Guvernérovo blouznění o sazbách, inflaci a šetření

Předseda Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl kriticky reaguje na text guvernéra ČNB Aleše Michla „Začněme spořit. A to hned!“(MF DNES, 5. 1.).

Aleš Michl se ve svém článku dopouští tolika neuvěřitelných tvrzení, že je nelze ponechat bez komentáře. V první řadě není jasné, co myslí „novou bankovní radou“, o níž opakovaně mluví. Početní většina stávající rady jsou mazáci, kteří jsou v ní dlouhá léta. Dva členové skoro šest let, dva – včetně Michla – přes čtyři roky. Vyžaduje mimořádnou dávku otrlosti pokoušet se vymazat tak dlouhou osobní historii v nejvyšším orgánu ČNB dětinskou hrou na to, že jsem tam tak nějak vůbec nebyl, za nic nemůžu a začínám až teď.

Právě že byl a ta historie není k Michlovi milosrdná. Pokud dnes hovoří o tom, že je třeba, aby „úrokové sazby zůstaly po určitou dobu vyšší“, je potřeba připomenout to zásadní. Právě Michl k současné žádoucí vyšší hladině úrokových sazeb nepřispěl vůbec nijak. Od okamžiku, kdy inflace překročila cíl centrální banky, nehlasoval pro jejich zvýšení ani jednou! Ani jedinkrát nezvedl ruku pro brzdění inflace, stále hlasoval jen pro její přiživování a roztáčení. A dokonce i za celou dobu svého letitého mandátu od roku 2018 v průměru tlačil sazby stále dolů, což je úctyhodný výkon pro člověka, který dnes verbálně vyzývá ke spoření a chce odrazovat od utrácení.

Toto roztomilé chucpe praští do obličeje zejména v okamžiku, když Michl píše o minulosti, na níž kritizuje jak kurzové intervence, tak období nižších úrokových sazeb. Jen letmé nahlédnutí do statistik by mu ukázalo, že právě doba intervencí, tedy přesněji kurzového závazku, byla léty nejdelšího nepřerušovaného hospodářského růstu v našich moderních dějinách a zároveň supernízké inflace! Čili nastavení měnové politiky evidentně odpovídalo tehdejší situaci.

Jaký kontrast s Michlovou dnešní realitou, kdy už rok a půl je inflace nekontrolovaně vysoká, není jí konce a k tomu míříme do recese. Demagog by dodal, že nedávné intervence k posílení koruny i od těch, kteří použití kurzu jako nástroje vždy odmítali, ohrožuje naši proexportní ekonomiku, přináší ekonomický útlum a připravuje lidi o práci. Nejsem stejný, takže dodám, že těmto intervencím naopak dobře rozumím.

Nicméně podobně „konzistentně“působí Michlovy výzvy vládě, aby šetřila. Ne že by veřejné finance neměly problém. Mají. Ale přece právě mudrlanti jeho typu dlouhou dobu razili tezi, že inflace je pouze „nabídkovým šokem“a není vůbec poptávková. A tedy by na ni utrácení vlády či kohokoli jiného nemělo mít vliv. Další obrat o sto osmdesát stupňů?

Když nastupoval Michl do funkce guvernéra, pozdvihla obočí nejen část odborné komunity. I finanční trhy vyjádřily svůj názor razantním (proinflačním) oslabením kurzu. Chtělo by to i v jeho zájmu, aby inflace do konce roku spadla zpět k úrovni cenové stability, jinak si kromě trhů a odborníků začne jeho výkonů všímat i široká veřejnost.

Místo romantických řečí o Rašínovi, který by nejspíš zíral, kdo a v jakém kontextu jej to dnes cituje, to ale vyžaduje něco jiného. Vyhrnout rukávy a začít nemilosrdně s inflačním morem bojovat. Hned! Je to právě Michlem řízená instituce, která to má v hlavním popisu práce a která pro to má všechny nástroje. Právě o strategii boje s inflací jsme se ale bohužel z Michlova textu nedozvěděli téměř nic. Škoda. S jistotou lze jen říci, že vypnutí „nesmyslných seriálů“v televizi na návrat k cenové stabilitě stačit nebude.