Komunikační notičky z vnitra

Ministerstvo vnitra nás nechalo nahlédnout pod pokličku. Dokumenty jeho Krizového informačního týmu naznačují, jaké monstrum tu Vít Rakušan za pouhý rok stihl vytvořit.

Počátkem ledna se na stránkách ministerstva vnitra objevilo několik dokumentů jeho Krizového informačního týmu. Některé byly připraveny pro veřejnost, jiné jsou označeny jako neveřejné. Ať už nám je Rakušanovi úředníci ukázali omylem, či úmyslně, stojí za přečtení. Díky dokumentům z loňského léta a podzimu se dozvídáme, že na vnitru vyrostla propagandistická byrokracie, která se snaží pojmout do svého silně zideologizovaného vidění světa i některá nepohodlná fakta a má nelíčenou obavu o zachování svých zájmů.

Ke znakům rozvinuté byrokracie patří složité procedury a nesrozumitelný jazyk, v němž se úředníci vyjadřují a myslí. To nalezneme například v tabulce shrnující pět stupňů komunikačních rizik a opatření, jak jim čelit. U čtvrtého stupně se dočteme: „Na prebunking je pozdě, je třeba intenzivně komunikovat: odhalovat manipulativní techniky nepřítele a debunkovat, provést tzv. naming and shaming; zaslat lines to take všem, adresovat podprahové obavy.“

Kolísání vnitrácké hatmatilky mezi angličtinou a anglickou češtinou (debunkovat, adresovat obavy) odkazuje k myšlenkovému dovozu celého systému, nejspíš z Bruselu. Co si tím vlastně navzájem sdělují? Přeložit to lze takto: „Na vysvětlování je pozdě, oponenty je třeba spláchnout, označit za nepřátele a kompromitovat, jejich fakta nahradit našimi fakty, po všech organizacích a médiích rozeslat jednotné komunikační pokyny, konejšit veřejnost.“Dále se pak mluví o trestním stíhání, cenzuře na internetu („spolupráce s platformami Meta a Google“) a koordinaci s Bruselem. Zdá se, že za rok Fialovy vlády tu pod Rakušanovým dohledem vyrostlo skutečné monstrum.

Úředníci se také věnují konkrétní komunikaci: Ukrajině, energetice, migraci. Kombinují přitom obranu oficiální pravdy s více či méně kreativními pokusy zvládnout nepohodlná fakta. Příliš práce si nedali se Záporožskou jadernou elektrárnou. Byla obsazena Rusy a podle všeho ostřelována Ukrajinci (oficiální verze tvrdila, že není jasné, kdo ruské okupanty v elektrárně ostřeluje). Zde jen konstatují, že s teroristy se nevyjednává, agresorovi nelze ustupovat a za případný útok ponese odpovědnost Putin. K hrozbě jaderného konfliktu říkají, že „taktická jaderná zbraň má potenciál napáchat škody toliko na relativně malém území Ukrajiny“. Existencí strategických raket s globálním dosahem se asi znepokojovat nemáme.

Zatímco autoři tlumí obavy z jaderných zbraní, energetická krize je děsí. Obávají se, že ji Češi budou vnímat jako selhání státu, a nikoliv jako „důsledek ruské energetické války“. Skutečně je komunikačně odvážné mluvit o „ruské energetické válce“, když se sama Evropa sankcemi odřízla od ruských dodávek a kdosi neznámý zničil plynovod Nordstream. Na vnitru tuší, že s tím si nevystačí. Proto napomínají své mimoresortní kolegy na Úřadu vlády a ministerstvu průmyslu apelem: „Nelze jen čekat na nalezení řešení na evropské úrovni. Je třeba jednat, a to hned!“Něco podobného zaznívalo na zářijových demonstracích. Současně však žehrají, že si Češi nepřipouštějí, „že se Česká republika rovněž nachází ve válce s Ruskou federací“. Zde patrně něco zanedbala ministerstva zahraničí a obrany – a snad i premiér, prezident a Poslanecká sněmovna, když opomněli tu válku vyhlásit.

Obavy budí i nelegální migrační vlna z Blízkého a Středního východu, která se blíží té z roku 2015. Zde se autoři ani nepokoušejí o komunikačně odvážné kousky a přiznávají, že nelze použít osvědčený argument, že „za válku, světové i domácí problémy může Putin“. Naopak přiznávají, že „většinu odhalených převaděčů tvoří občané Ukrajiny, přičemž někteří z nich dokonce získali v České republice dočasnou ochranu“. Tedy Ukrajinci pašují přes nás do Německa Araby a Afghánce. Kdyby se nejednalo o materiál vnitra, podezíral bych autory z dezinformace. Nabádají alespoň informovat, že stát se s převaděči nemazlí.

Půl milionu loajálních

Možná největší obavy však mají autoři ze svých kolegů ve státní správě a bezpečnostních složkách. Aby stát a režim přežily, potřebují prý loajalitu asi půl milionu lidí, kteří zajišťují základní funkce. Mezi těmito lidmi roste frustrace a radikalizace. Přiznejme autorům, že zde neupadají do obvyklých ideologických klišé. Nespokojenost nepřičítají ani dezinformacím, ani sympatiím k Rusku, nýbrž zvýšeným účtům za energie a osobním zkušenostem s neschopností státu. Autoři bezelstně varují před hrozbou šíření „příběhů majících oporu v realitě“lidmi, kteří jsou součástí systému. Rozšiřují tím pojem dezinformační hrozby i na pravdivé informace, které jsou prezentovány v médiích považovaných za dezinformační.

Jdou však ještě dál. Ve studii věnované migraci upozorňují, že hrozbou není pouze „dezinformační scéna“, ale také „noviny a televize vlastněné nebo blízké hnutí ANO“. Není nad upřímnost. V informační válce nejde o pravdu a lež. Vládnoucímu mocenskému kartelu vadí, že zatím nedokázal skrze veřejnoprávní média a spřátelené oligarchy typu Bakaly či Lukačoviče zcela ovládnout informační prostor. Proto se ve státních strukturách pracuje na zákoně usnadňujícím stíhání nepohodlných názorů a mluví o tučných odměnách loajálním médiím a nevládkám. Vše v režii sil, které si říkají liberální, a bez většího zájmu hlavních médií, která se z hlídačů demokracie proměnila na strážce moci. Hrají podle Rakušanových notiček a těší se na odměny.

Na vysvětlování je pozdě, oponenty je třeba označit za nepřátele, spláchnout a kompromitovat.