Děti trénovaly i na borůvčí
Lyžař Luděk Strejček je trenér, který vedl pražskou výpravu na
Nadšení, skvělé výkony a medaile byly minulý týden k vidění ve Špindlerově Mlýně, kde se konal jubilejní, 20. ročník zimní olympiády dětí a mládeže. Svůj tým 84 mladých sportovních nadějí poslala do přeboru regionů Česka i Praha. Sportovci metropole nakonec obsadili šesté místo
„Za mě jsou tedy výsledky celkově dobré, děti se snažily, bohužel v našich disciplínách žádná medaile necinkla, což je škoda,“říká Luděk Strejček, trenér alpského lyžování a skicrossu. Děti a dorost trénuje v zimních disciplínách už 22 let, ačkoliv původně vystudoval učitelství zeměpisu a tělesné výchovy. V rámci studia pak získal trenérskou licenci a od té doby se naplno věnuje výchově pražských dětí ke sportu.
Jak hodnotíte výsledky medailového klání?
Celkové sportovní výsledky byly uspokojivé. K sjezdovému lyžování, kterého jsem trenérem, máme čtvrté, páté i šesté místo. Medaile necinkla, což je škoda. U skicrossařů, které mám také na starosti, jsme měli jedno čtvrté místo.
Připravovat na závody děti je určitě rozdílné oproti trénování dospělých sportovců. Má tento proces svá specifika?
Příprava nemůže být zaměřená jednostranně. Alpské disciplíny jsou speciální tím, že už i mladý sportovec musí odolávat velkým silám. V některých momentech se malý človíček potýká s přetížením i 6G. Rozdíly mezi dětmi jsou skutečně velké, vstupuje do toho biologický, mentální i skutečný věk. Příprava tedy musí být silově zaměřená, nicméně stále velmi komplexní. V létě děláme s dětmi všechny možné aktivity – atletiku, gymnastiku, surfing, lezeme na stěny, jezdíme na vodu… Od podzimu pak trénujeme na ledovcích. Ale trénink na letošní olympiádu nebyl nijak speciální. Sněhové podmínky byly totiž mizerné. Ve Špindlerově Mlýně, kde nám skiareál umožňuje trénovat, jsme dokonce nahazovali stopy pod vlekem a děti tam jezdily mezi trávou a borůvčím.
V jakém věku začíná výchova budoucího úspěšného sportovce?
Většina dětí, které tady máme, začala s lyžováním už ve dvou nebo třech letech s rodiči, kdy jim stačí, že si užívají sněhu. Kolem šestého roku se začínají poohlížet po lyžařském klubu nebo škole. Takže bavíme-li se o kategorii juniorů od čtrnácti do osmnácti let, tak jsou to děti, co trénují už přes deset let.
Zmínil jste, že svěřenci k vám přicházejí z různých lyžařských škol. Můžete jako trenér hned poznat ten „pravý“talent?
Kdybych na tuhle otázku znal odpověď, tak vychovávám vrcholové sportovce ve všech odvětvích (smích). Hodně záleží na rodinném zázemí. Teď máme štěstí, že stále dospívá generace, jejíž rodiče zažili boom lyžování a přivedli k němu i své děti. Alpské lyžování je tak všestranný druh sportu, že je třeba umět opravdu vše od herních činností přes speciální věci až po horolezectví. Pokud má tedy dítě dobrý základ v jakémkoli sportu, jsme schopní z něj postupným tréningem lyžaře vychovat.
Kromě motivace při tréninku je určitě důležité i zklidnit nervy těsně před závodem...
Vždycky se snažíme, aby děti měly svůj předstartovní rituál. Asi deset minut před startem se jdou rozehřát, v hlavě si imaginací projíždí celou trať, kterou znají už z prohlídky. Pak záleží, jestli je dítě introvert nebo extrovert. Jestli potřebuje rozptylovat, děláme s ním legraci, nebo ho naopak necháme v sobě. Poslední vteřiny před startem je potřeba buď povzbudit a zafandit, nebo se naopak jen podívat do krajiny a vydechnout.
Máte za sebou dva roky, kdy nejezdily vleky. Jak se sportovalo a trénovalo s dětmi v období covidu?
Dětem jsme se v rámci regulí snažili poskytnout maximální možný počet tréninků, ale bylo to složité. Když však tuto dobu hodnotím zpětně, děti toho paradoxně natrénovaly mnohem víc než v průběhu klasických zim, kdy každý druhý víkend závodí. Soutěže se nekonaly a možnosti tréninku přece nějaké byly. Ať už jet do Itálie nebo Rakouska na uzavřený svah, nebo v Čechách šlapat stráň za domem. Kdo chtěl, měl drive a situace ho „nesemlela“, cestu si našel. Nicméně doufám, že podobná situace už se nebude nikdy opakovat.
Někteří sportovci tvrdí, že jsme kvůli covidu přišli o jednu generaci vrcholových sportovců. Vidíte to stejně?
Tady se bavíme o dvou věcech. Lyžování je hodně komplexní sport, možnosti trénovat tedy existují vždy. Ano, dva roky jsou ve sportovním životě člověka dlouhá doba, ale pevně doufám, že jsme se z toho poučili a děti z toho vyšly silnější, protože zažily něco speciálního. U dětí juniorského věku se s úbytkem obecně potýkají dlouhodobě všechny sporty. Není to z důvodu nedostatku talentu nebo prostředků. Problém je spíš v tom, že je často více zaujmou počítače. To covid ještě posílil, protože k digitálním technologiím byl snadnější přístup. A sport také často bolí.
Utíkali vám za covidu svěřenci?
Měli jsme to štěstí, že ne. Když to opravdu nešlo, snažili jsme se alespoň o suchou přípravu v rámci online tréninků. Když už se situace uvolnila, chodili jsme s nimi ven i za špatného počasí. Myslím si, že se nám z toho podařilo vytěžit maximum.
Jako trenér pracujete už 22 let. Vnímáte změnu postoje dětí ke sportu?
To začíná už na základních školách v hodinách tělocviku, který se dnes vyučuje jinou, opatrnější formou. Kdysi s námi učitelé dělali věci, které si dnes nemohou dovolit, a děti byly tak nějak odolnější. Sport pro ně byl často jedinou cestou, jak z každodenního života utéct k něčemu, co je baví a co jim může vyplnit život. V současnosti je takových věcí daleko víc. Sport dnes obecně musí nabízet více zábavy než drilu, aby to děti přitáhlo.
Co může sport dětem přinést do jejich všedního života?
Myslím si, že ty roviny se prolínají, protože sport je pak častokrát provází celý zbytek života. Naučí je odolnosti, týmovému duchu, pohybu v nekomfortní zóně. Tím, že děti tráví hodně času mimo domov, musí se už od nízkého věku samy učit. To je zase dobrá příprava na jejich další studium. Ve sportu jde o to, poskytnout dětem zábavu, naučit je se hýbat a pracovat se svým tělem a dát jim do života směr. Pak je už jen na nich, jak s tím v budoucnu naloží. Vstupovat do tréninkového procesu v raném věku dítěte a počítat jako rodič s tím, že potomek jednou vyhraje olympiádu, je jistě možné, ale nemělo by to být to hlavní. Dítě by to mělo hlavně bavit.