Hradní eldorádo lobbismu
Hluboký posun k zelené ideologii, k popírání podstaty člověka a k prázdnému kosmopolitnímu myšlení nešťastná přímá volba prezidenta nevyřeší. A to přesto, že jeden ze dvou zítřejších finalistů hradní volby je k těmto věcem evidentně náchylnější.
Nacházíme se ve světě nepřímé demokracie. Nejsme na athénské agoře, kde se všichni občané scházeli na jednom náměstí. Nejsme v obci nebo malém městě, kde je všechno na dohled, vše je uzavřené a relativně přehledné. Tam je ideál přímé volby do jisté míry realizovatelný. Kde tyto podmínky neplatí, tam musí být volba nepřímá. Přesto jsme si v roce 2011 vybrali systém přímé volby prezidenta.
V neděli 18. prosince 2011 jsem byl v diskusní Partii televize Prima. Když jsem přicházel k již zapnutým kamerám, dostal jsem zprávu o úmrtí Václava Havla. Neměl jsem pocit oprávnění tuto neověřenou zprávu sdělit veřejnosti. Přesto jsem celou hodinu nemohl myslet na nic jiného. Samozřejmě přišla i otázka na tehdy aktuální přímou volbu prezidenta. Abych si nevymýšlel, uvedu to, co jsem tehdy autenticky řekl:
„Přímou volbu prezidenta považuji za fatální chybu, fatální omyl a populismus politiků, kteří když nemohou občanům naší země přinést řadu jiných pozitivních věcí, tak je alespoň chtějí uspokojit tím, že jim řeknou: Vy si budete volit svého prezidenta. Mlčel jsem o tom od svého vstupu do prezidentského úřadu – což je osm a tři čtvrtě roku – prostě proto, že se mě to nepřímo týkalo. Mlčel jsem a říkal jsem, že k tomu žádné silné výroky dávat nebudu. Teď, když to poslanci schválili, mám pocit, že mé mlčení již není nezbytné. Jestli se někomu zdálo, že nepřímá prezidentská volba, to znamená volba parlamentem, byla komplikovaná se spoustou sporů, podezření atd., tak to byla selanka proti tomu, čeho budeme svědky ve volbě přímé. Přímá volba prezidenta bude nová velká česká superstar, kde racionální úvahy půjdou stranou. Toho se strašlivě obávám a děsí mě to.“
Proč hledat kandidáta
Už jsem samozřejmě zapomněl na tato svá slova i na přirovnání přímé volby prezidenta k soutěži Superstar. Už jsem zapomněl svůj výrok, že to bude „selanka“proti tomu, co se bude odehrávat v přímé volbě. Měl jsem pravdu.
Poslanci (a senátoři) ani tehdy neměli jasného kandidáta na prezidentskou funkci, a proto na hledání svého kandidáta rezignovali. Rezignovali na to právě přímou volbou. V nepřímé volbě musely politické strany přijít se svými kandidáty, musely je „garantovat“a nesly tím svou kůži na trh. Občané také věděli, že se nehledá nějaká „star“, ale někdo, kdo má – o politickou stranu či politické hnutí – „opřené“názory, a proto nebude třtinou ve větru politického lobbingu a nejrůznějších zájmových skupin. To jsou banální teze, každý, kdo o těchto věcech přemýšlí, je musí považovat za samozřejmé.
Letošní prezidentské volby negarantují politické strany, které jsou základním prvkem parlamentní demokracie. Většinu letošních kandidátů nám přinesl buď sebevýběr kandidáta, nebo nějaká mediální či zájmová agentura. Ani v jednom případě se volič nemá o co opřít. Do kandidáta nevidí, slyší jen jeho nacvičené odpovědi v televizních talk show, ale ještě více nevidí do oněch mediálních agentur a nejrůznějších „neziskovek“, které žádnou demokratickou volbou neprošly. Říkáme to již více než tři desetiletí, ale marně.
Jednou věcí je, jestli bude zvolen Petr, nebo Pavel, přesněji expředseda vlády, nebo exvelitel v NATO. I když nevytahuji kartu opožděného antikomunismu, do něhož se někteří naši mediální mágové právě dnes stylizují, je absurdní, že může expředseda KSČM Filip říkat – domnívám se, že ironicky – že finálová dvojice kandidátů dokazuje „prozíravost kádrové politiky KSČ“.
Trápí mne v tom něco jiného. Již v roce 1993 jsem napsal, že „neurotická reakce na ‚strašidla minulosti‘ může vést k tomu, že se budeme bránit proti nebezpečím, která už fakticky nejsou aktuální, a že zanedbáme nebezpečí skutečná, která jsou nová, nezděděná“. To ode mne není obhajoba volby nikoli neutrálního povolání rozvědčíka v momentu posledních záchvěvů komunismu, to je starost o dnešek. A zejména o budoucnost.
Ideový střet nezmizel
Více než výsledek volby mne zneklidňuje používaná argumentace jak některých kandidátů, tak zástupců mediálního a politického světa. Právě to obnažuje něco, co v normální, klidné, tedy politicky nevyhrocené době není tak zřetelně vidět. Teď se projevilo i pro politikou se ne plně zabývající naše spoluobčany, k jak hluboké a rozsáhlé politické a společenské změně u nás v posledních letech došlo. Dlouhá léta to bylo překryto nejprve covidem, pak energetickou krizí vyvolanou Green Dealem, pak ničivou inflací a nakonec děsivou ukrajinskou válkou, která navíc hrozí přerůst ve válku nejen na Ukrajině. Tato změna nebyla jednorázová, náhlá, je to změna „plíživá“, jen nebyla dostatečně evidentní. Je to tím, že fakticky přestaly existovat a fungovat jasně ideově vymezené politické strany.
Ideový střet existoval a existuje i nyní. Přímá volba – jak nás teď každodenně upozorňují psychologové – rozbíjí lidské vztahy, přátelství, rodiny. Po volbě, nevyhraje-li náhodou ten, kterého média a lobbistické skupiny tolik nenávidí, určitě nastane nějaké zklidnění. To je více než třeba. Ale ten hluboký politický a společenský posun k zelené ideologii, k popírání podstaty člověka, k prázdnému kosmopolitnímu myšlení s námi zůstane. Přímou volbou prezidenta se nevyřeší, přestože jeden ze dvou finalistů prezidentské volby je k těmto věcem evidentně náchylnější.
V nepřímé volbě politické strany musely „garantovat“své kandidáty, a nesly tím svou kůži na trh.