Napište, že jsou dřeváci!
Bratři Jiříčkové mohou povznést český hokej. Jejich rodiče vyprávějí, jak nadané hochy vychovali
Vrohu místnosti je stále prostor, který by měl jednou zaujmout krb. Nad televizí visí na ramínku reprezentační dres. Na zdech ještě najdete šmouhy od puků. „Kdybyste viděl, jaká to tady bývala dřív tělocvična,“poví Lenka Jiříčková. „Nemohlo tu být nic pěkného. Pořád se tu střílelo na branku, permanentně se tady jezdilo na kolečkových bruslích.“
Není složité uhádnout, že v obýváku nenápadné řadovky v Klatovech vyrůstali zapálení hokejisté.
David Jiříček, mimochodem také nejvýše draftovaný Čech do NHL za poslední dvě dekády, jako jeden z lídrů dovedl na počátku roku juniorskou reprezentaci do finále mistrovství světa.
Jen pár dní po jeho stříbru se přihlásil o pozornost také Adam Jiříček, který podobně jako starší brácha začal už v šestnácti sbírat extraligové starty za Plzeň. I před ním se rozprostírá zářná budoucnost.
V českém sportu jsou teď nejsledovanějšími a zřejmě nejtalentovanějšími bratry současnosti.
Jejich rodiče nyní v rozhovoru pro MF DNES hovoří o výchově, vytoužených fajfkách nebo pokoře, která se u Jiříčků rozhodně nepředstírá. Nejspíš proto se brání vzletným výrazům.
„Víte, co? Určitě napište, že to jsou dřeváci,“vybízí táta Libor. A jeho manželka se pousměje: „To je doma nejčastější hláška.“
Dovedete synky pochválit? Libor:
Ale ano. Po prvních dvou extraligových zápasech jsem Adama chválil. Možná to neumím udělat před nikým dalším veřejně. Beru to jako chlubení, to nemám rád. Pozoruju, že docela dost rodičů to dělá. Lenka: Ani já si nedovedu představit, že bych někde nahlas řekla, jak je zase dobrý David. Můžu si maximálně myslet v duchu, že mám dokonalé dítě, ale nikde bych to nevyprávěla.
Libor: My navíc měli velké štěstí.
V čem? Libor:
Že v Klatovech a pak hlavně v Plzni dostali šanci. V klubu pracují skvělá jména jako Straka, Vlasák nebo Špaček. Hraje u nich ten, kdo si to zaslouží. Jinde by takovou možnost asi neměli a spíš by pendlovali různě po farmách. U Adama byla taky klika, že se další obránci zranili. Musíte mít štěstí i na agenta, Michal Sivek na kluky nijak netlačí. Bavíme se s ním upřímně. Uvidíme, co bude dál.
Lenka: Hlavní je, že to oba kluky moc baví.
Jak se dostali k hokeji? Lenka:
Byla to přirozená cesta. Manžel ho miluje, dřív ho hrál. Já zase hrála volejbal, na který by se asi taky hodili. Výšku na to mají. Už ale zůstali u hokeje.
Libor: Já se s nimi snažil dělat co nejvíc sportů.
Kam jste to vlastně nejdál dotáhl jako hokejista? Libor: Na vojně jsem byl dva roky ve druhé lize. Jinak jsem hrál kraj. Lenka: Na zimák se chodilo odjakživa. David byl specifické dítě. Na stadioně byla i spousta dalších dětí, které tam pobíhaly s hokejkou a tenisákem. David byl taky hyperaktivní, ale kolikrát se k nim ani nepřipojil. Sedl si a koukal, co se na ledě děje. Byl zaujatý hrou.
Mladšího syna chytil hokej taky? Lenka:
Oba kluky jsme od tří let vodili v Klatovech na víkendové školičky bruslení. Vstávání bylo náročné, už v sedm se chodilo na led a Adamovi se ani moc nechtělo. Jen ale do doby, než k němu přijel trenér a chytil ho za ruku. Ostych zničehonic zmizel. Oni nebyli výjimeční a stále nejsou! Ještě nemají vyhráno. Možná to porovnávám s dobou, kdy jsme hráli my. Je to jiný sport, za nás se daleko víc kombinovalo.
Moment, synové mezi vrstevníky nevyčnívali? Libor:
Vždycky patřili v Klatovech i Plzni mezi lepší, ale nikdy v týmech výrazně nepřevyšovali ostatní. Třeba David hrál v Plzni dlouho až třetího beka. Nastupovali s ním kluci, o kterých jsem myslel, že to dotáhnou dál než on. Pořád tomu všemu nějak nevěřím.
Je to štěstí i velké nadání. Mělo by ale zaznít, že značnou zásluhu na tom máte také vy. Lenka:
Ale takhle to dělají všichni rodiče, kteří mají děti. Možná kdyby kluci byli talentovaní houslisté, museli bychom se nějak víc přizpůsobovat. S manželem jsme oba zvyklí vyplňovat volný čas sportem. Díky dětem jsme navíc poznali kamarády, na turnajích zažili spoustu srandy.
Libor: Někdo jezdil na výlety, my byli pořád na zimáku.
Nebyl nezvyk, když jste tam nemuseli? Lenka:
To máte pravdu. Ráno si řeknete, jak je super, že se nikam nejede. Konkrétně David ale po pár hodinách vypadal jako lev zavřený v kleci. Když nic doma nedělá, zbořil by barák. (usměje se)
Libor: V tomhle jsou kluci trochu jiní. Adam zase dohrál zápas a ve sprše už nevěděl, kolik skončil.
Co měli naopak společné? Libor:
Oba hráli fotbal nebo tenis. Sice neumějí moc plavat, ale i to je v Plzni trochu naučili. Zkoušeli jsme taky basket, trénovali si aspoň šestky. Snažil jsem se s nimi dělat co nejvíc sportů. Rozvíjet všestrannost. Myslím, že to se teď tolik neděje.
Tahle věta se opakuje často. Lenka:
Kousek za domem je hezký plácek, na kterém ale nevidíte žádné děti. Když se tam někdo objevil, byl to manžel. Vzal kluky, branku, hokejky. A za chvilku tam nebyly děti dvě, ale šest. Trénovalo se pořád i doma a já jen říkala: Panebože, už toho nechte! Manžel mi jen odpovídal: Ne, musí to dostat do ruky.
Speciální tréninky na ledě jste pro syny nesháněli? Libor:
Na pár kempech a individuálních trénincích jsme také byli. Spíš si ale říkám, že měli ještě víc hrát fotbal nebo i tenis. Třeba v něm nebo v ping-pongu mě ještě kluci neporazí. Na druhou stranu David jede na reprezentační kemp, ale z dvaceti kluků si zahraje pořádně tenis jen tak proti čtyřem nebo pěti.
Jde sportování skloubit s prací? Libor:
Vím, že na to kolikrát není čas, ale v létě se chvíle na různé blbosti vždycky našla.
Lenka: K tomu byly skoro denně hokejové tréninky, se kterými nám hodně vypomáhala babička. Oba jsme dost pracovali.
Libor: To platí pořád! Kluci nás neživí. (směje se)
A co je vaší obživou? Libor:
Třicet let dělám ve spořitelně, mám na starosti externí prodej.
Lenka: I já dělala celý život v bance, jen teď pracuju soukromě na živnosťák.
Jak dohlížíte na kariéry synů teď? Lenka:
Je to pohodlnější, protože jejich zápasy už jsou v televizi. Když jsem byla na Adamově prvním extraligovém zápase doma v Plzni, byla jsem strašně nervózní. Stadion hučí. Když se nedaří, nálada se jen zhorší. Nedělá mi to dobře. Přemýšlím, že se raději na zápas kouknu v televizi.
Libor: I já se nervuju. Třeba u Davida jsem ale už víc v klidu, když hraje AHL. Vím, že když udělá chybu,
Adam Jiříček
pětkrát ji opraví. Podobné to bylo druhou sezonu v extralize nebo ve dvacítkách, kde to na něm stálo.
Mám to chápat tak, že na novou soutěž si zvykají nejen hráči, ale také jejich rodiče?
Libor: Přesně. Bude ještě chvilku trvat, než to dá David v NHL. V ní první maturitu nesložil.
Jaký mají sebou vztah?
Lenka: Dost se špičkují, je to takové správné hecování.
Libor: Ale taky si poradí. Třeba Plzeň rozjíždí přesilovku tak, že puk vyveze bek, ale pak ho hodí za
16 let, také obránce, který už nastupuje za reprezentační osmnáctku. V lednu debutoval v dresu Plzně v extralize, byl tehdy jen o 135 dní starší než jeho zatím známější bratr.
kluci mezi
sebe. Říká se tomu drop. V jednom zápase se jí to snad ani jednou nepovedlo. Adam hrál druhou přesilovku a David mu radil, jak by to měl rozjet. Zrovna jsem byl u toho. Jen už nevím, jestli to pojal. (usměje se)
Co po vás synové podědili? Lenka:
Asi jsme si je rozdělili vizáží. Adam je víc po mně, David po tátovi. I povahou.
Libor: Tak to musí mít strašné nervy! Když jsem něco zkazil nebo prohrál zápas, týden jsem z toho byl špatný!
Lenka: Neumíš prohrávat. Stejně jako David. Je strašně ctižádostivý. Vadí mu neúspěch, v hokeji i ve škole. I proto teď pod stromeček dostal novou tenisovou raketu. Naposledy si šel jen tak pinknout, vrátil se a měl z ní osmičku. (směje se) Taky platí, že David má rád fajfky.
Prosím? Lenka:
Má rád splněné úkoly. Třeba napoprvé neudělal řidičák, protože se učil na poslední chvíli. Bylo na něm vidět, jak je strašně zklamaný, že to nezvládl hned. Potom neměl čas na opravu, protože zase někam odlétal za hokejem. A vadilo mu, že to nedal a nemůže to z hlavy vypustit. Po návratu si musel řidičák hned dodělat.
Jaký byl zážitek vidět staršího syna v NHL? Libor:
I když jsem ho viděl, moc jsem tomu nevěřil. První zápas hrál docela dobře, ve druhém udělal pár chybiček. Ono se nedaří ani celému Columbusu. Kluk byl měsíc na hotelu. Možná to povolání přišlo moc brzo. Věřím, že když dostane ještě letos další šanci, bude to jiné. Z prvního zápasu mi vlastně nejvíc utkvěla paní Voráčková.
Maminka Jakuba Voráčka? Lenka:
Strašně milá paní. Stejně jako její manžel. Na stadionu se nás hned ujala a všechno nám ukázala. Říkala, že i ona zrovna po třech letech doletěla na zápas.
Libor: A David byl jak Kubovo dítě. (usměje se) Snad bude brzo zdravý, aby tam nebyl sám. Napadá mě k tomu i nádherný příklad.
Ano? Libor:
David před svátky kvůli sněhovým bouřím nemohl odletět včas na juniorský šampionát a Kuba mu volal, jestli s nimi nechce strávit Vánoce.
Lenka: Přitom ho znal pár měsíců. To mi přišlo úžasné.
Vám se stýská? Libor:
Moc! I Davidovi. On ale velmi dobře ví, proč tam je. Já si nemůžu zvyknout, že jsme tady od září sami. Už se těšíme na duben a na hecování.
Věříte, že se jednou kluci spolu potkají na ledě? Lenka:
Věkově by oba ještě teď mohli hrát za juniorku. Vždycky říkají, že dohromady to bude těžké, protože hrají na stejném postu. Oba se navíc derou z obrany dopředu, takže si dělají srandu, že by nikdo z nich nebránil.
Nemyslel jsem juniorku, ale třeba jednou reprezentační áčko. Libor:
To vůbec neříkejte. Nepřipouštím si to. Sport je vážně křehká profese a znám dost případů, kdy se něco pokazilo.