Lidský život je ucelený příběh
Před sto lety, 7. února 1923, se narodil novinář a politik Jiří Pelikán. V životě prošel řadou dějinných zvratů, během nichž chyboval, učil se a také vyvíjel. Významného Evropana má smysl si připomínat i čtvrt století po jeho smrti.
Jubileum narození Jiřího Pelikána dává nám všem příležitost zamyslet se nad dějinami, kterými naše země nejen v posledních desetiletích prošla. Kriticky, ale také odvážně, protože bez lidí, kteří dokážou nahlédnout svá pochybení a mají odvahu se měnit k lepšímu, bychom měli jen málo naděje, že se k lepšímu bude proměňovat i svět, ve kterém dnes žijeme.
Narodil se v olomoucké umělecké, dobře zajištěné rodině, jeho otec Julián byl sochařem. Už v šestnácti letech vstoupil do komunistické strany. Od počátku války působil v odboji, jeho činnost byla vyzrazena, a tak na prahu dospělosti strávil šest měsíců ve vězení. Byl propuštěn a měl být souzen na svobodě. Soudu se vyhnul tím, že se uchýlil do ilegality.
Další čtyři roky až do konce války strávil pod falešným jménem v Kořenci nedaleko Boskovic, byl tam tajemníkem radnice. Během těchto čtyř let pokračoval v organizování odbojové činnosti. V obci byl činorodý, pracovitý, obětavý a hlavně oblíbený. Seznámil se tam s budoucí herečkou, o tři roky mladší Vlastou Chramostovou, s níž pak po celý život udržovali převážně písemný kontakt.
Odčinit svou hanbu
Po válce působil Pelikán v komunisticky orientovaném svazu mládeže a také v levicovém svazu vysokoškolských studentů. Po únoru 1948 byl předsedou akční komise, která prověřovala studenty vysokých škol. Na základě stanovisek této komise byly tisíce studentů vyloučeny ze studia. Počátkem devadesátých let k tomu napsal: „Dodnes to považuji za hanbu svého života, kterou jsem se později pokoušel odčinit celou svou činností do doby pražského jara a pak v exilu.“
Od poloviny padesátých let byl předsedou Mezinárodního svazu studentstva, který sídlil v Praze. Byl jazykově vybavený, komunikativní, měl autoritu a byl také nezpochybnitelným antifašistou. Ve svazu začal působit v době, kdy on i okruh jeho nejbližších přátel, mezi něž patřili mimo jiné pozdější chartisté Ladislav Lis a Klement Lukeš, už nějaký čas opatrně vyjadřovali pochybnosti o politice komunistické strany. Jejich postoje se pomalu vyvíjely.
Pelikána velmi ovlivnila právě činnost v Mezinárodním svazu studentstva, během níž hodně cestoval a mluvil s řadou představitelů zemí třetího světa. Většinou levicovými, což ale nutně nemuselo znamenat sympatie k režimům sovětského typu. Pelikán nebyl dogmatik a tyto zkušenosti jej posouvaly k mnohem otevřenějším pohledům.
Skupina kolem Lukeše a Lise byla v roce 1961 trestně stíhána pro styky s jugoslávskými diplomaty a exulanty. Vyšetřován byl také Pelikán. Situace se ale rychle měnila, takže místo trestu byl Pelikán nakonec v roce 1963 jmenován ředitelem Československé televize. Rychle pochopil, jaká příležitost se v nové funkci otevírá. Kritické pohledy ve společnosti i v televizi narůstaly. Smělé tvůrce televizní publicistiky musel Pelikán často obhajovat před politickými orgány, jako ředitel ale věděl, že rozšiřovat kritický prostor je možné jen postupně.
Z komunisty velký Evropan
V roce 1968 byl Pelikán jedním z významných představitelů takzvaného pražského jara. Z televize byl odvolán pět týdnů po vpádu vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy.
Stal se kulturním radou na velvyslanectví v Římě. Počátkem října 1969 rezignoval a vzdal se československého občanství. Zůstal v Římě. V médiích mnohokrát vysvětloval smysl československých událostí i záměry násilně přerušeného obrodného procesu. Brzy se stal jedním z nejznámějších československých exulantů.
Začal vydávat Listy, které pokračovaly v úctyhodné tradici Literárních listů, Reportéra a dalších titulů, jejichž vydání bylo krátce po okupaci zastaveno. Jako dvouměsíčník je obětavě vydával v Římě po téměř dvacet let. Velkou část nákladu zasílal různými cestami do normalizačního Československa, kde se výtisky tajně šířily mezi lidmi. Zásluha Listů byla také v politické diskusi, která se na jejich stranách vedla.
V roce 1977 získal italské občanství. O dva roky později byl jako kandidát italských socialistů zvolen poslancem Evropského parlamentu, vůbec prvním československým, a tedy i českým europoslancem. Měl tam po dvě volební období možnost mluvit o situaci za železnou oponou, prosazovat politický tlak vůči tehdejším represivním režimům střední a východní Evropy, žádat propuštění politických vězňů a dodržování lidských práv. Byl respektovaným evropským politikem. Z někdejšího komunisty se stal přesvědčený sociální demokrat, který udělal pro Evropu nejméně tolik, kolik ona udělala pro něj.
Pelikánova ulice, Řím
Po roce 1989 se částečně vrátil do svobodné Prahy. Jeho časopis Listy od té doby vychází v Česku, nejprve v Praze, nyní v Olomouci.
Pelikánův strhující osud ukazuje, jak důležité je posuzovat život člověka jako ucelený příběh. To samozřejmě neznamená, že se má mlčet o jeho někdejších vinách i o křivdách, které způsobil jiným. V devadesátých letech jsem s ním často hovořil a vím, že si byl rozporuplnosti svých životních etap vědom. Jeho klikaté, avšak odvážné životní cesty jsem si velmi vážil.
Jiří Pelikán zemřel v Římě v červnu 1999. Ve věčném městě je po něm pojmenována ulice. Stejně tak i v Miláně a v jeho rodné Olomouci.