Kampak ho chceš?
Coby dravý junák pomohl útočník Marián Bezák bratislavskému Slovanu v roce 1979 k jedinému československému titulu. Nedávno jako jeden ze šéfů klubu na oslavy stého výročí jeho založení přilákal ze zámoří Václava Nedomanského. Usměvavý pán (64) si svým způsobem váží obou těchto počinů, jak vysvětluje v rozhovoru pro MF DNES.
Proč bylo důležité přivést Nedomanského na Winter Games?
Venco je slovanistická ikona. Majitel pan Hrubý mě požádal, zda bych ho mohl pozvat, aby se stal ambasadorem slavnosti. Venco je host na nejvyšší úrovni. Jak byl vynikajícím hokejistou, je zároveň charizmatickou a inteligentní osobností. O jeho poutu k našemu týmu svědčí fotka, kterou si vybral při uvedení do Síně slávy v Torontu. Je na ní v dresu Slovanu. Vzhledem k tomu, jak ho lidé přivítali a jaký zájem vzbudil, to byla skvělá volba.
Nerad cestuje. Jak jste ho přesvědčil?
Svého času jsem pracoval na manažerské pozici u německé automobilové firmy, kde jsem dostal parádní školu. Každý den se přede mnou objevily úlohy, které se zdály neuskutečnitelné. Naučil jsem se, že neexistuje „neumím“ani „nejde“. Všechno jde! Je jen třeba vyvinout nějaké úsilí a přijít na správný způsob řešení. Myslím, že jsem Vencu neotravoval. Jen jsem mu logicky vysvětloval, proč by měl přiletět. Přece jen roky utíkají. Fanoušci ho stále milují a těšili se na něj.
Jak si ho pamatujete z dětství?
Hrával jsem za Slovan odmalička a chodil na stadionu okolo kabiny áčka. Kustod Fredo Zelenka po zápase pral dresy a vyvěšoval je v šatně. Z ní šel jedinečný pach, který je drogou. Jak mně chyběl, když mi skončila kariéra! Člověk se nadechne… Smradu jak v Cařihradu. Ale právě to dělá hokej výjimečným, což potvrdí řada hráčů.
Vzhlížel jste tehdy k Nedomanského čtrnáctce?
Ano, samozřejmě. Od nějakých dvanácti let jsem si chodil přičichnout a prohlédnout dresy – tehdy ještě bez jmenovek. Dzurilla jednotka. Tajcnár pětka. Kužela jedenáct. Marián Šťastný osmnáct. Říkal jsem si: „Kéž bych se do té místnosti jednou dostal!“Postupně jsem upravil přístup: „MUSÍŠ se do ní dostat!“Dělal jsem úplně všechno pro splnění toho snu.
Vídal jste Nedomanského?
Ano, potkával jsem ho na chodbě. Někdy jsem na něj čekal před tréninkem. Když přicházel, pozdravil jsem ho, on mi odpověděl a já byl úplně hotový. Kolikrát jsem ještě utíkal kolem mantinelu, abych mu nadběhl a mohl ho u kabiny pozdravit znovu. Nikdy se na mě nezamračil, vždycky se usmál a něco milého pověděl. Upřímně jsem ho obdivoval. Při jedné návštěvě Bratislavy mi dal svoje číslo na mobil, což vnímám jako vyznamenání. Vážím si našeho vztahu.
Co se vám na něm líbilo jako na útočníkovi?
Třebaže měl vysokou postavu, velmi dobře bruslil. Těžko se mu odebíral
puk. Měl úžasnou střelu švihem. Přesnou. Uměl vypálit i krátkým příklepem či golfákem. Opravdu zvedal diváky ze sedaček. Fanoušci z tribuny C vymysleli slavný pokřik „Venco, banán!“On jim vždy pokynul. Úžasné vzpomínky. Přinášel na zimáky emoce, radost.
Mrzí vás, že jste se ve Slovanu minuli?
Mrzí. Velmi. Do áčka jsem se dostal jako sedmnáctileté ucho v létě 1975. Venco opustil republiku o rok dřív. Škoda. Příležitost zahrát si s takovým velikánem by byla zážitkem na celý život. Teď si leccos vynahrazuju při našich otevřených a milých debatách. A nejsou jen o hokeji. Vnímám je jako poctu.
Co si vybavíte jako první, když se zmíní jediný československý titul pro Slovan v roce 1979?
Obrovské nadšení. Víte, jako mladík jsem na zápase s Ingstavem Brno zažil návštěvu 300 diváků. To bylo hodně špatné. Můj bratr seděl nad naší střídačkou a při utkání se přes šířku kluziště dohadoval s otcem a druhým bratrem, kde se pak potkají. Takové bylo v hale ticho. Srdce se mi svíralo.
Proč se na Slovan nechodilo?
Musím přiznat, že se fandové neměli nač dívat. Nic je do hlediště netáhlo. Až časem jsme začali předvádět hru, na kterou se dalo koukat. Bratři Šťastní nabírali grády. Můžete zkoušet vábit lidi na polonahé mažoretky, ale nejsilnějším magnetem je stejně dobrý hokej. Nám se podařilo příznivce úplně pobláznit.
Co vyváděli?
Představte si dvacetiletého výrostka, kterého poznávali kolemjdoucí na ulici a který dostával dopisy od fanoušků. Máma byla naprosto vyřízená: „Kdo ti píše? A co?“Ozývali se starší chlapi, děvčata. Do arény najednou proudily davy. Tři tisíce, pět tisíc. A najednou bylo vyprodáno! Lístků se prodalo 11 400 a načerno se dovnitř nacpaly další tři tisíce. Spousta nešťastníků zůstala venku na chodníku. Vytvořili jsme ve městě elektrizující atmosféru.
V rozhodujícím mači proti Pardubicím v březnu 1979 jste skóroval, že?
Ano. A v tu chvíli jsem si myslel, že můžu ukončit kariéru. Vítězství 6:2 nám zajistilo titul a já dal druhý gól. Paže jsem měl natažené vzhůru, jako bych chtěl u stropu haly vyšroubovat všechny žárovky. Pak jsem v návalu štěstí padl na led.
Jak probíhaly oslavy?
Ještě nám zbývalo poslední kolo v Litvínově, o kterém Rudé právo a Československý sport psaly jako o parádním představení. Přitom my jsme po páteční partii s Pardubicemi v sobotu letěli do Prahy. A trenér Horský nám večer v hotelu Paříž povídá: „Dělejte si, co chcete, akorát při snídani si vás spočítám. A nikdo nesmí chybět.“V neděli šlo v Litvínově jen o formalitu. Cestou v autobuse jsme popíjeli sekt Sovětskoje igristoje. Byli jsme v euforii.
Jak se projevovala?
Najížděl jsem na brankáře, kterého jsem znal z juniorské reprezentace (Jana Hrabáka), a od modré čáry jsem na něj volal: „Kam to chceš?“Dal jsem gól, prohráli jsme po dramatickém průběhu 5:6. Novináři nás chválili, ale takový Milan Kužela dokázal bruslit jen rovně, takže ho v páté minutě museli stáhnout
z ledu. Tyhle zážitky ve mně zanechaly hlubokou emocionální stopu.
Připomínáte si je?
A víte, že ano? Když se mi něco nedařilo a zdálo se mi, že je všechno na prd, vybavil jsem si, jak jsem se prosadil do tak nabitého mužstva. Že jsem v něm nebyl jenom nosičem vody. Musel jsem něco umět. Hrálo se pouze na tři útoky a já se ve Slovanu udržel dvanáct sezon.
Navíc se v lize, z níž do ciziny směli přestoupit leda třicátníci, střetávali všichni borci z reprezentace, jež porážela Sověty i Kanaďany. Nový, Hlinka, Šťastní, Lukáč, Martinec...
Přesně tak. V každém týmu se našlo několik vynikajících hráčů.
Kdo pro vás byl výjimečný?
Velmi nepříjemná byla Sparta. Důrazná, silná. Tesla Pardubice razila spíš technický styl, měla promyšlenou taktiku. Ale vysloveně špatně se nám hrálo v Litvínově. Bylo neuvěřitelné, co dokázala dvojice Bubla–Hlinka. Předváděli úžasné akce. A navíc to byli fajn kluci.
Vylovíte z paměti nějakou historku?
Mívali jsme v Litvínově kabinu hned vedle domácích. Po rozbruslení si ti dva stáhli dres a nárameníky. Bubla si sedl u našich dveří na chodbě, Hlinka nad ním stál a oba pokuřovali. Náš obránce Jožo Bukovinský, který si taky rád zapálil, po nich lačně pokukoval. Bubla mu nabízel: „Dáš si?“Jenže kolem Joža zrovna procházel Horský a houkl výhrůžně: „Řekni to ještě jednou! Ještě jednou to zkus!“
Kdo ještě na vás udělal dojem?
Martinec byl vynikající. Beka obešel skoro při každém pokusu. Měl nesmírně šikovné ruce, dvakrát zavlnil tělem… Ale stejně dodneška nechápu, jak to dělal. Představte si, že v osmnácti jsem od Laca Horského dostal za úkol osobně ho bránit.
Jak jste si vedl?
Nehnul jsem se od něj. Slíznul jsem za dotěrnost pár ran holí, padly i ostřejší výrazy. Nedokázal se mě zbavit. Dvakrát seděl na trestné lavici, jak jsem se mu dostal pod kůži. Bratislavský večerník napsal: „Mladý Bezák vygumoval Martince.“
Byl jste pyšný?
Plnil jsem úkol od kouče. Časem jsem pochopil, že není košer takhle znepříjemnit soupeři zápas. Vždyť i já jsem tím způsobem vypadl z děje. Až jednou mi Marián Šťastný poradil, abych se na soupeře úplně nelepil. Abych se od něj občas odpoutal a jen ho kontroloval.
Sourozenci Marián, Peter a Anton zářili v lize, reprezentaci i NHL. Sledoval jste je zblízka. V čem tkvělo jejich kouzlo?
Určitě hlavně v talentu. Jejich předpoklady se dokonale hodily právě na hokej. Každý byl něčím výjimečný, krásně k sobě pasovali. A ještě jednu věc bych zmínil.
Ano?
Bydleli jsme hned vedle sebe, měli jsme party. Oni byli Šťaváci a my Bezáci. Utkávali jsme se na plácku o rozměru šest krát tři metry. Ke gólu jsem se musel proštrikovat houštinou těl, přičemž jsme získávali vytříbenou techniku. Normální tréninky nám nestačily. Když nemrzlo, hráli jsme hokej s míčkem od nevidím do nevidím. Právě tam vidím základ jejich mistrovství.
Učil jste se od nich?
Jasně. Náš útok zelenáčů Jaško, Rusnák, Bezák proti Šťastným sváděl tréninkové bitvy. My jsme byli žlutí a oni červení. Vyhráli jsme tak třikrát čtyřikrát za sezonu. Ale kdybyste viděl, co následovalo.
Copak?
Marián po vítězství chodil s pohárem, kam se platily pokuty, cinkal na něj a hlaholil: „Bažanti, deset korun!“O to víc jsem si vychutnal, když jsme je zdolali. Ani jsem si v kabině nesedl, čapl jsem pohár a už ve dveřích halekal: „Platíme!“Posílali mě do háje, zuřili. Nesnášeli porážky. I díky jejich soutěživosti Slovan otočil tolik zápasů, vyhecovali nás, odmítali se vzdát.