Mezi vydíráním a tanky Ukrajině
Vdějinách se občas vyskytnou požehnané okamžiky, kdy národy, státy a jejich společenství vidí, co se děje, vědí (nebo aspoň tuší), co je třeba dělat, jsou schopny se rozhodnout a podle toho začnou i konat. Evropa je teď takovému momentu blízko.
Německo rozhodlo o vlastní dodávce tanků Leopard 2, překvapivě i ve velmi moderní verzi A6, a o svolení pro spojence, aby předali Ukrajině své stroje, ty pravděpodobně ve starší verzi A4. Znamená to, že v Ramsteinu se minulý týden setkal skutečně onen Rusy démonizovaný „kolektivní Západ“, protože už zjistil, že tak dlouho jej Rusové vydávali za původce války, až se k té válce bude muset zhruba podle toho skutečně chovat. Přidají se i Američané s tanky Abrams, nehledě na velmi cenné dodávky bojových vozidel pěchoty od Švédů i z USA a tanků Challenger 2 od Britů. Zároveň maximálním tempem pokračuje práce na ještě objemnější české zásilce až devadesáti modernizovaných T-72, kterou realizuje závod z holdingu Czechoslovak Group.
Samozřejmě se může ledacos zadrhnout, zkomplikovat, část slíbených zbraní jistě nepůjde poslat z týdne na týden. Nelze však nevidět, že tato rozhodnutí přicházejí velmi krátce po varováních Vjačeslava Volodina, předsedy dolní komory ruského parlamentu, a zejména Dmitrije Medveděva, místopředsedy bezpečnostní rady, že porážka v konvenční válce by Rusko mohla přimět k použití jaderných zbraní.
Neřekli sice, že naše zbraně pro napadenou Ukrajinu jistě způsobí tuto reakci. I tak je tento způsob vydírání v dějinách velmi neobvyklý. Na rozdíl od zabíjení dětí a civilistů, jehož se dopouštěly mnohé válčící strany, což ale Rusko ani v nejmenším neomlouvá. Právě tato neuvěřitelná kombinace zbabělosti a vyděračství ze strany Ruska fakticky těsně předchází zásadnímu zvýšení vojenské pomoci Západu. Některé evropské země jsou odhodlány až k bezprecedentním obětem – Dánsko, dosud nenápadné, předává Ukrajině všechny moderní houfnice Caesar, čímž se vzdává svého dělostřelectva – a podobně i baltské státy.
Evropa navíc okamžitě dostala další příležitost osvědčit své rostoucí a zároveň tolik potřebné sebevědomí. Turecký prezident zneužil nicotnou záminku spálení koránu kýmsi ve Švédsku k dalšímu vydírání – ve věci vstupu Finska a Švédska do NATO. Jak členství těchto zemí v NATO souvisí s úctou či neúctou k islámu? Nejde o zcela principiálně podobnou kombinaci zbabělosti a vyděračství? Najde Aliance dost síly a odhodlání k vymezení Turecka do patřičných mezí?
Jednání Ruska a Turecka bohužel nejde řešit podle pravidel venkovské hospody, tedy pár ranami a vykopnutím ze dveří. Rezolutní a jednotný postoj ale funguje. Na tom, jak obstojíme, se ukáže, zda už se zrodila geopolitická Evropa, o níž před necelým rokem psal vysoký představitel EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Josep Borell.