Grázl, nebo hrdina? Obojí. Kanonýr Hull zářil i ubližoval
Čítankový příběh pátého z jedenácti dětí Hullových, jež se z nyní již zaniklého městečka Point Anne v kanadské provincii Ontario vydrápalo až ke slávě a bohatství v americkém velkoměstě, bere za srdce. Syn dělníka v cementárně okouzloval davy mohutnými svaly, pohlednou tváří a blond vlasy, úžasnými hokejovými dovednostmi i povahou baviče.
Čarostřelec Bobby Hull, jenž v pondělí ve věku 84 let zemřel, býval skutečnou modlou, obdivovanou fanoušky, odborníky i soupeři. Točily se kolem něj nápadnice. Žurnalisté jej opěvovali.
„The Golden Jet“ovšem zároveň opustil tento svět s několika temnými skvrnami na pověsti. V opilosti surově mlátil své manželky. Vedl rasistické řeči a chválil Hitlera. Pro část veřejnosti se stal zavrženíhodným hulvátem. I proto se teď v zámoří přou jeho příznivci a kritici. Předloni ho Chicago Blackhawks propustili z pozice ambasadora. Jeho socha před arénou United Center stojí dál, Hull zůstává členem Síně slávy v Torontu.
O jeho sportovní výjimečnosti není sporu. Očití svědci jeho výpadů po levém křídle zakončených drtivou ránou, před níž brankáři někdy raději uhnuli, nadšeně vyprávěli těm méně šťastným o nadpozemské bytosti, která do NHL přinesla mamutí porci vzrušení.
Na jaře 1961 přispěl Hull k triumfu Blackhawks ve Stanley Cupu, po němž v Chicagu marně dychtili 23 let. Bruslil jako ďas. Sedmkrát ovládl pořadí střelců a třikrát bodování, dvakrát získal Art Ross Trophy pro nejužitečnějšího hráče.
S parťákem Stanem Mikitou dovedně kombinoval na ledě a při společných pokusech „vynalezli“zahnutou čepel, díky níž se dalo pálit mnohem prudčeji. Podle jednoho měření dokázal Hull udělit puku rychlost přes 190 km/h.
Roli revolucionáře potvrdil senzačním přestupem z NHL do rodící se WHA, kam ho Winnipeg Jets přetáhli bombastickou desetiletou smlouvou na 1,75 milionu dolarů s milionovou prémií za podpis.
„Bobby byl rebel,“citoval jeho spoluhráče Anderse Hedberga server The Athletic. „Projevil odvahu, když opustil pohodlí NHL. Tenhle neobyčejný chlapík jistě měl své chyby. Ale určitě se nebál.“*
Hull vynikal rovněž ve WHA. Porozuměl si s Hedbergem a dalším Švédem Ulfem Nilssonem. Protivníky mátli nápaditými akcemi, nedrželi si striktně své posty.
Celkem ve dvou profesionálních soutěžích nasázel 1 018 gólů.
Čechoslováci se s ním střetli na Canada Cupu 1976. Ještě před přípravným mačem s domácím týmem na něj mladičký Peter Šťastný narazil v zákulisí montrealské haly Forum. Už tak očarovaný prostředím slavného chrámu náhle spatřil Hulla, jak si na chodbě upravuje hůl. Teenager z komunistické země žasl při pohledu na ikonu oděnou jen do ribana s ustřiženými rukávy a na její mohutné paže.
„Jako by ty pracky nepatřily člověku, ale nějaké svalnaté mašině z komiksu,“líčil ve své knize Hokej na dvou kontinentech.
Božskou auru Roberta Marvina Hulla ovšem víc než u jiných hvězd narušovaly znepokojující příhody, poznamenané jeho náruživou náklonností k alkoholu.
Nezajímal se nějak zvlášť o syna Bretta, jenž v hojné míře zdědil kanonýrské geny.
Napadl policistu přivolaného k domácí potyčce s manželkou Deborou. Další svou choť Joanne při dovolené na Havaji bil ocelovým podpatkem její boty do hlavy a málem ji shodil z balkonu.
„Myslela jsem si: Tohle je konec, odcházím,“popisovala oběť v dokumentu televize ESPN.
Předevčírem se na věčnost odebral on. Vyprovází ho rozmanitá směsice myšlenek a vzpomínek, láska i nenávist. V jeho případě se opravdu jen stěží dá použít rčení: „O mrtvých jen dobře.“