Když už dotace, tak všude stejné
„Farmář může dostat více peněz, když nic neprodukuje,“říká šéf skupiny JTZE Jan Šimek.
Skupina J&T koupila na začátku roku deset zemědělských podniků, které dříve patřily firmě Spearhead v Česku a na Slovensku. Po holdingu Agrofert se tak firma JTZE (J&T Zemědělství a ekologie) stala v tuzemsku druhou největší zemědělskou skupinou.
Nyní zaměstnává 460 lidí, hospodaří na 37 tisících hektarech, má 2 600 dojnic, 700 kusů masného skotu a ročně vyprodukuje asi pět tisíc prasat. Předseda představenstva JTZE Jan Šimek v rozhovoru pro MF DNES popisuje, na čem se dá v zemědělství vydělávat, a kritizuje systém dotací v Evropské unii. „Nemyslím si, že je rozumné, aby česká dojná kráva měla jinou dotaci než německá,“říká.
V jaké kondici jste podniky převzali? Budou potřebovat další investice?
Kondice byla velmi dobrá, do těch firem se investovalo více než do průměru zemědělských podniků v Česku. Investice budou hlavně obnovovací, ale také chceme udělat řadu investic do živočišné výroby – zvažujeme třeba stavbu dvou nových kravínů. Jde to proti proudu, ale my živočišné výrobě a hlavně výrobě mléka věříme. Hodně zemědělských podniků zrušilo živočišnou výrobu v dobách nízkých výkupních cen mléka, kdy byly provozy ztrátové, ale dlouhodobě to potenciál má.
Ve spojitosti s kravíny se hovoří o robotických technologiích. Plánujete je zavádět?
Momentálně máme čtyři mléčné chovy, dva na Klatovsku a dva na Moravě, a jsou středně automatizované. Robotickou dojírnu zatím žádnou nemáme, ale v případě stavby nového kravína bychom s ní skoro určitě počítali. To považujeme za jednoznačný trend. Automatický přihrnovač krmení máme v polovině kravínů a ve dvou kravínech máme automatickou shrnovací lopatu na kejdu, takže se to nemusí dělat ručně. Chov o 300 kravách obstarají jen tři lidé a zhruba osm stačí, aby se prostřídali.
Daří se vám shánět zaměstnance, nebo se lidem do zemědělství nechce?
Není to vůbec jednoduché a v řadě případů jsou lidé limitující faktor rozvoje. Je spousta inovací, které bychom mohli zavést, ale musíme najít lidi, kteří s nimi budou umět pracovat. Je trochu smutné, když vyrábíme mléko pro zhruba 90 tisíc lidí a stojí to na pár desítkách lidí, mimo jiné i z Ukrajiny. Je na tom vidět obrovská efektivita, ale také riziko, že to celé závisí na relativně málo osobách.
Evropa tlačí na nárůst bioprodukce a ploch v ekologickém zemědělství. Jak jste na tom vy?
Máme přibližně tři nebo čtyři procenta a chceme to zvýšit. Hodláme další dvě farmy zařadit do ekologického režimu, takže bychom měli být na pěti procentech.
Co tam pěstujete?
Většinou jsou to louky. Orné půdy v ekologickém režimu máme minimum, ale zkoušíme to. Měli bychom jí výrazně více, kdyby po bioplodinách byla reálná poptávka. A není to jenom o ekologii. Třeba špaldová pšenice je velmi zajímavá plodina – i když má výrazně nižší hektarové výnosy, má také méně vstupů. Jenže její cena poslední dobou zásadně klesla, protože vzrostla nabídka, aniž by se zvýšila poptávka. Proto nyní přestává být ekonomicky zajímavá.
Myslíte, že má smysl chovat drůbež, prasata či býky na maso? V rámci společenských trendů to vypadá, že bude tlak na snižování produkce červeného masa.
Teď máme s výjimkou jednoho vepřína u Kolína jenom hovězí. A nejsme natolik odvážní, abychom stavěli nové vepříny. Naprostá většina chovatelů prasat, které znám, jsou ve ztrátě. Náš vepřín je přibližně na nule. Obávám se, že pokud nějaký obor dlouhodobě neprosperuje nebo je na nule, tak do něj přestanou chodit noví lidé, přestanou ho studovat a on zanikne. Podobně se to stalo s chovem ovcí na Slovensku. Přestože je to mimořádně tradiční obor, od 90. let je ztrátový a kvůli nedostatku inovací prakticky zaniká.
I vzhledem k zemědělské politice to není tak perspektivní obor jako chov hovězího dobytka. Anebo kuřata, která zatím nemáme ani neplánujeme. Ale situaci mapujeme – chov by se nabízel třeba v blízkosti bioplynky, z níž se dá využít teplo a elektřina právě pro chov drůbeže. To je totiž odvětví, které v budoucnu prosperovat může.
Ministr zemědělství Zdeněk Nekula říká, že v chovu prasat nemůžeme konkurovat Španělsku kvůli větším chovům. Máme se tedy snažit o co nejšpičkovější provozy s vysokými parametry, jako je počet odchovaných selat na prasnici?
Náš chov je skoro na nejvyšší úrovni. Nedá se ale ekonomicky říci, že čím větší počet selat na prasnici, tím je chov lepší. Když bude hodně selat na prasnici, tak budou trochu slabší, nedá se to hodnotit jenom podle tohoto parametru.
Podobně se u mléčných chovů nedá říct, že čím vyšší dojivost, tím je to lepší. Vysoké dojivosti se dá dosáhnout i mimořádně drahými krmivy s přídavnými minerálními látkami. Formálně sice máte vyšší dojivost, ale za výrazně vyšší cenu.
Ale k tomu původnímu dotazu – v momentě, kdy jsou ve Španělsku desetitisícové chovy a v Česku přinejlepším jednotky tisíc, konkuruje se těžko. V Německu je zase několik tisíc kusů mléčných krav na jednom místě, v Česku maximálně tisícovka. Extrémní případy jsou pak desetitisícové výkrmy hovězího dobytka ve Španělsku nebo Jižní Americe oproti českým stokusovým.
Konkurovat bychom ale mohli. Pokud se budeme dívat třicet let dopředu, nevidím důvod, proč by se nemohlo investovat i v Česku a vybudovat ty nejmodernější stáje. Není to navíc jenom o velikosti chovů, ale také o dalších podmínkách, o konečné ceně vepřového masa, o cenách elektrické energie, které jsou v Česku šesté nejvyšší v Evropě, kdežto ve Španělsku patří k nejnižším.
Obyvatelé obcí ale nadávají, jestliže se má za jejich humny postavit větší chov prasat. Dokážete si představit stavbu stáje pro deset tisíc kusů?
Upřímně řečeno si to umím momentálně představit velmi těžko. Ale myslím si, že se společnost pomalu léčí z myšlenky, že se všechno dá dovézt. Vidíme to napříč všemi obory. Na jedné straně má EU kladnou obchodní zemědělskou bilanci, ale pořád dovážíme sóju z Jižní Ameriky. A to znamená podporovat kácení deštných pralesů, protože se pěstuje právě tam, kde dříve byly.
Podobně je to s obilím z Ruska – každou vyvezenou tunou jste závislejší na tamním režimu. A není to jenom o tom, aby EU byla nebo nebyla závislá, ale jde i o africké státy. Když Africe nedodáme obilí my, dodá ho Rusko.
Ze živočišné výroby JTZE je tedy v zisku pouze výroba mléka?
Ano, ale to až v posledním roce.
Kdybychom se podívali na posledních 10 let, tak bychom také nebyli ve ztrátě, ale nešlo by o zisk, ze kterého by se dalo investovat. Zisk je občas vnímaný jako sprosté slovo, ale na druhou stranu z čeho jiného dávat zpátky peníze? Pokud něco dlouhodobě bude na nule, tak se to nemůže rozvíjet.
Jak se díváte na zásahy ze strany státu? Je potřeba i v rámci zachování oběhového hospodářství více podporovat právě živočišnou výrobu?
Od nás neuslyšíte, že bychom tlačili na zvýšení dotací. Naopak se chceme zasazovat o to, aby dotace byly všude srovnatelné. Nemyslím si, že je rozumné, aby hektar orné půdy v Polabí měl jinou dotaci než hektar orné půdy v Belgii. Nebo aby česká dojená kráva měla jinou dotaci než německá. A nemyslím si ani to, že by hektar půdy měl mít pokaždé jinou dotaci, když ho obhospodařuje zemědělec s jedním zaměstnancem, malá firma s pěti lidmi nebo střední firma s 50 zaměstnanci. Podle schválené zemědělské politiky má v Česku ale formálně malý zemědělec, tedy s jedním zaměstnancem a 150 hektary půdy, možnost získat třikrát větší peníze na hektar než podnik s 10 zaměstnanci a výměrou tisíc hektarů.
Tisíc hektarů není nejmenší plocha...
Ale není to žádný agrobaron. A od letošního roku bude brát něco málo přes tři tisíce korun na hektar. Když ale tisíc hektarů „rozdělí“mezi sedm lidí, tak při započítání redistributivní platby a platby pro mladé zemědělce, byť mohou být mladí jen formálně, půjde o trojnásobek.
Nevidím rozdíl, proč by něco mělo být obhospodařováno v malé firmě o pěti zaměstnancích, nebo u pěti různých zemědělců, kteří mohou sdílet techniku. Vezměte si, že může existovat firma, která se dobře stará o půdu, má dobrý mléčný chov a reálně produkuje potraviny. V tu chvíli má tu dotaci zhruba tři tisíce korun na hektar. Pokud jí ale někdo část půdy vezme, zatravní ji a vyřadí z produkce, dostane peněz víc.
Nevěřím tomu, že to tak zákonodárci chtěli, spíš je to určitá chyba, na jejíž nápravu je ještě čas. Takzvaná redistributivní platba na prvních 150 hektarů by se třeba mohla svázat s reálnou zemědělskou produkcí. Nemyslím si, že poslancům nevadí, že se budou ročně platit čtyři miliardy korun každému, kdo má 150 hektarů půdy bez ohledu na to, zda na ní něco produkuje.
Měl by stát podporovat zemědělské podniky investičními, nebo provozními dotacemi?
Obě mají výhody i nevýhody. Provozní jsou snáze kontrolovatelné, je tam menší pravděpodobnost, že bude docházet k nepravostem. Zároveň umožňují dlouhodobé plánování.
U těch investičních často vidíme, že dodavatelé zvyšují svou cenu a marži. Když například na něco dostaneme 40procentní dotaci podle nových směrnic, reálně to znamená jenom 20 procent, protože o zbytek navýší dodavatelé cenu. Pro nás jsou investiční dotace naprosto minoritní – získali jsme jednu na rekonstrukci kravína, která stála deset milionů korun, dotace zaplatila čtvrtinu.
Předseda představenstva skupiny JTZE (J&T Zemědělství a ekologie)
Po studiu na Vysoké škole ekonomické a České zemědělské univerzitě v Praze pracoval v konzultantské firmě McKinsey a jako provozní ředitel startupu Foodpanda v Singapuru.
V J&T je od roku 2016, nejdříve se věnoval zemědělství na Slovensku a některým investicím v Česku.
Ale proti provozním dotacím část zemědělců protestuje, protože se tak podporují obory, které by nepřežily.
To je sice pravda, ale je to zase o porovnatelnosti dotací v rámci jednotlivých zemí. Hezký příklad je výkrm býků. V některých státech EU je dotace na výkrm býků, u nás není. Výsledkem je, že se v Česku narodí tele, běhá po louce do osmi měsíců a potom se vyveze třeba do Itálie. A tam dostanou dotaci na výkrm, kde ho krmí obilím. Dochází tak k paradoxní situaci – z Česka se vyveze tele a ječmen, za hranicemi se vykrmí a porazí, načež se k nám doveze jako maso. Jediným lékem je stejná dotace ve všech státech – ať se výkrm býků podporuje všude, nebo nikde.
Neplánujete podniky rozdělovat, abyste dosáhli na dotace pro malé zemědělce?
Ne. Pravidla dodržujeme a nesnažíme se je obejít, ale byli bychom rádi, aby to ani jiní nemohli dělat. Znám případ několika lidí, kteří mají 600 hektarů vlastní půdy a mají to rozepsané na několik svých dětí a vnoučat. A na každého z nich berou dotaci – jak tu pro mladého zemědělce, tak investiční dotaci pro mladého zemědělce a navrch redistributivní platbu. Přitom jediné, co s půdou dělají, je, že si ji ve službě nechají posekat. V některých případech ani nevlastní dobytek, který kvůli zatíženosti mít musí, a jenom si ho papírově pronajímají. To je za mě podvod. A takových by se v každém okrese našly desítky.
Velkým tématem je nyní otázka, kdo může za vysoké ceny potravin. Jaký na to máte názor?
Neznám detaily celého výrobního řetězce. Zjednodušeně se ale dá říci, že kilogram chleba podražil za rok a půl z 28 na 45 korun. Je v něm asi 800 gramů pšenice, jejíž cena vzrostla z pěti na sedm korun za kilogram, dnes je opět pod šesti korunami. Zemědělci tak mohou za zdražení od 0,80 do 1,60 Kč z celkových 17 korun za kilogram. Podobně je to u mléka a dalších komodit.
Myslíte si, že česká půda by unesla další zvyšování ploch pro nejrentabilnější plodiny, jako je pšenice či řepka? Anebo bude nutné v souladu s evropskou politikou více tlačit na rotace plodin a využití i těch, které u nás zatím moc nejsou, jako je třeba sója nebo třeba čirok...
V případě stavby nového kravína bychom skoro určitě počítali s robotickou dojírnou.
Jeden z hlavních důvodů, proč máme kladnou bilanci s pšenicí, je ten, že se jí u nás tolik nespotřebovává pro výkrmy prasat, kuřat nebo hovězího dobytka. Kdybychom byli soběstační v prasatech nebo v hovězím, tak by se pšenice spotřebovala u nás.
Pokud jde o střídání plodin, v tuzemsku je častější než v mnoha západních evropských státech. U nás se nestane, že by se někde pěstovala pšenice tři nebo pět let za sebou, to jsou naprosté výjimky, ale ve Francii to takhle řada farmářů dělá. A v Německu s tím byl zřejmě tak velký problém, že kvůli tomu zavedli speciální dotaci na střídání plodin, kterou by v Česku splnil takřka každý.
Sóju pěstujeme na necelých deseti procentech výměry (průměr v Česku je 1,2 %, pozn. red.) a považujeme ji za velmi dobrou předplodinu zlepšující půdu. Přestože není tak ekonomicky výhodná jako řepka nebo pšenice, tak ji kvůli tomu pěstujeme rádi. Podobně je to u nás s řepkou.