Lukašenko a Putinova past

O možnosti, že by Bělorusko vstoupilo do války na Ukrajině i s využitím vlastní armády a překročením společných hranic, se diskutuje pravidelně. Tyto debaty byly v poslední době oživeny novými aktualitami.

Nejaktuálněji jde o společné dvoutýdenní vojenské cvičení Ruska a Běloruska na území druhého, nedlouho předtím to pak byla další ze schůzek Vladimira Putina s Alexandrem Lukašenkem, tentokrát po dlouhé době rovněž na území Běloruska, kam přitom běžně ruský prezident nejezdí. Navíc ho tam doprovodili i ministr zahraničí Sergej Lavrov a obrany Sergej Šojgu.

I když přesný obsah jednání znají jen oni sami, lze z delšího časového hlediska zhodnotit, co by Minsku možnost otevřené konfrontace přinesla. Přitom je nutné konstatovat, že už tak je Bělorusko jednou ze stran konfliktu, protože umožnilo Rusku odpalovat rakety ze svého území a operovat ruským jednotkám přes bělorusko-ukrajinskou hranici. V návaznosti na tyto kroky na něj tak také byly uvaleny další sankce, které dál oslabují už tak křehkou a izolovanou běloruskou ekonomiku.

Diktátor Lukašenko, jehož režim vládne v Bělorusku od roku 1994, je v posledních letech, zejména od protestů v roce 2020, ve velmi oslabené pozici. Pro každého autoritáře je noční můrou, že o léta budovanou pozici přijde. To jeho postavení činí zranitelným a jeho samotného vydíratelným. Koneckonců samotného Stalina jeho paranoická krutovláda a její praktiky nejspíš připravily nejméně o několik dní života. Byla to totiž obava jeho osobní ochranky a nejbližšího okolí z možné negativní reakce, která vedla k tomu, že se v březnu 1953 nikdo neodvážil několik dní zavolat lékaře k v té době už bezvládnému Stalinovi – a pak už bylo pozdě. V prostředí, kde vládne pouze právo silnějšího, si nelze být jist ničím, snad až na to, že pokud vaše moc slábne, budete rychle nahrazen.

Přátelství z rozumu

Lukašenko je v pasti, Ruskem je vydírán kvůli tomu, že protesty, které zachvátily zemi v srpnu 2020 po zfalšovaných volbách, byly potlačeny i za pomoci Kremlu. Ruská vojenská přítomnost v zemi navíc způsobuje velké obavy, zda by se při příliš samostatné politice Běloruska nemohl opakovat ukrajinský scénář.

Běloruská armáda má své velitelské kádry provázané s ruskými, protože jsou absolventi podobných škol a dobře se znají, pravidelně spolu cvičí a Bělorusové používají v drtivé většině případů starší sovětskou či ruskou techniku.

Mezi řadovými vojáky a branci však k Rusům panuje spíše odpor a možnost vstupu do války s použitím běloruských pozemních sil vyvolává podle mnoha svědectví otevřeně najevo dávanou nechuť. Byl by schopen Lukašenko tento odpor překonat a přitom zůstat dál hlavou státu? I on sám asi dobře ví, že nikoliv. Zbývá tak jen dál vyčkávat, jak se situace vyvine.

Lukašenkův osud je s Putinovým úzce svázán, paradoxem přitom zůstává, že jejich osobní vztah moc dobrý není, je to přátelství z rozumu či chladného kalkulu. Bělorusko sice občas dále rétoricky zahrozí, ale mnoho možností nemá, občasné přesuny techniky k ukrajinským hranicím nebo omezení vstupu do příhraničních oblastí jsou především psychologickou hrou.

Bělorusko je závislé na Rusku v dovozu řady důležitých surovin, vlivem sankcí a chyb z minulosti je obchodní výměna se Západem značně ztížena. Běloruské výrobky včetně těch na lepší úrovni jsou jen obtížně exportovatelné. V tom všem tkví další zádrhel běloruské budoucnosti, která je odsouzena i na základě těchto limitů k ústupkům vůči Rusku.

Lukašenko už předtím vydíral Evropu podporou nelegální migrace. Tomu zamezily až překážky na hranicích (zejména s Polskem) a od únorové invaze Ruska na Ukrajinu jsou pravidelně dál budovány bariéry na hranicích prakticky se všemi ostatními sousedy s výjimkou Ruska. Zejména mladá generace Bělorusů není z tohoto stavu nadšená, protože mnozí z nich zvažují emigraci do zahraničí. Nyní bude jejich frustrace dál stoupat a ekonomické potíže se budou také prohlubovat.

Výpalné z Kremlu

Lukašenko se navíc nechal slyšet, že sankce zatím dopadají více na jeho zemi než na Rusko. Je tedy více než jasné, že za jakoukoliv další pomoc ve válce s Ukrajinou bude chtít od Kremlu štědře zaplatit. I to jej však asi nedonutí nasadit i běloruskou armádu. Dokonce i při teoretické úvaze, že by šlo o kombinované jednotky Rusů a Bělorusů, by bojová hodnota nebyla moc velká, protože spolehlivost Bělorusů v boji by byla velkou neznámou. Zde je vhodné připomenout, že je to právě dobrovolnický kontingent Bělorusů bojujících na ukrajinské straně, který patří k nejpočetnějším a nejodhodlanějším.

Dlouhodobé výhledy Běloruska nejsou při stávajícím průběhu války na Ukrajině nijak dobré. Přes veškeré těžkosti, kterým Kyjev čelí, má velkou mezinárodní podporu ze strany mnoha bohatých a vlivných států i mezinárodních institucí, odhodlání vlastních obyvatel zatím také nechybí. Bělorusko může spoléhat pouze na „pomoc“ze strany Ruska. Toho Ruska, které si invazí na Ukrajinu ukouslo zřejmě až příliš velké sousto a nic nenasvědčuje tomu, že negativní trend dokáže zvrátit. Běloruská budoucnost leží především v mladé generaci, ta nakonec rozhodne o směřování země. Lukašenko není tím, kdo jim má dnes co nabídnout. A přímé vojenské angažmá by jeho samotného definitivně zdiskreditovalo.

Mezi řadovými běloruskými vojáky panuje k Rusům spíše odpor.