několikrát v Budějovicích, jednou jsem si zajel i do Plzně. Ale spíš zůstávám v jižních Čechách. Třeba do Prahy nebo na delší úseky po dálnici bych si to s ní nelajsnul. Říkám si, že bych ji Dušanovi někdy chtěl ukázat, než pojedeme na zápas. Ale bál bych se, abych někde nezůstal trčet a nezmeškal kvůli tomu odjezd.
Jak to startuje v zimě?
Dobře, moc dobře! Mám ji schovanou v garáži, takže na třetí nastartování vždy naskočí.
Máte vytoužený roadtrip?
Nejraději bych se s ní projel kolem Staromáku. A říkám si, že bych si taky chtěl v létě projet Šumavu. Potrápil bych trochu natěšené turisty, kteří se už vidí, jak skáčou do Lipna. Budu to túrovat přes serpentiny, nevymáčknu z toho víc jak třicet, zatímco za mnou budou auta blikat. To bude paráda! (směje se)
Kolik jste vlastně ze škodovky vytáhl?
Sto pětatřicet! Když to valím na Písek dolů po dálnici, je na cestě úsek, kde je stodesítka. Řidiči ji dodržují a já se je pokouším předjíždět.
Jak se vám řídí?
Přiznám se, že jsem nepatřil mezi nejlepší piloty, když jsem dostal řidičák. Jezdím asi čtrnáct let v automatu, ale ve stodvacítce zvládám velice dobře manuální řazení i rozjezdy do kopce. Problém jsou pro mě spíš třeba stěrače. Místo nich tam pošlu klakson. U toho se pozná, že s autem nejste sžitý. Člověk taky nesmí vypínat světla, protože se zhasne i motor.
Co vám na auto říkají doma?
Malý mi říká, že je to hrozný křáp a ať s tím nejezdím. (směje se)
A spoluhráči ze Sparty?
Moc o tom nevědí. A popravdě ani netuším, jak by vlastně reagovali. Podle mě půlka týmu by už ani nevěděla, co je to za auto, a neocenila by to. Možná pár starších kluků by se mrklo.
Čím jezdí sparťané?
Vším možným. Je tu spousta škodovek a pár mercedesů, kterého se já držím od jedenadvaceti. Dnes už mám čtvrtý. Ale celkově si troufnu říct, že vozový park třeba před dvanácti lety v Budějovicích byl nabušenější než současný vozový park Sparty.
Čím to?
Doba se mění. Zdá se mi, že si extraligoví hokejisté dřív mohli dovolit víc než dneska. Výplaty se v soutěži nemění nebo spíš padají. Hokejistům i celkově všem sportovcům vylítly daně. Taky auta extrémně zdražila, což ve výsledku znamená, že srovnatelný vůz je dvakrát třikrát dražší než dřív. Jednoduchá matematika.
Přes osm let jste chytal v Rusku. Čím se jezdilo tam?
Tam to bylo úplné jiné. Samý brabus nebo bentley. Já tam třeba čtyři roky jezdil v kie, ale byl jsem maximálně spokojený. Nejsem někdo, kdo by s autem potřeboval machrovat. Ale bylo znát, že Rusové si na to naopak potrpí. A docela je chápu.
Ano?
Silnice jsou horší. Často na nich leží sníh. Terén v lesích, kde jezdili kluci na různé chaty. Navíc často vozíte děti. Většina kluků na Uralu proto měla SUV. Jekatěrinburg není Petrohrad, kde bylo zase sporťáků u stadionu daleko víc.
A čím se jezdilo ve Švýcarku, kde jste čapal loni?
Tam se to neřešilo. Našlo se samozřejmě pár hráčů, kteří měli rádi pěkná fára. Většina týmu jezdila v nenápadných autech. Jsou tam všechny značky od škodovky přes německý auta až po korejský, japonský nebo čínský. Švýcaři jezdí ve všem, ale dost často auta mění. V jednom nevydrží deset let, střídají je po dvou třech letech.
Vy máte nějaký vysněný vůz?
Já si sen splnil po první sezoně v Rusku. Tenkrát jsem odcházel do suverénně nejhoršího týmu ligy. A slíbil jsem si, že když postoupíme do play off, koupím si Range Rovera. S manželkou jsem si ho šel hned vybírat po prvním zápase, po kterém jsme měli postup jistý. A auto jezdí dodnes, i když nás teď trošku zlobilo.
Moment, nemáte v garáži přetlak?
No jasně, je to těžký boj o místo. (usměje se) Přemýšlím, že bych sehnal nějakou větší. Stodvacítka přece musí být v teple!