Fotbal se mění. Slavia též

Exkluzivně. O přípravě v závějích, fotbalových trendech i návratu Stancia

Když se ve chvilce volna vyrazil projít po pískovcových útesech a díval se, jak do skal narážejí mořské vlny, hlavou mu běželo leccos. Třeba vzpomínky na to, jak zimní soustředění vypadalo dřív.

Dávno předtím, než coby kouč fotbalové Slavie z českých mrazů počtvrté vyvezl tým do prosluněného Portugalska.

I proto se tentokrát povídání s Jindřichem Trpišovským stočilo jinam než k plánům pro jarní sezonu, během které budou zatím druzí slávisté stahovat dvoubodový náskok vedoucí Plzně.

„Když jsem ještě chytal za dorost Čechie Karlín, bydleli jsme na ubytovně v jednom velkém pokoji, spali na palandách a starší kluci trenérovi schovali budík, aby nás ráno nemohl vzbudit. Samozřejmě vstal bez budíku a hnal nás ven,“zacukají Trpišovskému koutky. „A když jsem začínal mezi dospělými? O tom teď klukům vyprávím, aby si to vůbec uměli představit. Aby věděli, jak mají zlaté soustředění.“

Výborně, tak pojďme vzpomínat.

Pamatuju si, že za týden na horách jsem vůbec neviděl balon. Trojfázové tréninky, ráno a odpoledne výběh, večer posilovna. Trenér Líska, kterému bylo přes padesát, běhal všechno s námi – aby ne, když vážil asi 50 kilo. Bydleli jsme ve Vrchlabí, všude kolem hluboký sníh.

Pro hráče horor.

Jednou nás trenér odvezl autobusem na křižovatku v horách a řekl: Poběžíme touhle cestou nahoru, deset kilometrů do kopce, a až přiběhneme do první vesnice, bude tam čekat autobus, který nás odveze zpátky. Začalo hustě sněžit, člověk pořádně neviděl na krok. Starší parťáci mi říkali: Hlavně nezastavuj, jinak už se nerozběhneš.

Velké trápení?

Jiná doba. Někteří si brali dovolenou v práci a pak celý týden běhali po horách jak blázni. Švihadlo, kruhové tréninky, dvacet dřepů se spoluhráčem na zádech... No, síla. Aspoň že si starší borci mohli vzít rodiny.

Nemělo to i něco do sebe?

Možná. Nebyly mobily, maximálně televize s dvěma programy, museli jsme se po večerech zabavit sami. Hrály se karty, vyprávělo se. Týden o nás vlastně nikdo nevěděl. Bylo to jiné, svobodnější.

A co první zima v roli trenéra?

S dorostem Xaverova, ještě mám doma schovanou pohlednici z horského hotelu. Zařizoval to vedoucí mužstva Kašpar, stálo to pár korun a trošku mě šokovalo, že druhá večeře byl chleba se sádlem. (smích) Na hřiště jsme chodili dva tři kilometry, hráli jsme tam přátelák s dorostem Motorletu, ještě bych našel doma papír se sestavami.

To si vážně schováváte?

Měnil jsem skříňky a vyklízel, tak jsem na tyhle poklady narazil. Včetně trenérského deníku, kam jsem zapisoval, co jsme všechno dělali.

No schválně, co?

Jednou denně byl výběh, chytré hodinky neexistovaly, takže jsem všechno krokoval: jeden krok byl plus minus metr, hledal jsem trasu, kudy se poběží... Do toho posilovna, plus tréninky na hřišti. Bylo mi dvaadvacet, všechno začínalo.

Ale soustředění na horách vymizelo až v posledních deseti patnácti letech.

Třeba se zase někdy vrátí. (úsměv) Ale spíš ne, protože když se bavím s kluky, kteří tehdy hráli na top úrovni, říkají mi, že pět šest jarních kol byli všichni přetrénovaní. Byly to galeje.

S dneškem se srovnat nedají?

Sotva. Ale to souvisí i s termínovou listinou. Dřív se začalo trénovat na začátku ledna a liga se rozběhla v březnu. Příprava trvala třeba devět týdnů, někdy i víc, teď se smrskla na čtyři nebo pět. Změnilo se všechno, ale to neznamená, že by to teď kluci měli jednoduché.

Vážně ne?

Třeba loni jsme byli v Portugalsku jedenadvacet dní a každý za tu dobu naběhal přes 200 kilometrů. Ubývá silového tréninku, dělá se to jinak. Už žádné minutové intervaly s činkami, medicinbaly, žebřiny... Svalová horečka byla dřív běžná věc: co bolí, to sílí. Teď se spíš cvičí s vlastní vahou, rozumně. Všechno se posouvá, to platí pro fotbal obecně.

Tak schválně: co nového vám ukázalo třeba mistrovství světa v Kataru?

Spíš potvrdilo, o čem už se ví dlouho: že se týmy na téhle úrovni neskutečně vyrovnávají. V rychlosti náběhů, v ovládání míče pod tlakem, ubylo soubojů i faulů, prospělo dlouhé nastavování. Taky bylo hodně vidět, že spoustě hráčů z top lig chyběla energie.

Což je zvláštní, vždyť se hrálo v polovině sezony.

Jenže program byl pro ty nejlepší hrozně nahuštěný. Možná i proto se tak daleko dostalo Maroko, které kromě Hakimího nemělo v týmu nikoho, kdo by ve špičkovém týmu pravidelně nastupoval.

Kdo z hráčů vás ohromil?

De Paul z Atlétika Madrid, pro Argentinu byl hodně důležitý. Nebo Búfal, levé křídlo z Maroka. Hraje za Angers, poslední tým francouzské ligy, je mu devětadvacet, ale v nároďáku mi přišel úžasný. Předtím jsem ho moc neznal, hodně mě zaujal. No a pochopitelně Francie: ohromuje mě, jak široký má kádr.

To tedy.

Měli šest špičkových stoperů, a když jim dva vypadli, nasadili dva srovnatelně dobré. Okouzlil mě taky záložník Fofana z Monaka, který naskočil v semifinále a byl skvělý. Moc se mi líbili útočníci Kolo Muani a Thuram, oba jako náhradníci úplně změnili finále.

Ještě nějaká jména?

Brankář Bunú z Maroka. Už když proti nám chytal za Sevillu v Evropské lize, jejich sportovní ředitel tvrdil, že jednou bude mezi nejlepšími na světě. A víte, co mě zaujalo snad nejvíc?

Poslouchám.

Ve všech týmech, které uspěly, hráli prim výrazně starší hráči. U Argentinců Messi a stoper Otamendi,

Francie měla gólmana Llorise a Girouda, Chorvati Modriče a Perišiče.

Pokud se bavíme o trendech, tak tohle jde dost proti proudu.

Jak se to vezme. Víte, že mě vždycky inspiroval Dortmund v éře trenéra Kloppa a tehdy tam taky měli tým podobně namíchaný: tři starší lídři a kolem nich parta nadšených mladých kluků. Když jsem koukal na finále, jen se mi potvrdilo, že takhle poskládaný tým má slušnou šanci uspět.

Když jsme u finále: i vás muselo vtáhnout, ne? I když se díváte trenérskýma očima.

Vtáhlo mě neskutečně, což už se mi opravdu často nestává. Přál jsem si, ať ten zápas nikdy neskončí. Podobně mě dostalo snad jen finále Ligy mistrů v roce 1999, Bayern proti Manchesteru United. Mistrovství ukázalo, jaký je fotbal fenomén, mám k tomu pěknou historku.

Sem s ní.

Před čtvrtfinále jsem se byl nechat ostříhat, vedle mě seděla starší paní, hodně přes šedesát let, a povídala si s kadeřnicí. Probraly všechno od vaření po venčení psů a najednou se začaly bavit o mistrovství světa: Dívala jste se včera? Jak jsou ti Brazilci elegantní! Jak u toho hezky vypadají!

Je fakt, že zvlášť o finále si vyprávěli i ti, které jinak fotbal míjí.

Připadalo mi jako film, který se pomalu rozbíhá, ale pak přijde strhující zápletka a rozvine se spousta příběhů. Samozřejmě Messi, Mbappé, ale já koukal i na hráče, se kterými jsme se dřív potkali v pohárech. Vybavíte si, jak jsme před čtyřmi lety hráli v Bordeaux?

Vzpomenu si, porážka 0:2.

A v jejich sestavě stoper Koundé a záložník Tchouameni. Najednou jsou v Barceloně, Realu a ve finále mistrovství světa... Vzpomněl jsem si, jak jsme hledali náhradu za Deliho a Ngadeua a napadlo nás, že zkusíme získat právě Koundého. Byl mladý, začínal, ale když jsme se zeptali, vzkázali nám: Smůla, právě jsme ho prodali do Sevilly za pětatřicet milionů eur. (smích)

Trochu jsme odbočili: proč mají zlato Argentinci?

Hlavně proto, že byli pro každého soupeře extrémně nepříjemní. Neskutečně agresivní, důrazní, navíc vychytralí. Když je někdo fauloval, dokázali to pořádně prodat, někdy to bylo za hranou. Tímhle stylem soupeřům fotbal otrávili. A platilo to, co je na turnajích pravidlem: abyste uspěli, potřebujete, aby vám fantasticky zachytal brankář. Role gólmana je čím dál důležitější.

Když probíráme trendy, mění se nějak cesta, kterou jdete ve Slavii?

Jen lehce. Spíš se občas musíme sžít s novinkami, které nečekáte: covid, rozdílná délka přípravných období. A tým se samozřejmě obrovsky proměnil. Za pět let nám odešlo opravdu hodně hráčů. Mění se kvůli tomu klima v kabině, typologie, spousta věcí.

Přijde mi, že na začátku jste měli tendenci hráče nepouštět, spíš je udržet co nejdéle.

Taková byla filozofie klubu, hlavní bylo sáhnout si na velký úspěch. Když jsme přišli, měla Slavia starší tým, na přestupovém trhu nebyl o hráče až takový zájem. Nebyli jsme okoukaní. Nechci, aby to vyznělo jako chlubení, ale teď už na nás plno týmů ze zahraničí kouká, zkoumá, jak si vybíráme hráče. Nejsme anonymní. Někdo za nás odehraje dva tři dobré zápasy a hned se začnou rojit zájemci.

Jasně, ale nám trenérům to práci dost ztěžuje. Chce se po nás, abychom byli úspěšní, v lize pokud možno neporazitelní, ale zároveň pořád musíme zabudovávat nové hráče. Udržet úroveň je tím pádem extrémně složité. Ale zároveň to tu práci dělá zábavnější.

V čem?

Je fajn, že můžeme dávat šanci mladým klukům. Podívejte se na Matěje Juráska. Je mu devatenáct, začíná, ale my ho známe tři roky, prošel si u nás dost těžkou cestou. Hodně věcí se nám na něm dřív nelíbilo, ale poslouchal, pracoval na sobě a teď má opravdu dobře našlápnuto. Takové příběhy mě moc baví.

Ale?

Asi každý trenér by rád někdy zažil to, co kolegové ve velkoklubech. Jsou tam čtyři pět let, mají stabilní tým, přivedou jednoho dva hráče za rok, víc většinou ani nepotřebují. Mně zase dělá radost, když vidím, kam od nás kluci přestupují a že si s nimi dál píšeme a voláme. Jsou rozesetí po Evropě a je hezké je sledovat.

Jednoho tahouna byste rád získal zpátky. Jak blízko byl návrat záložníka Stancia z Číny?

Nica jsme chtěli, bylo to moje velké přání a vedení se mi snažilo vyhovět. Všichni pro to udělali maximum, Nico by se k nám vrátil rád. Ale je pro svůj klub klíčový, jen co přišel, udělali jako nováček titul. Vždycky tu bude vítaný, ale z ekonomického hlediska je bohužel nereálné, abychom ho teď získali.

A v létě?

Budu v to vždycky doufat. Nico je výjimečný tím, jak obrovsky ovlivňuje výkonnost spousty ostatních hráčů. Když odcházel, věděl jsem, že takový borec tady dlouho nebude. Nejde jen o góly, asistence, ale hlavně vliv na celkový výkon týmu.

X faktor, jak často říkáte.

Byly zápasy, kdy nebyl tolik vidět, ale tím, kolik úsilí soupeř vynaložil na to, aby ho pokryl, rostl prostor pro ostatní hráče. Když Nico odešel, hned to poznali. Najednou pozornost přeskočila na ně. Všichni by ho chtěli zpátky, někdy jsem se musel až smát.

Čemu? Což je hezká vizitka, ne?

Udržet úroveň je extrémně složité. Ale díky tomu je naše práce zábavnější.

I kluci, kteří by se s ním třeba tahali o místo v sestavě, mi říkali: Trenére, ať Nico přijde, hrát s takovým fotbalistou je svátek! Nejzásadnější odchod pro nás za těch pět let byl Tomáš Souček, ale hned po něm právě Nico. Náhradu za něj doteď nemáme.*