Třicet let života s králem
Manažer Joe Borbély vypráví, jak se stal přítelem slovutného Pelého.
Bulvární noviny mu nabízely 15 tisíc eur za jedinou detailní fotku Pelého v rakvi. Při dvoudenním smutečním obřadu stačilo natáhnout ruku a cvaknout. Neudělal by to ani za tunu zlata. Nezradil by přítele, který mu změnil život: „Musel bych se stydět do konce svých dní.“
Manažer Joe Borbély, původem ze Slovenska, žijící v USA a Brazílii, vás nechá nahlédnout do života vedle fotbalového krále, který 29. prosince zemřel: „Dlouho jsem to nevnímal jako realitu. Podobné to bylo s mým otcem před sedmi lety. Nebyl čas na paniku a hysterii. Ale pak jsem tatínka viděl v otevřené rakvi, zatočila se mi hlava a podlomila kolena. To samé s Pelém. Snažili se ho nabalzamovat, napudrovat, ale ten pohled mě stejně zdrtil. Dal bych všechno za to, abych ho neviděl.“
Nezlobte se, ale musela být rakev otevřená?
Původní rodinná verze zněla jinak. Maximálně matné plexi, aby se předešlo cirkusu. Jenže v Brazílii obvykle emoce přemáhají rozum a pořádek. Největší televizní společnosti CNN, ESPN, Sky News nebo Al-Džazíra jely profesionálně dva dny nonstop pohřeb krále, ale byly uražené, že kamery musely vycouvat až na tribuny, kdežto pod bílou plachtou přímo u rakve se fotí papaláši.
Včetně šéfa světového fotbalu Infantina. Dělal si selfie s legendami Santosu.
Ostuda. Pohřeb je přece intimní a diskrétní věc. Jak si mohl dovolit takové obscénní opičky? Litoval jsem Marciu, Pelého manželku. Kdyby to u rakve nehlídala, stal by se z toho neřízený cirkus.
Ještě pět dní před smrtí vám Pelé do telefonu říkal, že vyhraje a bude žít do stovky.
I když to nedával najevo, bylo mu jasné, že rakovinu nepřemůže. Staralo se o něj zhruba dvacet lékařských kapacit a šéf konzilia nakonec popsal, proč nešlo vyhrát. Pelé tak dlouho přehlížel bolesti a příznaky, až se na to přišlo pozdě.
Maminka Celeste ho přežila. Tomu se snad ani nedá věřit.
Je jí sto a na první pohled se udržuje ve výborné kondici. Pohřební průvod vedl kolem jejího baráčku v Santosu. Mávala z terasy a netušila, že vezou syna do krematoria. Je nemocná, nevnímá realitu.
Co po ní zdědil Pelé?
Skromnost a lidskost. Ona byla na Pelého strašně pyšná, ale nikdy by jeho slávu nevyužila ve svůj prospěch. Byl jsem u ní zhruba čtyřikrát a pokaždé jsme se hodiny bavili. Láskyplně se usmívala a Pelému vždycky nezapomněla zdůraznit: Můžou tě miliony lidí zbožňovat, ale nezapomeň, odkud jsi vyšel. Před bohem jsme si všichni rovni.
Kdy vy, rodák z Nitry, jste o něm vlastně slyšel poprvé?
V sedmdesátém při mistrovství světa v Mexiku. Táta mi vyprávěl, že Pelé je geniální. Ale nadchnul mě Laco Petráš, jak se po gólu Brazilcům pokřižoval. Nevídané gesto.
To víte, že byl skvělý. Brazílie otočila zápas a v uších mi znělo: Pelé, Pelé. Nikdy bych nesnil, že ho někdy potkám.
Poprvé jste o tom uvažoval kdy?
Nikdy. Hned v devadesátém jsem odjel za dobrodružstvím do New Yorku a Pelé v tom nehrál žádnou roli. Chtěl jsem vidět sochu Svobody, potkat Miloše Formana a vrátit se domů jako bohatý muž.
Proč zrovna Formana?
Protože jeho muzikál Hair byl dokonalý. U nás se promítat nesměl, tak jsme šli do Maďarska. Napoprvé nás celníci nepustili, protože jsme měli dlouhé vlasy a rozstříhané džíny. Museli jsme vymyslet fintu a na druhý pokus stáhli vlasy sponkou a džíny uklidili do tašky.
Předpokládám, že jste v New Yorku na Formana brzy narazil. Měl blízko k československým kruhům.
Přesně takhle to fungovalo. Na krajany jsem narazil v restauraci Greenhouse, kam mě vzal Paul Marysko, kluk z Koberova od Jablonce, mnohonásobný lyžařský šampion USA v kategorii Master a dodnes můj nejlepší přítel v New Yorku, který jako automobilový závodník jezdil s Paulem Newmanem.
Nechci vás podezírat, že si to přibarvujete.
Ani slovo. Ke stolu přišla černovlasá servírka, kterou jsem znal z novin. Byla to Táňa Wágnerová, která jako manažerka pomáhala Ivaně Christové po vítězství v první Miss. Obě odešly za štěstím do Ameriky a Táňa znala Formana: Chceš na něj číslo?
To se těžko odmítá, že?
Ale trvalo mi dva dny, než jsem se odhodlal: Dobrý den, rád bych s vámi udělal exkluzivní rozhovor pro média v Československu. Do sluchátka se ozvalo: Ho ho, to máte odvahu. Moje jméno bylo třicet let zakázané.*
A dál?
Pozval mě do své rezidence poblíž hotelu Plaza, který vlastnil Donald Trump. Central Park South. Čekal mě v teplácích a tričku s nápisem Danone. To mě rozesmálo a já ztratil ostych. Miloš vyložil nohy na kancelářský stůl, vyfoukl dým z doutníku a pravil: Klidně si zapal taky, jestli máš chuť. Rozhovor jsem procpal do osmi médií a jen z Československých novin, které pro emigranty vydával Jan Krondl, mi přišlo 800 dolarů. Já přitom makal na stavbě za třicet na den.
A kde je Pelé?
Červenec jedenadevadesát, obrovská paráda na Giant Stadium v New Jersey. Na počest dvacátého výročí od založení klubu Cosmos.
Ať to upřesníme: byl to jediný klub kromě Santosu, za který Pelé během kariéry hrával.
Na benefiční zápas pozvali ty největší bývalé hvězdy. Paolo Rossi, Dino Zoff, Altobelli, Zico, Edu, Rivelino, Neeskens. A Pelého čekal čestný výkop. Já byl drzý, mazaný, lehce divoký.
Vartoval jsem jako akreditovaný fotograf u vchodu, odkud měl vyjít Pelé. Zpoza jeho bodyguardů jsem vystartoval. Chytili mě za flígr a už jsem ležel. Pelé se otočil: Pusťte ho! Zeptal se, odkud jsem a co bych si přál. Povídám: Podpis, společnou fotku a pocházím z Československa. Přináším pozdravy od tvého kamaráda Masopusta a taky od Puskáse.
Klasický Baron Prášil, co?
Vymýšlel jsem si, ale jeho to zaujalo: Wow, interesting! Ty je znáš? Všichni na stadionu čekali, až přijde a kopne do míče, ale on mezitím mluvil s dlouhovlasým drzounem. Poprosil mě, ať tedy Masopusta s Puskásem pozdravuju a zeptal se, co bych si přál. Exkluzivní rozhovor? Začal se smát: A ty víš, že jsem Pelé?
Musel jste ho zaujmout.
Jenže profesor Júlio Mazzei, Pelého manažer a jeho druhý otec, byl velmi odměřený. Trvalo půl roku, než zavolal. Už jsem na to zapomněl. Abych měl co jíst a měl vlastní matraci, dělal jsem na stavbách, čistil žumpy, maloval pokoje. A najednou volá
profesor: Přijď zítra ve dvě. Roh 53. ulice a 7. avenue. Dvaatřicáté patro.
Slušná šance.
Životní. Byl jsem špinavý od malty a najednou takový vzkaz. Mozek mi zalila krev: Děláte si srandu, profesore? Ne ne, je to very serious.
Měl jste připravený plán?
Seděl jsem v metru a potil se trémou. Pak vyjel do dvaatřicátého patra mrakodrapu, otevřely se dveře výtahu a tam vplul přímo do kanceláře nejslavnějšího člověka planety. Čekal mě s úsměvem: Jak se máš, Joe? A co Masopust? Co Puskás?
Neuměl jste portugalsky.
A anglicky taky mizerně. Měl jsem otázky napsané na papíru foneticky, s čímž mi pomohl ředitel Radio Hungaria New York, kam jsem přispíval. Pelé pokukoval po papíru: Joe, jakým jazykem sis napsal ty otázky? To není anglicky. Tak jsem zalhal, že je to maďarština. Pelé se chytil za hlavu a chechtal se: Ten kluk se mi líbí čím dál víc.
Vidíte, jak může jeden rozhovor změnit život.
Jak byl Pelé v dobrém rozmaru, hecnul mě: Joe, a co by sis přál příště? Nerozpakoval jsem se: Co kdybys přijel na Slovensko a do Maďarska s legendami Brazílie. Potkal bys Masopusta, Puskáse, měl bys čestný výkop. Pelé zmrznul: Fantastic, fantastic.
To byl leden 1993. A na Slovensku a v Maďarsku se Pelé objevil rok poté v září. Plánovali jste?
Kolikrát se omluvil na poslední chvíli: Joe, musím schůzku zrušit, ale vezmu tě limuzínou na letiště JFK, během cesty si promluvíme. On odletěl a mě šofér odvezl na Manhattan. V květnu čtyřiadevadesát, před svými zásnubami, to potvrdil: Pojedu k tobě!
Proč vlastně?
Už jsem pro něj byl přítel. Posadili si mě s profesorem do křesla a Pelé si vzal slovo: Joe, tohle nedělám, že bych někoho pustil do svého soukromí. Pak se otočil a ze šuplíku vytáhl dva pasy, svůj a snoubenky Assirie. Řekl: Svěřuju ti to největší bohatství, protože bez pasů nemůžu cestovat. Ode dneška jsi můj manažer, zítra ráno vyrážíš z letiště LaGuardia privátním tryskáčem do Washingtonu a vyřídíš víza na Slovensko.
K neuvěření.
Však jsem lapal po dechu: Pelé, to myslíš vážně? On se jen pousmál a ukázal na pasy, které jsem nervózně držel mezi prsty: Doteď to bylo serious, odteď je to double serious.
Pelé měl sedm dětí. Jak s nimi vycházel? Syn Edinho byl ve vězení. Původně byl odsouzený dokonce na 33 let za praní špinavých peněz pro drogový gang.
To Pelého zlomilo. Když jsme byli úplně sami, kolikrát se rozplakal: Joe, kde jsem udělal jako táta chybu? Edinho dodnes tvrdí, že je nevinný. Že ho pár dalších obviněných očernilo, aby se vyhnuli vysokým trestům.
Věřil mu táta?
Myslím, že ano. Byl spíš zklamaný sám ze sebe.
Své děti, které žijí v Americe, potkával?
Pravidelně. V New Yorku měl dva apartmány. Když v pětasedmdesátém přicházel do Cosmosu, od sponzora Time Warner Company dostal v mrakodrapu celé poschodí na pětadvacet let gratis. Plus letenky první třídou do celého světa. To byla smlouva jako z jiné galaxie. Takové nedostávají ani Neymar, Messi nebo Ronaldo.
Koho z těch tří supermanů měl vlastně nejradši?
Pro Neymara měl slabost. Od dvanácti let sledoval v Santosu každý jeho krok. Říkal: Může být stejně dobrý jako já. Uznával všechny výjimečné, ale Neymara stavěl nejvýš.
Byl k současnému fotbalu kritický, nebo se mu líbil?
Říkal, že dnešní fotbal je přetaktizovaný, příliš atletický, málo zábavný.
Trval na svém, když jste říkal opak?
Ale já si myslím to samé. V éře šedesátých a sedmdesátých let svítilo z každého velkého mužstva nejméně pět hvězd. Teď se všechno vyrovnalo a těžko se hledá rozdíl. Fotbal ztratil na kráse.
I proto Pelé odmítl podpořit VAR, projekt videorozhodčích?
Viděl, že fotbal směřuje od své podstaty. Nabízeli mu dvacet milionů dolarů. Pak to zvedli na čtyřicet, aby pro VAR propůjčil své jméno. Byl neoblomný. Tahle technologie fotbal zabije, říkal. Nelze vyhodnotit každou spornou situaci, dál zůstane šedá zóna, která navodí silný dojem nedůvěry. Jsem rád, že se nezašpinil.
Na co ještě myslíte od chvíle, kdy ho pohřbili?
Jak mi život obrátil naruby. Byl jsem kluk beze jména, pak jsem mohl třicet let potkávat šejky, prezidenty, hollywoodské hvězdy. Jméno Pelé mi otevíralo dveře, přitom nad vším čnělo jeho člověčenství. Pelé byl přítel. Člověk, který mě doprovázel půl života.