S prezidentem do lesa. Ale velký pozor na ruce!

Jak rád bych se přidal k panu Petru Pavlovi v jeho práci v lese! Nadchla mě totiž jeho odpověď na otázku, co by on, důchodce, dělal, kdyby nebyl zvolen prezidentem. Najdu si práci v lese, odpověděl bez váhání. Bohužel, ani jemu, ani mně to nevyjde – on se odstěhuje na Pražský hrad a já budu rád, když občas někomu naštípu dříví, na víc už nemám. Ale nestěžuji si, sekeru a pilu jsem měl během svého života v ruce mnohokrát.

Při práci v lese mi vždy bylo dobře. Nebylo to jen kácení, stromky jsem i sázel, mladé porosty od spodních větví zbavoval, barvou značil ty, které lesník určil k odstranění. Je to moje vášeň, která začala již v mém mládí. Nejstarší vzpomínkou je obraz našeho táty, jak ke konci války sekerkou připravuje třísky na zápal do kotle v naší vilce v Braníku. Mohlo mi být kolem čtyř let. Později to byla větší sekera a velké špalky – a že prý boxerský šampion Max Schmeling štípal dříví proto, aby byl silný.

Jasnou vzpomínku mám z léta 1950, když nás – mého bratra Tomáše a mě – nechali kácet malé soušky na lesní brigádě v Jizerských horách. Co tam dělal náš starší bratr Honza, si nepamatuji, ale on na manuální práci nikdy moc nebyl. V Bílém Potoce jsme tenkrát byli celá rodina – rodiče a čtyři děti i se psem a kočkou.

K náročné práci v lese jsem se dostal až jako dospělý na staromódní farmě manželů Gardnerových v kanadské divočině Cape Breton Islandu. Tam jsem to tisícileté řemeslo začal naplno obdivovat, tam jsem se vydováděl. V létě i v zimě. U Gardnerů ručně, žádný motorový pohon. S tradiční dřevorubeckou pilou, tou dlouhou, na každém konci jeden člověk táhne tam a zpátky, jsme v zimě káceli vysoké duby, buky, břízy a javory, na místě rozřezali na klády, na saních tažených koňmi ze zasněženého lesa bez cest svezli ke stodole k rozřezání na špalky a rozštípání. Deset kubíků potřebovali Gardnerovi na jednu sezonu v kuchyni a do velkých kamen v obýváku. Krásná dřina, ale také nebezpečná.

Krátce po příjezdu z New Yorku mě John informoval, že půjdeme pomáhat příteli Frankovi v jeho lese, je to protislužba. A že to bude pohoda, Frank má motorové pily. Pro mne nová výzva. Těšil jsem se.

Frank kácel, John a já jsme „dokončovali“, jen to frčelo. Snaha nezklamat mě hnala, adrenalin jel naplno. Až… Druhý den málomluvný Skandinávec Frank prohodil, že jsem dobrý partner. Partner kanadského dřevorubce! John, od kterého pochvala byla vzácná, na mě mrkl. Nepamatuji se, jestli jsem nějak reagoval. Jisté je, že nečekané uznání od profesionála mě hnalo ke zvýšené snaze ukázat, že nejsem městský srabík.

A přeháněl jsem to. Třetí den při přecházení od jednoho padlého smrku k druhému, v hustém lese, přes výmoly a napadané větve, jsem běžící pilu často úplně nezastavil. A tak se stalo, že když jsem na mokré kládě uklouzl, moje hlavní starost bylo bezpečí Frankovy švédské pily. Místo abych ji odhodil stranou, volnou levačkou jsem jí chtěl zabránit, aby nepadla do bláta. Výsledek? Pila sice ještě běžela, ale při mém zakopnutí palec mé pravé ruky uvolnil spoušť, a tak pila spadla na předloktí mé napřažené „záchranné“levačky, když se řetěz už zastavoval. A že jsem byl hustě oblečený, pila vydala svou zmírající energii na roztrhání bundy a svetru, a co jí zbylo, stačilo už jen na roztrhání kůže a části svalstva.

V nemocnici mi ránu vyčistili a ovázali, zůstala jen malá jizva. Na mém egu ovšem je věčný šrám. I dnes si ale rád zaštípu dříví u přítele Martina v Hněvkovicích a u Helenky ve Frantově mlýně...