Nevracíme se do časů „ztroskotanců a samozvanců“?
Ostrá kampaň letošních prezidentských voleb je za námi a mne naplňuje radostí, že výsledek nevedl k žádným protestům na náměstích. Po prvním kole voleb jsem, podobně jako většina lidí, začala vnímat vyostřenou atmosféru ve společnosti. A představuji si nyní, jak by to asi vypadalo, kdyby býval volby vyhrál druhý kandidát: nekritičtí fanoušci Petra Pavla, podporováni médii (o kterých se rozhodně nedá říci, že byla nestranná), by vyšli do ulic a výsledek voleb by rozporovali. Tak jako se to stalo v Americe po vítězství Donalda Trumpa.
Liberální demokraté se vždy těžce smiřují s tím, když volby nedopadnou podle jejich představ, přestože to odporuje jejich ideologii pravdy a lásky. Pamatuji ještě volby za minulého režimu. Muselo se vybírat z kandidátů Národní fronty. Neexistovalo vůbec se zmiňovat o tom, že nejsou dost dobří, kvalifikovaní nebo že bychom rádi navrhli někoho z opozice. Strana a vláda tehdy rozhodovaly o tom, co je správný názor. Ten názor tlumočila média – televize i tisk pod kontrolou režimu. Vše ostatní bylo protistátní, oportunistické a reakční.
Dodnes mi v hlavě zní titulek legendárního článku Ztroskotanci a samozvanci, který vyšel v komunistickém Rudém právu 12. ledna 1977 a v němž byla československá veřejnost seznámena s existencí Charty 77. Článek byl součástí diskreditační kampaně, jejímž cílem bylo snížit důvěryhodnost Charty i jejích signatářů. Pro Husákův režim to byli tehdejší frustráti, dezoláti a „nedemokratičtí“voliči, ať už tento protimluv znamená cokoliv. Mým mottem je, jak se u nás doma říkalo, „do mrtvoly se nekope“, v tom smyslu, že pokud jsi vyhrál nad soupeřem, uznej i jeho hodnotu. Projev premiéra Petra Fialy z minulé soboty, kdy oznámil zvolení Petra Pavla prezidentem daleko před sečtením všech hlasů, mi výše uvedené praktiky, potlačující opozici a svobodnou diskusi ve společnosti, trochu připomněl.
Místo aby premiér po vyhrocené volební kampani využil příležitosti k uklidnění lidí a pokusu o sjednocení země (tak jak se o to ve svém prvním vystoupení v ten samý den pokusil sám Petr Pavel), vymezil se Fiala proti 2,4 milionu občanů, kteří volili neúspěšného kandidáta, i proti němu samotnému velmi ostře. A zároveň postavil nového prezidenta bez politických zkušeností rovnou doprostřed boje o svobodu slova. Minimálně pro ty, kteří ho nevolili a teď cítí obrovský tlak, že je třeba jásat, anebo mlčet.
Dříve se říkalo, že není důležitá jen svoboda projevu, ale i svoboda po projevu. Fanatická podpora Petru Pavlovi, která vyústila v ostré útoky jeho příznivců na jakýkoliv kritický nebo pochybovačný názor, včetně narušování volebních mítinků protikandidáta, by měla každého demokraticky smýšlejícího občana této země minimálně zneklidnit.
To už se zase dostáváme do doby, kdy své kritické názory budeme raději skrývat, abychom neuškodili sobě nebo svým blízkým? Budeme „protistátní“názory říkat doma a instruovat děti, aby to hlavně neopakovaly ve škole? A protistátní může být v době sílícího vlivu progresivistů kdeco. Třeba tvrzení, že lidé se dělí na muže a na ženy. Nebo že příliš radikální zavádění Green Dealu uvrhne Evropu do chudoby a připraví ji o její již beztak slabé geopolitické postavení. Nebo že není prokázáno, že by za globální změnou klimatu stál pouze člověk, protože poslední dobu ledovou neukončily ohníčky lovců doby kamenné a Grónsku se neříkalo „Zelená země“jen tak pro nic za nic.
Fanatická podpora Petru Pavlovi by měla každého demokrata v této zemi minimálně zneklidnit.