Poslední zločin Josifa Stalina
Svět oslavil Den holokaustu, který má letos jednu rovinu navíc: blížící se kulaté 70. výročí smrti sovětského diktátora Josifa Vissarionoviče Stalina a jeho poslední zločin. Jak to spolu souvisí? Během druhé světové války povolil Stalin vznik tzv. židovského protifašistického výboru, který shromáždil přední židovské umělce a vědce. Šlo o výkladní skříň „liberalismu“vůči Spojencům a o výnosný peněžní zdroj. Skutečný Stalinův postoj k holokaustu se totiž ukázal záhy po válce.
Výbor usiloval o vydání dokumentace týkající se nacistických protižidovských zvěrstev na okupovaných územích SSSR a v táborech smrti, vydání ale bylo pohotově znemožněno.
V květnu 1948 vznikl nezávislý izraelský stát. Vztahy se Západem mezitím dosáhly bodu mrazu, studená válka se mohla kdykoli změnit ve válku horkou. Podle všech pravidel orwellovské logiky musel Velký bratr nalézat vnitřní nepřátele. Stalin, provokátor a paranoidní asociál, společně se svými pochopy upletl obraz mezinárodního sionistického spiknutí.
Členové židovského výboru byli zatčeni a podrobeni krutému mučení, svá doznání ale odvolali. Monstrproces, plánovaný na rok 1952, se tedy konat nemohl, obviněné zastřelili potají. Pražský proces se Slánským a spol. svým antisemitským pozadím plně zapadal do kontextu a objednávky – českoslovenští soudruzi se lokajsky vyznamenali.
Mezitím v Moskvě zatkli velkou skupinu lékařů kremelských zdravotnických služeb a nemalá část zatčených byli Židé. Stalin pravil, že „pravda se nehledá v bílých rukavičkách“, satrapové v politbyru strany byli ochotni schválit cokoli. Opět následovaly nelidské vyšetřovací praktiky, mučení se doznali k fantastickým zločinům.
Rozjela se tisková kampaň proti „vrahům v bílých pláštích“, kteří údajně některé stranické činitele již odstranili a plánovali vraždy dalších, včetně Stalina. Pohotově se rozštěkal rozhořčený „hlas lidu“.
Monstrproces byl stanoven na jaro 1953. Je jisté, že v ponuře rozběsněné atmosféře měly následovat rozsáhlé čistky a snad ještě horší procesy. Rozuzlení však přišlo nečekaně, jako v antickém dramatu, ať už zásahem prozřetelnosti nebo s určitým přispěním soudruhů.
1. března Stalina nalezli na koberci v jeho dače, pomočeného, v bezvědomí, stiženého masivním mozkovým krvácením. Vševládný strach a zřejmý záměr oddálily byť nekvalifikovaně poskytnutou lékařskou pomoc. Chroptící tyran zemřel
5. března a „věrní spolubojovníci“si s úlevou oddechli.
Oni žádný proces nepotřebovali: lékaře propustili, najednou se ukázalo, že k žádným vraždám nedošlo, úklady se nesnovaly, „spiklenci“jsou nevinní, došlo jen k určitým „přehmatům“při vyšetřování. Ať už jakkoli, alespoň tato katastrofa byla zažehnána.