Máme rádi maso. Slepičí genocidě navzdory
Masem se lidstvo živí po tisíce let, zabíjí kvůli tomu jiné živé tvory a většina populace v tom žádné složitosti nehledá. Kromě toho, že v nespočtu úprav představuje maso fakt dobrotu, je spolu s vejci a mléčnými výrobky jednoduchým zdrojem bílkovin pro náš život nezbytných. Jenom jsme se toho naučili jíst víc než předci. A hlavně – opatřovat si to brutálně efektivními způsoby velkoprodukce. Když teď má kvůli nebezpečné nákaze někdo vymlátit dvorek se slepicemi, je to smutné. Ale když je třeba zplynovat a prohnat kafilerií 750 tisíc slepic z jednoho areálu a stovky tisíc z dalších, může to i masomilům tak trochu obracet žaludek naruby.
Ani skvěle zorganizovaná likvidace chovů není akce na pár hodin. Strojově přesná, jednoduchá a opakovaná činnost směřující ke zbavení života se opakuje několik dní. Zplynování v bedně je zřejmě nejhumánnější způsob, na jaký jsme přišli, když už to máme vetknuto do předpisů pro podobné situace. Ale pořád to není nic, čím bychom se mohli chlubit. Jasně, běžná porážka, nad kterou nikdo nemudruje, taky není nic pěkného. Ale v tomhle případě všechno míří jen a jen k rychlé a totální likvidaci.
A ta má v detailech také odpudivou podobu technologií v asanačních ústavech čili kafileriích. Ne každý možná ví, co se tam se živočišnými zbytky děje, tak ve stručnosti: materiál v tunách se nadrtí na pěticentimetrové kousky a sterilizuje při velkém tlaku a teplotě. Statisíce mletých a povařených – v tomto případě – slepic se pak suší a vzniklá masokostní kaše se dál odděluje na tuk a masokostní moučku.
Materiál ze zvířat nakažených ptačí chřipkou není ten úplně nejnebezpečnější, není nutné ho nakonec spálit. S touhle moučkou se může hnojit, z tuku prý nějaká firma vyrábí dokonce složku bionafty, takže ty kury nakonec proženeme výfukem.
O kafileriích se moc nemluví, tu a tam se o nich dozvídáme především v souvislosti s protesty obyvatel okolních obcí kvůli nesnesitelnému smradu.
Gigantické, tudíž ekonomicky výhodné chovy jsou tu po desetiletí. Se svojí gigantickou koncentrací exkrementů, roztočů, nemocí a puchu bývají stranou a trápí nanejvýš jednu vesnici, z níž tam nejspíš nemálo lidí pracuje. Zajímavé zjištění v aktuální situaci je, že tzv. krutý chov kuřic v klecích, často kritizovaný aktivisty, se údajně ukazuje odolnější vůči ptačí chřipce než modernější chovy voliérové s podestýlkou, v níž se viru daří. Nepěkné je to oboje a právě ta obludná velikost chovů je hlavním důvodem obludných ztrát. K měřítkům událostí v Brodu ještě jedna ilustrace – od prvního dne, kdy se tam potvrdila nákaza, stačil intenzivně vybíjený chov snést ještě pět milionů vajec. Jeden člověk sní okolo 300 vajec za rok, takže je to roční vaječná várka pro téměř sedmnáctitisícové město. Teď mizí ve spalovně za Plzní, a protože ta je taky velkokapacitní, poradí si s tím celkem rychle.
Vypadá to, že náš svět pomalu šílí a nemá dobrých zpráv. Nemluvě o covidu a ruské válce, vybíjeli jsme už před dvěma desetiletími skot kvůli nemoci šílených krav, teď se kvůli chřipce likvidují statisíce kusů drůbeže, kvůli moru se smráká nad divokými prasaty a včelstvy. Je to depresivní výčet. Co se masa týče – kdo ho jíst nechce, ať ho nejí. Ani s tím většina populace problém nemá a po aktuální genocidě drůbeže může jeden začít trochu rozumět tomu, jaké pohnutky vegetariány k jejich praxi vedou.
Ale je tu ještě cynická varianta práce s depresí – dobře se najíst. Dát si porci grilovaného kuřete. S výpekem, s okurkou, s krajícem měkkého chleba. Lahoda, jistota, svět, co známe. Nejlepší flastr na pochybnosti.