Zdravotnice i duchovní zároveň
Žižkovská Nemocnice sv. Kříže slaví sto let. Pacientům poslední tři roky pomáhají řádové sestry
ŽIŽKOV Nová tělocvična pro rehabilitace či přestavba přízemí jsou některé investice, které letos chystají v Nemocnici sv. Kříže na Žižkově. Budova nemocnice letos slaví sto let a zároveň třetí výročí, kdy ji spravuje řád Milosrdných sester sv. Kříže. „Od té doby píšeme novodobou historii kompletní rekonstrukcí, modernizací a rozšiřováním služeb,“říká jednatelka nemocnice Jaroslava Bortlová (sestra Miroslava), která spolu s ředitelem nemocnice Tomášem Krajníkem popsala výhody církevní nemocnice pro pacienty.
Žižkovská nemocnice se objevila i ve filmu Eva tropí hlouposti v roce 1939. Jak významné zařízení to tehdy bylo?
Tomáš Krajník: Budova Nemocnice sv. Kříže Žižkov má za sebou ve své dlouhé historii vzestupy i pády. Původně byla postavena jako svobodárna a ubytovna pro ženy, což iniciovala Maria Záhořová-Němcová. Přátelila se s Alicí Masarykovou, zakladatelkou Československého červeného kříže, a Hanou Benešovou. Vedla humanitární spolek Záchrana a založila českou pobočku organizace YWCA (Křesťanské sdružení mladých žen, pozn. red.). V době natáčení filmu byla budova spíše sociálním zařízením. Ale v té době nebylo jasné vymezení mezi sociální a zdravotní péčí, jak to vnímáme my v dnešní době. V meziválečném období byla budova dominantou Žižkova a v kontextu té doby plnila roli sociální pomoci nejzranitelnějším.
Poslední tři roky nemocnici provozuje řád Milosrdných sester sv. Kříže. Kde vlastně v historii začalo spojení nemocnice s vaším řádem?
Jaroslava Bortlová (sestra Miroslava): Kongregace sester sv. Kříže budovu současné nemocnice převzala v roce 1936 poté, co se YWCA dostala do finančních potíží. Tehdy řád sester budovu koupil. Následně přišla válka a znárodnění. V 50. letech v budově vznikla interní nemocnice. V roce 2019 se provoz nemocnice vrátil do rukou církve, konkrétně řádu Milosrdných sester sv. Kříže. Od té doby píšeme novodobou historii kompletní rekonstrukcí, modernizací a rozšiřováním služeb.
V jaké kondici byla nemocnice v době převzetí jak po technické stránce, tak po stránce vybavení?
J. B.: Kongregace v rámci církevních restitucí získala budovu ve velmi špatném technickém stavu. Technologie byly po době životnosti, většina budovy si žádala zásadní investice a opravy podle současných standardů. Aby dávalo smysl provádět opravy v takovém rozsahu a zaměření na zdravotní péči, rozhodla se kongregace odkoupit od předchozích majitelů i provoz nemocnice. Snad se nám již za uplynulé tři roky práce na nemocnici a její proměně potvrdila správnost těchto našich rozhodnutí.
Kam se nemocnici podařilo za poslední tři roky posunout?
T. K .: Za pochodu jsme řešili tři cíle. Kompletně zrekonstruovat a zmodernizovat samotnou budovu a přizpůsobit ji současným trendům ve zdravotnictví. Dále jsme pořizovali vybavení od kuchyně po vybavení pokojů, diagnostických a rehabilitačních strojů či rentgenového přístroje, zázemí pro zaměstnance a pacienty. Třetím cílem pak bylo rozšíření poskytovaného spektra lůžkových oddělení a ambulancí v ambulantním centru. Je pro nás velmi důležité, jak nemocnici vnímají obyvatelé Prahy 3. Nechceme být uzavřeným zařízením v Kubelíkově ulici. Proto chceme pro obyvatele budovu otevřít třeba pořádáním koncertů či výstav, abychom pacienty a obyvatele propojili.
Setkali jste se s nedůvěrou či nějakými předsudky?
T.K .: Existovaly pochyby, jak bude budova využita, zda udržíme kvalitní zdravotní péči. Cítíme, že naší prací, zaměřením investic a způsobem provozování nemocnice lidem nejen z Prahy 3 dokazujeme, že církevní majetky a restituce jsou využívány správně, pomáhají lidem a slouží účelu, pro který je církev předurčena.
Co je ještě před vámi, co máte v plánu tento rok?
T.K .: Letošní rok by měl všechny naše cíle naplnit. V rámci lůžkových oddělení otevřeme na jaře novou tělocvičnu pro rehabilitace. I kvůli požadavku bezbariérovosti vytvoříme nový vstup v čele budovy. Přestavba přízemí umožní vznik otevřeného dvora ve vnitrobloku a také centrální recepce s občerstvením pro čekající pacienty. Dalším úkolem je prodloužit dojezd lůžkového výtahu na otevřenou terasu nemocnice v 6. patře, která je místem setkávání pacientů, rodin a někdy i jejich mazlíčků. Prostě v duchu našich křesťanských zásad moci plně sloužit lidem.
Nemocnice je výjimečná tím, že v ní působí řádové sestry. Jaká je jejich úloha?
J.B .: V nemocnici slouží jako zdravotní sestry, ale také na jiných pozicích. Základem jejich činnosti je plnit povinnosti, které jim ukládá jejich práce. Dalším rozměrem je pak duchovní služba. Ta pomáhá pacientům zvládat stres, překonávat osamění a hledat cestu, jak důstojně zvládnout obtížné situace, které nemoc přináší.
Jak se vaše působení osvědčilo, co na něm pacienti nejvíce oceňují?
J.B .: Poskytujeme současně i povzbuzení, porozumění a naději. Každý člověk, který byl někdy nemocný a cítil se špatně, ví, že jsou to důležité součásti procesu uzdravení. V nemocnici působí naše řádová sestra na pozici nemocničního kaplana a pacientům, kteří mají zájem, poskytuje duchovní služby – rozhovor, doprovázení během nemoci a v případě zájmu také návštěvu kněze. Tato služba je otevřená pro všechny pacienty, jejich příbuzné a případně i personál. Samozřejmostí je diskrétnost
a zachovávání mlčenlivosti, s respektem ke svobodě každého člověka. Pacienti se mohou účastnit také pravidelných bohoslužeb v nemocniční kapli.
Kde ještě se mohou lidé se řádovými sestrami v Praze potkat? Působí i v dalších nemocnicích?
J. B.: Katolická církev v Praze provozuje díky řeholním kongregacím tři církevní nemocnice. Kromě té naší v Praze 3 je další v Praze 2 na Slupi a v Praze 1 pod Petřínem.
K řádovým sestrám patří i typické oblečení. Můžete prozradit,
co je jeho součástí? A má nějaký význam i jeho barva?
J. B.: Oděvy se liší podle toho, do kterého řádu nebo kongregace sestra patří. Milosrdné sestry svatého Kříže založil kapucín Anton Krispin Florentini ve Švýcarsku v roce 1856, spoluzakladatelkou byla Marie Terezie Schererová. Do Čech je pozvala hraběnka Luisa Šternberková v roce 1872. Náš oděv je jednoduchý: černý nebo šedý hábit s bílým límečkem, závoj černé barvy a na krku nosíme znamení kříže, které nás charakterizuje. Pokud sestry pracují v nemocnici nebo třeba v kuchyni, tak nosí šaty a závoj bílé barvy.