Jsem rybička v moři. Ale...

Slaví 40 a má vizi: stát se agentem

Někdo by po čtyřicítce rád zvolnil, on zrychluje. „Na můj vkus je těch změn docela hodně, ale když já se nerad nudím,“říká Tomáš Jun.

Svého času platil za fotbalovou kometu. Ve dvaadvaceti měl se Spartou čtyři tituly. S reprezentační jedenadvacítkou vyhrál evropské zlato. Stal se králem ligových střelců a do Turecka ho prodávali za 100 milionů. Pak se to zvrtlo.

I proto Jun, který kulatou čtyřicítku slaví právě dnes, přemýšlí, že si zařídí manažerskou praxi, aby mladí kluci neudělali stejné chyby jako on. Do toho v Praze a u Vídně provozuje fotbalovou akademii, rozvádí se, chystá se stavět domek, se šestnáctiletou dcerou Anetou objíždí tenisové turnaje a s novou partnerkou čeká v dubnu druhou holčičku.

Nežije vzpomínkami na Ligu mistrů, nedívá se z nostalgie na Ronaldův nebo Maldiniho dres, které si kdysi vyměnil po zápase. Chce jít dopředu: „To asi ke sportovcům patří, že si hledají nové výzvy.“

Jaké jsou ty vaše?

Vrátit fotbalu, co mi kdysi dal.

Kolikrát vás napadlo, že jste měl dokázat víc?

Upřímně? Ani jednou. Nikdy jsem se nepovažoval za nějak extrémně šikovného hráče. Byl jsem spíš dříč, který se vypracoval pílí. Jasně, mít v určitou dobu větší štěstí, třeba bych si zahrál velkou ligu, ale nemrzí mě to. Cením si, co za mnou zůstalo. Docela dobré na kluka, kterého si Sparta všimla v Hlubočepích na škváře.

Prý vás koupila za deset balonů.

Tak nějak. Byla jiná doba. Škvára zažraná v kolenou, na nohách černožluté gumotextilky.

Mně to vyprávět nemusíte, je mi ještě o pět víc.

Neřešili jsme, že máme vlastně mizerné podmínky. Hráli jsme z lásky. Až když jsme zjistili, že existují krásné kožené kopačky, chtěli jsme je taky. A jak jsme na chodbách slyšeli cvakat a klapat kolíkové kopačky, bylo to něco převratného.

Teď vymýšlíte individuální tréninky pro kluky, kteří zpravidla mají všechno. Není na škodu, že se mají jako v bavlnce?

Pozor, stejně si to musí odpracovat. Každý si musí hrábnout, aby se posunul. Musí to bolet a prochází se diskomfortní zónou. Ale chápu, na co se ptáte. Je dobře, že současná generace má takové možnosti, jen je třeba myslet na to, aby přepychu nezneužívala.

Předpokládám, že vy jste žádné individuální tréninky neměl.

Vůbec. My jsme leda zůstávali po normálním tréninku na hřišti. Nechávali jsme si centrovat ze stran, pilovali zakončení, kopali přímáky. Nic cíleného, jen velká chuť se zlepšovat. Jenže fotbal se posunul, na vývoj musíte zareagovat.

Proto jste si založil fotbalovou akademii se svým číslem 11?

Nejdřív to byla malinká školička, ale rozrostli jsme se. Teď docházejí kluci od šesti do dvaceti let.

Vážně i dospělí? Co je můžete naučit?

Třeba jen správně naladit hlavu. Někdo se trápí při přechodu z dorostu mezi chlapy, jinému se pět zápasů vyhýbají góly. Přijdou dvakrát do měsíce, když mají čas, dají si trénink jenom s míčem, střelbičku na pohodu. Trefí pár hezkých gólů a můžou chytit vítr. Znám to, můžu poradit, usměrnit, motivovat.

Jak?

Třeba se přiznám, že ani v pětadvaceti jsem o sobě nemohl říct, že jsem byl komplexní. Bez urážky, to samé by mělo uznat 99 procent hráčů v lize, protože kdyby byli top, hrají v lepší lize. Individuální trénink může pomoci všem, protože kouzlo spočívá v detailech.

U dětí vypadá kouzlení jak?

To je jiná práce, jiný přístup, ale princip zůstává. Zlepšovat se, posouvat hranice a limity. V rychlosti, výbušnosti, v motorice, technice. A protože vidím, že to nese výsledky, přemýšlím, že bych to ještě posunul.

Čili stát se agentem?

Možná si naivně naběhnu, ale proč to nezkusit?

Třeba proto, že jste nikdy nebyl žralok. A tohle je džungle.

Pořád jsem spíš bezkonfliktní, ale znám fotbal z obou stran, mám kontakty, zkušenosti, jméno. Na vlastní kůži jsem si vyzkoušel, co se dá pokazit. Jakmile jsem přestoupil do Turecka, byl jsem nicka a ztratil pár let kariéry. Byl jsem mladý, vyjukaný a neměl za zády agenta, o kterého bych se mohl opřít.

Tehdy vás zastupoval Zdeněk Nehoda, jestli se nepletu.

Nechci mu křivdit, možná dělal maximum, ale já to z pozice hráče viděl jinak. Práci agenta vnímám jako byznys a zároveň jako poslání. Nejdůležitější je, že svým klientům vždycky zajistí takový servis, aby se mohli soustředit jen na fotbal.

Nepřeceňujete práci manažera?

Vůbec ne, zvlášť u mladých je zásadní.

Smlouvu v Trabzonsporu jste ale podepsal dobrovolně, ne?

Mladej, blbej. Spartě jsem vydělal 100 milionů a svou rodinu mohl zabezpečit na zbytek života. Ve smlouvě bylo 120 milionů na pět let. A odmítněte to, když na vás tlačí, ať podepíšete.

Vědět, co vás čeká, ani těch 120 milionů vás nepřesvědčí?

Ne. To je přesně ta chvíle, kdy musí pomoct manažeři. Nemyslet prioritně na báječnou provizi, ale vysvětlit, jaká rizika to přináší. Že vás čeká jiný život. Že se Turek umí plácnout přes kapsu, ale je náladový a netrpělivý. Dáš gól a všechno máš gratis. Dvakrát se prohraje a proklínají tě.

Nakonec jste proklínal vy.

Zpětně jsem se dozvěděl, že Sparta měla i jiné nabídky. Třeba z Boltonu, anglická liga. Jenže nenabízel ani polovinu toho, co Turci, takže se to ke mně ani nedostalo. Místo toho jsem skončil ve zlaté kleci.

Jak to vypadalo?

Za pár týdnů vyhodili trenéra, přišel Bosňan Halilhodžič, přitáhl si svoje Brazilce a já měl utrum. V klubu se rozhodli, že mě vyštípou. Bez vysvětlení mi zakázali převlékat se v šatně a musel jsem běhat na posledním hřišti v areálu. Sám, s dozorcem.

S dozorcem?

Chlapík měl píšťalku a kontroloval, jestli odběhám tolik minut, kolik mi nakázali. Trvalo to dva měsíce. Chtěli mě vydeptat, abych jim podepsal, že ukončuju smlouvu bez nároku na peníze.

Což se nakonec stalo.

Postupně. Po půlroce se vymyslelo hostování v Besiktasi, pak ve Spartě a nakonec jsem se ještě do Trabzonu vrátil. Bez manželky, která byla těhotná. Fotbalově jsem spadl na dno a pár let jsem se z toho nárazu vzpamatovával.

Aspoň že jste si pak v Rakousku spravil náladu i kredit.

Jenže nechybělo moc a dopadlo to úplně jinak. Bylo mi čerstvě šestadvacet a psalo se o mně, jaký jsem promarněný talent. Ani Teplice mě neprobudily. Naopak jsem pod trenérem Plíškem skomíral, až jsem sám sobě přiznal: Ty vole, vždyť ten fotbal děláš už jen z povinnosti. Nebude lepší se na to vykašlat? Ale tentokrát mě manažer podržel.

To už byl Pavel Zíka, viďte?

Viděl, jak jsem otrávený, zvadlý. V lednu 2009 jsme vymysleli restart v Altachu. Sice víceméně s garantovaným sestupem z rakouské ligy, ale s možností hrát a probudit v sobě zase vášeň.

To se dělá jak?

Dáváte góly, tým vás bere, trenér důvěřuje, sebevědomí roste. Málem jsme se zázračně zachránili.

A vás si vybrala Austria Vídeň.

Náhoda, ale šlo se jí naproti. Nakonec jsem v Austrii vydržel krásných pět let, vyhrál titul, znovu ochutnal Ligu mistrů. Dodnes, když do Vídně přijedu, mě lidé poznávají na ulici. Jsem vděčný za tak šťastný konec.

Kdybyste jako manažer mohl svého klienta poslat do Turecka, váhal byste hodně?

Já se nepovažuju za odstrašující případ. Každý má svůj příběh. František Rajtoral tu samotu a problémy neustál, a dokonce si u syrských hranic vzal život. Pavel Horváth se po třech měsících modlil, aby mu Galatasaray nezaplatil a on mohl navždy zmizet. Zato Milan Baroš, Tomáš Ujfaluši nebo Tomáš Sivok byli v Istanbulu za bohy.

Co z toho plyne?

Že bych se jako manažer snažil všechno proklepnout předem a nekoukal jen na provizi.

5 titulů získal Jun se Spartou. Jeden přidal v Rakousku.

Mimochodem, chtěl byste to dělat jako byznys?

Prodělávat nechci. Pokud se do toho pustím, budu jen malá rybička v moři. Ale umím jednat s lidmi, znám se s půlkou ligy, můžu nabídnout balíček služeb.

Tím myslíte co?

Zrovna třeba individuální tréninky. Určitě bych zařadil možnost využití mentálního kouče, což je pořád dost neprobádaná oblast. Samozřejmostí musí být značkové vybavení, lékařská péče, fyzio, rehabilitace, právní služby.

Máte to promyšlené.

Buduju svou značku postupně a tohle mi přijde jako logický krok, který bych měl vyzkoušet. Začít s pár jmény, dát jim péči a táhnout je výš. Když dostanu za uši, můžu se kdykoli stáhnout.