Poučení z volebního šílenství

Volby asi nikdy nebudou pouze klidnou výměnou názorů. Své emoce bychom ale přece jen měli trochu krotit. Celkové zhnusení politikou by nepomohlo ničemu a nikomu.

Česko má za sebou volbu nového prezidenta. Období příprav na volbu bylo příležitostí si zopakovat některé základní články ústavy, týkající se jeho pravomocí. Příležitostí zrekapitulovat výkon lidí, kteří tuto funkci zastávali doposud. Znovu porovnat výhody a nevýhody přímé volby. Zasáhnout do obsazení pozice prezidenta, a tím ovlivnit její výkon v dalších pěti letech. A pocvičit se v kultivované výměně názorů, znalostí a zkušeností.

Mohli bychom tedy být spokojeni, že jsme prožili pár měsíců užitečné, zajímavé a plodné občanské aktivity a že na jejím konci je nový prezident, zvolený navíc vcelku jasnou převahou, takže není třeba ztrácet čas přepočítáváním hlasů.

Namísto toho mnozí z nás ještě pořád nepřestali nevěřícně zírat, jak odpudivá doba to byla. A troufám si říci, že skoro všichni cítí úlevu, že ta šílená věc už skončila. Jak to, že jsme si volby (snad kromě různých vtípků zesměšňujících různé kandidáty) vůbec neužili?

Prapříčina je dost triviální: každý z nás samozřejmě vidí svět kolem sebe trochu jinak. Každý z nás má totiž jinou – vzhledem k věku přinejmenším jinak dlouhou – životní zkušenost.

A tak zatímco některým ležela rozvědčická minulost Petra Pavla v krku, protože mají pocit, že „jednou padouch, vždycky padouch“, jiní nad touto kapitolou jeho života mávli rukou: je to dávno, byl mladý a od té doby vykonal mnoho dobrého. Zatímco někteří nemohli přijít na jméno Andreji Babišovi za kauzy spojené s ním nebo jeho firmami (reklamy na Čapí hnízdo, nemovitosti ve Francii, dotace pro Penam na pekárenskou linku a podobně), jiní nad těmito škraloupy mávli rukou. „Bůhví jak to bylo…“„Víme přece, jak mizerně česká média, policie a soudy pracují.“Anebo: „Vždyť je pořád na svobodě, tak co?“

V názorech na svět kolem nás a na různé stránky osobního i veřejného života – co jak funguje a co je jak důležité – se zkrátka lišíme. Tak to je a všichni to asi nějak podvědomě tušíme. Když ale přijde událost, jako byla prezidentská volba, proč z toho mezi námi vykvetou tak mohutné emoční spory, že bylo možné slyšet hádky a dost ostré urážky i mezi přáteli a nejbližšími příbuznými, kteří k sobě jinak mají velmi blízko?

Emocí jako šafránu

Prameny výtrysků takových negativních emocí jsou minimálně dva. Zaprvé: emoce dodávají v lidské komunikaci slovům důraz. Pokud řeknete svému kamarádovi „Ale vždyť kandidát XY bude tu funkci vykonávat špatně“, bude velký rozdíl, jestli mu to řeknete jen tak chladně, oznamovacím tónem, nebo jestli u toho zvýšíte hlas, zatnete pěsti a zvednete obočí na znamení, že kdo si myslí něco jiného, je zcela beznadějný hlupák, který by měl přijít přinejmenším o hlasovací právo.

Čím větší emoce do výroku dáte, tím má být vašemu protějšku jasnější, že jste o své pravdě pevně přesvědčeni a že je pro vás důležité, aby o ní bylo přesvědčeno i vaše okolí. Emoce tedy používáme především u témat, která jsou pro nás důležitá. A prezidentská volba pro mnohé z nás evidentně byla důležitá. Tento první zdroj předvolebních emocí je útočný: jeho úkolem je pomoci nám přesvědčit naše okolí, že by mělo přistoupit na náš názor.

Je tu ale ještě druhý pramen, obranný. Jakkoliv totiž podvědomě tušíme, že různí lidé vidí svět a život jinak než my, po většinu času toto vědomí rozdílů právě jen dříme v našem podvědomí. Volba prezidenta, podobně jako jakékoli jiné pro nás významné rozhodnutí, do kterého mají právo mluvit i jiní, ale tu názorovou rozdílnost vynáší na povrch a bolestně nám ji staví přímo před oči.

V takových chvílích, kdy jsme donuceni si vzájemný nesoulad názorů plně uvědomit, se ukazuje, jak špatně tento nesoulad vlastně neseme. Jak nepříjemné nám je zjistit, že věci kolem nás se dají chápat a hodnotit i jinak, než je chápeme a hodnotíme my. Že se každému z nás líbí a jsou pro nás důležité jiné věci. A co hůř – že leccos chápou a hodnotí jinak dokonce i lidé nám blízcí, u kterých jsme měli pocit, že si s nimi rozumíme.

Příště už nejdu!

Emoce tedy před volbami vyplouvají i jako projev našeho psychického nepohodlí plynoucího z nepříjemného poznání, že jsme s našimi názory ve světě asi víc osamoceni, než se nám zdálo. A nejde jen o pocit osamění, ale navíc o nejistotu, kdo má vlastně pravdu: čím silněji pozorujeme ve svém okolí názory kolidující s našimi vlastními, tím víc to může do naší mysli zasévat hořké podezření, že jsme to možná my sami, kdo v dané otázce doposud žil v bludu. Volby nám přinášejí druh nepěkného zážitku, kterému se v psychologii říká kognitivní disonance.

Zcela vypudit emoce z předvolebních debat jistě nelze a možná by to ani nebylo správné. Je ale dobře tyto emoce trochu kontrolovat. Jinak se nynější stav rozhádanosti a jen pomalu zapomínaných urážek bude opakovat i příště a bude dál a dál rozleptávat mezilidské vztahy.

A nejen to. Pokud si z budoucích voleb uděláme podobně odporný zážitek, hrozí, že se jednoho dne rozhodneme ty další už zcela ignorovat. Zdejší liberální demokracie by tak vzala velmi rychlý konec.

Pokud si z voleb uděláme odporný zážitek, hrozí, že se rozhodneme ty další už zcela ignorovat.