EU zřídí další migrační úřad
Evropská komise „objevila“, že zpět do svých zemí by se mělo vracet víc zamítnutých azylantů.
Zdá se, že ve stínu doznívajícího covidu či války na Ukrajině si toho málokdo všímá. Evropu ale opět svírá migrační krize. Problém, pro který se už roky marně hledá řešení. Čísla jsou přitom opravdu alarmující.
Počet žádostí o azyl podaný v zemích evropské sedmadvacítky se loni zvýšil zhruba o polovinu ve srovnání s rokem 2021.
Imigrační vlna je teď největší od roku 2015, kdy prchali především lidé z občanskou válkou zkoušené Sýrie. V celé EU požádalo podle předběžných statistik loni o azyl 924 tisíc běženců.
Jejich nejoblíbenější destinací je stále Německo, následuje Francie, Španělsko a Rakousko. Vedle blízkovýchodních či afghánských azylantů se však musí navíc Evropa postarat také o miliony Ukrajinců vyhnaných ruskou agresí.
Oblíbené trasy k evropským břehům stále vedou přes Středomoří. Itálie s novou pravicovou vládou premiérky Meloniové přitvrdila vůči lodím humanitárek, které svážejí imigranty od libyjského pobřeží. Jiní volí východnější cestu – přes
Řecko, které ale staví další ploty na hranici s Tureckem ve snaze ztížit pronikání pašeráků lidí na balkánské trase. S ochranou početných ostrovů mu má pomáhat i evropská agentura Frontex.
Je to ale jen částečné řešení, celou Evropu pochopitelně zadrátovat nejde. Podle švédské eurokomisařky Ylvy Johanssonové, jejíž země převzala s počátkem roku od Česka rotující evropské předsednictví, je třeba zlepšit repatriace zamítnutých žadatelů o azyl.
Do Evropy proudí zástupy mladých Alžířanů či Tunisanů, tedy z maghrebských zemí, kde právě neprobíhá žádný válečný konflikt. Chtějí si jen trochu přilepšit, opustit spirálu chudoby a přisednout také k evropské hostině.
Jenže jih Evropy jejich příliv nezvládá. Státy jižního unijního křídla si stěžují na nedostatek solidarity od zbytku EU, mají pocit, že zátěž leží jen na nich. Německo či Rakousko zase kritizují fakt, že běženci žádají o azyl až na jejich území, nikoli tam, kde poprvé vstoupí na evropskou půdu.
Evropský přístup k migraci je zatím jakousi nepřehlednou změtí unijních pravidel a národních politik, které si navzájem často překážejí. Vše se soustředilo na ochranu hranic, tím ale nejvíc trpí ti, kteří by opravdu potřebovali pomoc a úkryt před pronásledováním.
Pomohlo by tedy efektivnější vracení zamítnutých azylantů do jejich domovských zemí, aby se dostalo na ty skutečně potřebné. Systém ale selhává. K návratu se podaří přimět jen malý zlomek, asi pětinu těch, kdo nemají právo na trvalý pobyt v unijních zemích.
Je to roky trvající problém, teď ale Brusel našel odhodlání jej opravdu začít řešit. Zřídí další úřad.
„Ti, kteří nemají právo pobývat v Evropské unii, musí být posláni zpět do své země původu,“uvedla tento týden Johanssonová, když představila v Bruselu novou unijní strategii.
Chce zajistit, aby unijní země postupovaly více koordinovaně. Proto zřídí v rámci evropské agentury Frontex nové samostatné oddělení, které povede 44letá finská koordinátorka Mari Juritschová.
Chabý pokus o řešení už tu byl. V dubnu 2021 představila Evropská komise strategii, která sázela především na dobrovolné navrátilce. Vedle toho měla EU vyvíjet svou vízovou politikou tlak na země, které nejsou navrátilce ochotny přijímat zpět. Tento nástroj vypadal účinně – ale EU ho proti problematickým subsaharským zemím zatím výrazně nevyužívala.
Loňská čísla naznačila, že princip dobrovolnosti příliš nezafungoval, takže to Brusel zkouší trochu jinak. Vedle důslednějších repatriací se má mezi unijními zeměmi více spolupracovat, celý proces bude digitalizován a má zahrnovat také podporu zamítnutých azylantů při reintegraci v jejich zemích.