Ostrovní Víly jsou vedle Fabelmanových vrcholem roku
Devět oscarových nominací nasbíraly Víly z Inisherinu, krutě zábavné mikrodrama z odlehlého ostrova u pobřeží Irska, kam z pevniny doléhají jen ozvuky výbuchů občanského konfliktu.
Tady se řeší docela jiné války: třeba co rozdělilo celoživotní přátele, které hrají Colin Farrell a Brendan Gleeson. Společně jiskřili již v gangsterce V Bruggách, filmové prvotině téhož režiséra, dramatika Martina McDonagha, a oba by mohli svou oscarovou nominaci beze stínu pochybností proměnit; sledovat je totiž znamená vyloženě labužnický požitek.
Zídky, kostel a hospoda
Ale nejen ústřední dvojice perlí, Víly z Inisherinu mají nominace i pro jiné herce, navíc za režii, scénář, hudbu či film roku, a kdyby se Oscary udílely za přírodní prostředí, pak by svět uzavřený mezi kamenné zídky, kostel, hospodu a vodní hladinu musel nutně bodovat. Celá osada sdílí záhadu: proč kamarádi, kteří den co den úderem druhé přicházeli na pivo, zčistajasna spolu nemluví? Přesněji: proč Gleesonův postarší muž s houslemi náhle odvrhl mladšího vlídného chlapíka? S vysvětlením, že ho začal nudit a že namísto planého klábosení touží po tichu, se Farrrellův dobrák odmítá smířit, větě „Prostě tě už nemám rád“nerozumí a nezastaví se ani před zdánlivě bizarními výhrůžkami, které však přerostou v krvavé dalekosáhlé důsledky.
Nádherně znejistělý Farrellův hrdina je jak činorodým hybatelem, tak trpným objektem vtipných situací, do nichž vstupují i další groteskní figurky, od faráře s osobitou metodou zpovědi přes policistu se sadistickými sklony či stařenu stylizovanou do prorocké smrtky až po dojemného obecního prosťáčka. Jenže prvotní komedie nabývá stále temnějších odstínů a mění se v pronikavou studii chorobného soužití více či méně omezených domorodců v paličaté dobrovolné izolaci, kterou prolomí jen Farrellova odkvétající sestra. V jedné z nejsilnějších scén vede ústřední tandem nádhernou hospodskou polemiku, co je víc, zda věčná nesmrtelnost umění, nebo obyčejná lidská laskavost, o níž se za pár let nebude vědět. Vtip a bolest tu kráčejí ruku v ruce, i když na poněkud divadelním půdorysu a s osudovostí, která míří do finále až příliš okatě.
Nicméně vedle Fabelmanových, kteří přidávají navíc překrásnou poctu kinematografii, patří ostrovní balada Víly z Inisherinu k nejlepším filmům roku. V podstatě oba snímky sledují, jaké zdánlivé maličkosti mohou otřást základními jistotami lidské blízkosti, a oba tak činí chytře, s citem, vynalézavě a ve své podstatě něžně.