Na pozornost si nezvyknu
Slovenská hvězda Petra Vlhová mluví před SP ve Špindlerově Mlýně exkluzivně o svém životě.
Moc úspěšnějších sportovců Slovensko ve své historii nemělo. Petra Vlhová totiž vyhrála prakticky všechno v odvětví, které odpradávna patří spíš Švýcarům, Rakušanům, Švédům, Francouzům nebo Američanům.
Ona je všechny zkrotila, několikrát. Proto se stala celkovou vítězkou Světového poháru v alpském lyžování. Proto je i mistryní světa a olympijskou šampionkou. A i proto ji doma přiřkli 27. místo v anketě Největší Slovák dějin. Ze sportovců byli výš jen Peter Sagan, Pavol Demitra a Marek Hamšík.
Jak moc se za poslední roky proměnila vaše pozice na Slovensku? Můžete si ještě zajít bez problémů na kávu?
Změnila se dost. Na Slovensku už mě lidé znají opravdu dobře, takže je pro mě trochu těžší se tam pohybovat. Jít na kávu, aniž by mě někdo poznal? Nemožné.
Zvykla jste si na to?
Nevím, jestli si na to někdy zvyknu, ale už jsem se naučila to tolerovat. Pochopitelně občas ani já nemám náladu, ale snažím se to brát tak, že jsem známá osobnost a pozornost k tomu prostě patří.
Dá se vaše popularita srovnat s tou Saganovou?
Asi dá, ale já bych to nerada porovnávala. I proto, že Peter nežije na Slovensku. O to větší je pak kolem něj mánie, když přijede. U mě je to spíš stabilnější, asi proto náročnější.
Máte vůbec čas vyrazit na svou oblíbenou motorku?
V létě ano, ale když už chci vyjet, musím si jízdu stejně naplánovat tak, aby mi nezasahovala do tréninku. Jakékoliv vyjížďky se snažíme s bratrem rozvrhnout tak, abychom je zapracovali do programu a nenarušili tím trénink. Už se nejezdíme jen tak povozit, snad v budoucnu.
Domů se vracíte pokaždé, kdy to jen jde. Co vlastně máte na Slovensku nejradši?
Určitě Liptov jako takový. To místo znám odmala, a i když jsem často na cestách, o domově pořád přemýšlím. A když si ho mám vybavit, vzpomenu si na Liptovský Mikuláš. Na město, na svou rodinu, nejbližší kamarády. Tenhle koktejl dohromady je důvod, proč se domů pořád tak ráda vracím.
Chápu. Co váš vztah k Česku? Je v něčem speciální?
Určitě ano. Když jsem byla mladší, do Česka jsem často vyrážela na závody. Navíc u vás máme i část rodiny, takže to pro mě vždycky po Slovensku byla taková ta druhá země, ke které mám nejblíž. Teď už přece jen o trochu míň, protože v mládí byl vztah k Česku intenzivnější.
Ale v hokeji Čechům fandíte, ne?
(Smích) To ne! Až takhle ten vztah vyvinutý nemám.
V posledních letech jste dost pomáhala Martině Dubovské – Češce žijící na Slovensku. S Ester Ledeckou se asi tolik neznáte, že?
Přesně tak. S Maťou se známe odmalička, ona i teď žije a vyrůstala stejně jako já v Mikuláši, takže vztah máme hodně blízký. To s Ester vůbec. Nevídáme se ani na svahu, ani nikde jinde, k ní moc blízko nemám.
Jde mi trochu o to, jestli je vlastně možné mít mezi světovými osobnostmi opravdové přátele. Nebo je to tak konkurenční prostředí, že to třeba podobně jako v tenisu moc nejde?
Těžko říct. Já jsem toho názoru, že to spíš nejde. Když spolu odmala vyrůstáte jako já s Maťou, jezdíte společně po soustředěních, závodech, znáte se fakt dobře a dojdete spolu až na vrchol, v takovém případě možná ano. Ale pokud se začnete víc vídat až mezi ženami a soupeříte spolu, nedovedu si představit, že bychom byly kamarádky. Některé holky jsou, ale já to tak nemám.
Alpské lyžování v posledních letech prochází změnami. Experimentuje s paralelním slalomem, závody družstev. Líbí se vám to, nebo jste spíš konzervativní?
Upřímně? Moc se mi to nelíbí. Já jsem v tomhle tradicionalistka, takže mám raději osvědčené disciplíny. Paralelní slalom není úplně mým oblíbeným závodem, to se přiznávám.
Lyžování se tím snaží zatraktivnit. Myslíte, že mu chybí drajv? Co by mu pomohlo?
Nemyslím si, že by mělo lyžování problém se sledovaností. Konkurence v mužích i ženách je tak vysoká, že závody dokáže vyhrát spousta lidí. Ve slalomu i ve sjezdu. Není to tak, že by někdo přišel a vyhrával o půl sekundy, což je pro fanoušky vděčné, podle mě se dívají rádi.
Jak je to s penězi? Zasloužilo by si jich alpské lyžování víc?
Ano, s tím souhlasím. Když to srovnám třeba s tenisem, tak i třicátá hráčka světa vydělává ohromné peníze. Pokud ale v lyžování nepatříte do nejužší špičky, jen těžko se zajistíte do konce života. Něco si vyděláte, ale ne tolik.
O to víc jsou jednotliví závodníci závislí na sponzorech.
Přesně. Ale on je to začarovaný kruh. Tenis je ve sledovanosti úplně jinde než lyžování, proto mají oba sporty své limity. Chce to větší sledovanost, aby přišli noví sponzoři, tím pádem bude v celém sportu víc peněz a budou i větší prize money. Ale to je proces na dlouhou dobu.
Vy jste se v posledních letech stala olympijskou šampionkou, královnou Světového poháru i mistryní světa. S hledáním sponzorů momentálně asi problém nemáte, ne?
To teda nemám jsem vděčná. (smích), za což
Na druhou stranu jste po minulé zimě a všech triumfech hledala motivaci. Jak jste ji našla?
Přišlo to samo. Po hrách v Pekingu to pro mě bylo náročnější období, ale já tak nějak tušila, že to jednou přijde. Snažila jsem se z toho nehroutit a dělat to, co vždycky, i když ne s takovou chutí. S příchodem zimy se to ale nakonec otočilo.
Takže jste také prožila dny, kde jste se musela do tréninku nutit?
Ano, přesně tak, i takové dny jsou. Má je každý a mám je i já.
Jak dlouho byste vlastně ještě chtěla závodit?
I nad tím jsem přemýšlela. Bude hrát roli, jak budu zdravá a jak se mi bude dařit. Nechám to plynout. Uvidíme, co mi život přinese, pár let bych ale ještě určitě závodit chtěla.
Velkým tématem posledních let je i klimatická změna. Taky ji na horách pociťujete?
Rozhodně ji vnímám, vidím to na vlastní oči. Každým rokem je to v létě s lyžováním těžší, ledovce ubývají, na horách je hrozné teplo. Bohužel, nevím, co bude za třicet let, ale je to horší a horší.
Pro vás, milovnici hor, která na dohled Tater vyrůstala, dost nešťastný pohled, že?
Je to hrozně smutný pohled, nejen proto, že dělám zimní sport a zima mě živí. Máme za sebou v poslední době spoustu závodů, při kterých jsme jezdili po sjezdovkách a všude kolem bylo zeleno-hnědo. Teď je to naštěstí o něco lepší, malé pohlazení po duši.