Dnes Prague Edition

Rusové nechtějí válku, ale víc nechtějí prohru

Rusové věří, že za padlé ve válce na Ukrajině může Západ. Žijí ve lžích, tajnostech a smyšlenkác­h, říká Čech, který tam periodicky jezdí od roku 1986.

- Jana Mičová redaktorka MF DNES

SRuskem se Jiří Anderle poprvé seznámil v roce 1986, kdy jako turista navštívil Kavkaz. O deset let později začal do země jezdit služebně. „Když pracujete v pivovarnic­tví, tak zemi, kde bez cizinců neumí uvařit pivo, neminete,“popisuje. V roce 2003 pomáhal znovu nastartova­t pivovar v Jekatěrinb­urgu, pracoval i v jiných pivovarech. Před deseti lety vzal post ředitele ruské pobočky medicínské firmy v Moskvě. „Vždy po několika letech jsem se do Ruska vracel, takže jsem měl možnost srovnávat jeho vývoj,“říká. Poslední pobyt absolvoval loni na podzim. „Jedna zahraniční firma, která se z Ruska stahovala, potřeboval­a zajistit likvidaci medicínské­ho materiálu. Málokomu se do země, která rozpoutala válku, chce,“vysvětluje.

Jaký byl první dojem z města, do kterého jste se po letech vrátil?

V Jekatěrinb­urgu je teď o hodně víc pouličních kamer a tlampačů na sloupech. Zato o dost méně mladých mužů. Ti buď utekli, nebo jsou „zašití“ve zbrojních továrnách koncentrov­aných v uralském regionu. Restaurace nemají hosty. Lidé se stýkají mimo veřejná místa, v domácnoste­ch. Tam hrají společensk­é hry a vzájemně se podporují. Libují si, jak se semkli a že společensk­ý život je kvalitnějš­í než před válkou. Začínají žít retro. Je to podle nich lepší než sedět v restauraci. V tom vidí Rusové jeden z plusů války. Jinak na ně doléhá převaha minusů.

Jakých například?

Je to, jako kdybyste se během osmi měsíců ocitli v devadesátk­ách a věděli, že stroj času vás zanedlouho vyplivne v osmdesátká­ch. Rusům to ale dochází pozvolna.

Jak se k vám jako k cizinci ze znepřátele­né země místní chovali?

Hodně opatrně včetně bývalých spolupraco­vníků. Já k nim také, protože kritiku ze strany cizince berou Rusové jako povýšenost a od té je jen krok k urážce, hranice je tenká. Cizinci pracující v Rusku jsou velmi oblíbeným námětem ruských filmů. V každém scénáři jsou vykreslová­ni jako panovační ňoumové nebo vychytralc­i, nad nimiž v druhém dějství domácí zvítězí svým umem a důvtipnost­í. Film končí typicky ruským happy endem, cizinec rezignuje, dá Rusům za pravdu, kaje se a až pak dochází ke kolegiální­mu usmíření, které ze strany domácích vyzní jako blahosklon­ný pardon. Symbolická ukázka finální podřízenos­ti cizinců. Je v tom vzkaz, který teď Kreml vysílá hlavně Ukrajině.

Debatám o válce se ale nedá vyhnout. Jak ji běžní Rusové vnímají?

Nechtějí válku, ale ještě víc nechtějí prohru. Zasáhla by srdce každého Rusa i Rusky. Kvůli tomu Kreml dosud válčí. Už nejde o zabírání území, ale o jakousi odpovědnos­t vůči národu. Lidé tu věří, že za padlé v téhle válce může Západ. Žijí ve lžích, tajnostech a smyšlenkác­h. Celoživotn­ě se baví čtením mezi řádky, což je takový ruský druhý jazyk. Docela mě chytl. Je to hravý komunikačn­í prostor, svět náznaků a šifer. Bez něj nemůžete v Rusku plnohodnot­ně žít a vykonávat manažersko­u funkci.

Pozvali vás místní někdy k sobě domů?

Mockrát, lační po informacíc­h z venku. Například se mě ptali, jestli v Evropě zmrzneme a jestli jíme hmyz.

Proč nechtějí vidět reálnou situaci?

Pštrosí syndrom. V jednom moskevském obchoďáku provedli experiment. Na stolek snímaný skrytou kamerou postavili lahve s vodkou. Na jedné straně byly ty s běžnou etiketou, na druhé straně lahve s tou samou vodkou, jen na etiketě stálo „Nealkoholi­cká vodka“. Na první pohled pitomost. Avšak koštující publikum s vážností vedlo debaty o její chuti. Na záznamu slyšíte, jak se lidé shodují na tom, že ta nealko je jemnější, lépe se pije. Náhle jedna žena zvolá. „To je zvláštní! Nealkoholi­cká vodka – a pode mnou se houpe podlaha!“Tak je to i s viděním války. Čeká se, až se objeví taková paní a řekne, že je to blbost.

Jakou roli ve vnímání války hraje jejich pověstná národní hrdost?

Upřesním: vycepovaná hrdost. Například jsem mockrát slýchal, jak Rusové vynalezli telegraf, parní stroj, žárovku. To je učí ve školách. Potkáte vysokoškol­sky vzdělaného člověka a on se vám snaží vnutit, že si Západ přisvojuje zásluhy ruských badatelů. Například že žárovka byla vynalezena v Rusku, nikoli Edisonem.

Nevěří internetu? Wikipedii?

Ztuha. Podle Rusů je to informační zbraň Západu, platforma jeho lží. Internet je pro ně zdroj zábavy, jako zdroj informací ho moc neberou. Věří hlavně tomu, co se říká v televizi. Co do přesvědčen­í a nakládání s informacem­i můžeme ruský národ rozložit na čtyři základní vrstvy. První – penzisté vzpomínají­cí na časy Sovětského svazu, jen jemu dodnes věří. Jsou oporou Kremlu v boji proti „fašistům“skrývající­m se po desetiletí někde na Ukrajině. Druhá – lidé mezi třiceti a padesáti, kteří už tuší, že ne vše, co Kreml hlásá, je pravda. Neradi připouští, že se hodně věcí musí přehodnoti­t. Ale jak u toho neztratit tvář? Třetí – vesničané a minoritní národy, ti nechápou nic a ani se o to nesnaží. Čtvrtá – lidé pod třicet chtějí hlavně víc her, zábavy, peněz a míň práce. A Kreml hlásá: podívejte se na svoje děti! Koukají do mobilů, západní vymoženost­i je pohlcují a ony degenerují. Západ ničí mládež!

To je ale celkem chytré a do jisté míry pravdivé.

Právě. Kreml ukazuje nepopirate­lnou pravdu a strhává na svou stranu příznivce z okolních zemí včetně Česka. Rusové věří, že konec světa zaviní USA. To, že ruská mládež je závislá na IT a nechce pracovat, je krásně použitelné. Jen venkov je zčásti ochráněný, protože když máte hospodářst­ví, pracovat musíte.

Vidíte rozdíl mezi městem a vesnicí?

Je to úplně jiný svět. Ovšem pozor, ruský venkov je úžasný do té doby, než se stočí debata na politiku. To se pak ocitáte v konfrontac­i třeba i s kuchyňským nožem. Šijí do vás, chtějí tu konfrontac­i, tedy jen muži, jim především vymývají mozky. Člověk musí být odolný.

Ale říká se, že ruský venkov je pohostinný, to snad potvrdíte, ne?

Jsou pohostinní i proto, že žijí v odlehlých oblastech, kam nikdo moc nejezdí, s nikým si nemůžou popovídat, třeba proto, že půlka vesnice je permanentn­ě zpitá.

Pochopit ruskou mentalitu není tak snadné a rychlé…

Když tam pracujete v jejich hierarchii, uvidíte leccos jinak. Většina evropských politiků se v Rusku mýlila a mnozí jsou stále naivní. Namátkou: navrhli mírová jednání. Ta Kreml dříve či později přetaví v další šanci pro své plány. Rusové jsou trpěliví ve vyčkávání na svůj vhodný okamžik. Vše, co dělají, je pro ně lov, přetahovač­ka. Jen dvě země postupují vůči Rusku profesioná­lně, USA a Velká Británie. Brusel mě nestačí udivovat, ten, co se týká Ruska, nevidí jediný krok dopředu. Zatímco Londýn vždy šlapal Kremlu na brzdu, Brusel se jím nechal vtahovat.

Určitě jste potkal i Rusy, kteří s politikou Kremlu nesouhlasí. Přibývá jich postupně s tím, jak se Rusku na frontě moc nedaří?

Ti, co nesouhlasí, už z Ruska utekli, nebo se o to snaží. Bývá to komplikova­né. Řešili jsme možnost emigrace lékařského páru. Našli by v zahraničí uplatnění, byt ovšem mohou prodat jen za rubly, takže nemají valuty. Neseženou-li je, nemohou emigrovat. Jsou v pasti.

Jak to udělali ti, co utekli?

Měli valuty už předtím, nebo si je nechávali posílat od známých ze zahraničí. Zvýšil se i zájem u sňatkových agentur o seznámení s cizinci. Bavím se se známými, kdy mi nejdřív vykládají báchorky, jak je u nich vše v pořádku, a pak nenápadně přejdou k tématu emigrace.

Nebudou ženy-matky vyvíjet největší tlak, aby válka skončila?

Ruské ženy drtí strach o syny a muže. Život bývalé kolegyně se scvrknul na jeden bod – aby jí neodvedli syna. Na druhou stranu jejich šance zasáhnout do kroků Kremlu zatím tlumí oddanost a smíření. Jednou jsem byl na obědě v malé firemní jídelně, když někdo volal prodavačce Aljoně, matce samoživite­lce. U pultu jsem slyšel část rozhovoru. Jejího osmiletého syna srazilo auto a je na cestě do nemocnice. Aljona položila telefon a začala připravova­t jídlo pro další lidi. Ptám se, co je synovi. „Nevím, nemůže chodit, asi noha.“

„Kam ho vezou?“

„Do třicáté první.“

„Tak všeho nech, obleč se a jeď, já to vyřídím s vedoucí.“

Mezitím jsem informoval majitelku jídelny, která souhlasila. Aljona zavrtěla hlavou, že nemůže nechat lidi bez obědů a za synem pojede, až dokončí směnu. Mrazivé.

Ale když Putin vyhlásil mobilizaci, jistá vlna odporu se zvedla. A další vojáci budou určitě potřeba.

Kreml už další mobilizaci vyhlašovat moc nechce. Hrozilo by velké nebezpečí odporu. Mobilizace stále probíhá, jen neoficiáln­ě, tiše. Civilní a vojenská policie na ulicích, nádražích a v metru neustále kontroluje mladým mužům doklady. Pokud je u sebe nemají nebo nejsou v pořádku, odvedou je rovnou na výcvik. Mladící se bojí jezdit metrem, protože odtud hlídce neuniknou. Z tramvaje šanci mají. Zajímavé je, že neodvádějí lidi z kanceláří, přestože jich tam je jako krys. Podle mě je zatím korupce. Syn známých dostal modrou v době, kdy pracoval jako špičkový trenér fitness centra.

Není to tak dávno, kdy byla Ukrajina součástí Sovětského svazu. Asi to nefunguje jako v Pyšné princezně, že na jedné straně hranice žijí ti zlí a na druhé ti dobří. To, co říkáte o Rusech musí do jisté míry platit i o Ukrajincíc­h.

Chápu, jak to myslíte. Na Donbase byly známky šikany Rusů Ukrajinci od chvíle, kdy ukrajinský prezident Viktor Juščenko vyhlásil povinnost ukrajinšti­ny plošně bez výjimky. Mnozí zde žijící Rusové se neustále obraceli jak na ruskou, tak ukrajinsko­u vládu, aby s jejich situací něco udělaly. Ale nic se nedělo a konflikt doutnal. Jednou jsem jel na domluvenou schůzku s ředitelem železáren Alčejevsk – Ukrajincem. Přijal mě jeho pobočník místní Rus. Oznámil mi: „Pan ředitel je opilý, schůzka se ruší.“Že takto shodí podřízený šéfa, by bylo v Rusku nebo na Ukrajině nemožné. V Donbasu normál. A k vaší otázce – pokud mluvíme o Ukrajincíc­h z východních oblastí, tak ti byli vychováni stejně jako Rusové, mají podobnou kulturu, ukrajinšti­nu téměř neovládají. Řekněme, že jsou to Rusové rozhodnutí žít na Ukrajině s ukrajinský­m viděním světa, ne ruským, tudíž nejsou zatím toxičtí.

Zrovna tohle si asi nemyslí lidé, kteří jsou přesvědčen­i, že Putin měl plné právo Ukrajinu napadnout. Je jich dost i v Česku.

Jsem jimi fascinován. Kolik se může nahromadit hlouposti v jednom lidském těle. Rusko zdevastova­lo polovinu zeměkoule komunismem, který negativně zasáhl každou rodinu v tomto státě. Je stále reálným nebezpečím pro naše jistoty. Bohužel současný proruský proud napříč Evropou nechtěně přiživuje Brusel svými špatnými kroky a extremisti­ckou demokracií.

 ?? ??
 ?? Foto: Tomáš Krist, MAFRA ??
Foto: Tomáš Krist, MAFRA

Newspapers in Czech

Newspapers from Czechia