Nebýt Kuby, komunisté by baseball sejmuli
Nejsme amatéři, jen nepobíráme peníze, říká před střetem skromného českého baseballu se světovou špičkou kouč národního týmu Pavel Chadim.
Po mailu jej zpovídali novináři z východní Asie, v jeho ordinaci v centru Brna seděl redaktor New York Times. „Je to až k nevíře,“pousměje se kouč české baseballové reprezentace, povoláním neurolog Pavel Chadim. Nevídaný zájem o sportovce, kteří v normálních časech sotva proniknou do tuzemských médií, vzbudil prestižní turnaj World Baseball Classic, na nějž se Češi senzačně kvalifikovali. Od pátku do pondělí se v Tokiu utkají s Čínou, Japonskem, Koreou a Austrálií. Jejich účast poutá pozornost o to víc, že se baseballu věnují až po práci, zatímco soupeři za něj pobírají miliony v dolarech.
Na co se vás kolega z New York Times vyptával?
Zajímala ho historie českého baseballu. Když jsem mu říkal, že jsme začínali na fotbalových škvárových hřištích, jen zíral. Také ho zaujalo, že nám před revolucí baseball pomohlo zachránit, že je populární na Kubě, protože kdyby měl jen nálepku imperialistického sportu, tak by ho komunisté sejmuli. Dřív se muselo hodně používat spojení pálkovací hry, protože baseball byl trošku synonymem Ameriky. Přitom ho do Česka přinesl spolu s basketbalem a lukostřelbou Joe First už za Masaryka.
Věřil vám ten redaktor?
Je pravda, že ho zajímalo, jestli nás všichni v Česku poznávají, a byl překvapený, že ne. Ale když tu byla Major League TV, tak natáčeli na Václavském náměstí a pár lidí o nás něco vědělo. Teď rezonuje, že amatéři postoupili na turnaj profesionálů, ale ono to tak úplně není. Nejsme parta, co chlastá pivo a mezitím si jde brnknout baseball. Jsme lidi, kteří ho dělají profesionálně, jen za to nedostáváme zaplaceno – děláme to kvůli vášni.
A dokázali jste malý zázrak. Chlapi, kteří se třeba fotbalu věnují až po práci, by se s Messim nemohli měřit.
Jestli tomu však tihle chlapi obětují tolik a mají tolik talentu pro daný sport jako naši kluci. Ale řekněme si to až 14. března. Nechci, abychom dělali velká ramena a pak přijeli s pláčem se čtyřmi debakly. Na podzim jsme postoupili přes určitý typ profesionálů, francouzské, německé a španělské. To neznamená, že máme na japonské a korejské, první a čtvrtý tým světa.
Jak vypadá život českého reprezentanta, který je oddaný baseballu?
Tipl bych si, že v pondělí odpoledne by mohl mít od baseballu volno, ale zároveň pracuje na kondici nebo si dává lehkou posilovnu. V úterý a středu má tréninky, ve čtvrtek je kondiční nebo atletická příprava, v pátek, sobotu a neděli zápasy, přičemž jeden trvá tři hodiny, k tomu je třeba připočíst cestu a dvouhodinovou přípravu. Mimo sezonu jsou zápasy nahrazeny tréninky pálky, házení a pole, k tomu je třikrát týdně posilovna. Když se připočte zaměstnání, na další aktivity moc času nezbývá. A na reprezentační turnaje nebo soustředění si hráči musí brát dovolenou.
Zatímco skuteční profesionálové řeší jen sport a regeneraci...
Ale my hodně získáváme tím, že v Americe jsou zvyklí ten čas hrozně protahovat. Co v Česku zvládneme za dvě a půl hodiny, oni dělají pět nebo šest hodin. Když jsem byl na stáži na univerzitě ve Stanfordu, hráči přišli ze školy v jednu hodinu, udělali míň než na tréninku my, a bylo osm večer. Oni nikam nespěchají, je to jejich životní styl. Zatímco my víme, že toho během dne musíme stihnout víc.
Jak prožíváte, že je váš tým náhle v popředí pozornosti a jeho zápasy bude živě přenášet ČT? Nebojíte se, aby se tím hráči nenechali unést?
To každého potěší, i když máme lehké obavy, aby na té vlně někdo neulítl, zvlášť u mladších hráčů. Ale vzhledem k tomu, kolik jsme toho museli odtrénovat, si to člověk nepřipouští. Navíc Andy Warhol říkal, že každý člověk si užije patnáct minut slávy, nám se to teď trochu protáhlo. Mně by udělalo radost, kdybychom získali víc příznivců, kteří nám zůstanou věrní delší dobu. Slyšel jsem, že náš rozhodující zápas kvalifikace se Španělskem sledovali v hospodách i zarytí fotbaloví fanoušci a nemohli od něj odtrhnout oči. Takový zájem o nás nebude pořád, ale na úroveň sportů jako házená či basketbal bychom se snad mohli dostat.
Na českou extraligu chodí fanoušci v desítkách, nanejvýš stovkách. Jak připravujete hráče na utkání před 50 tisíci diváky v Tokyo Dome?
Pouštíme jim ten zvuk padesáti tisíc diváků na trénincích v hale. Všichni říkají, že je to v pohodě, ale jakmile zvuk po třech hodinách vypneme, je vidět, jak všem poklesnou trapézy a uvolní se. I když si to neuvědomují, jejich tělo bylo lehce v tenzi, což je přirozené. Nevím, po kolika zápasech to zmizí, když na to nejsme zvyklí.
Prý jste rád, že svou skupinu odehrajete zrovna v Japonsku, a ne v USA, které jsou vnímány jako Mekka baseballu. Proč?
Mám radši kolektivní pojetí baseballu. Jde o jeden z mála sportů, kde je hranice mezi individualismem a týmovým pojetím takřka vyrovnaná, takže se dá pojmout z obou stran. Američané to pojímají víc individualisticky a mně je bližší kolektivní pojetí Asiatů.
V čem ta kolektivnost spočívá? Ve fotbale nebo hokeji hráči kombinují nebo za sebe zaskakují, zatímco v baseballu má každý jasně vymezenou pozici v poli a na pálce je každý sám.
Zkusím to vysvětlit na asijském přístupu. Největší důraz kladou na to, aby se hrálo pro tým a hráčům aby nejvíc nevadilo, že zahráli špatně, ale že tím uškodili týmu. To je hlavní motivace, aby šel hráč tvrdě trénovat, zlepšil se. Když se americkému hráči nezadaří, tak si řekne, že příště vám ukáže. Možná je to spíš o psychologii a přístupu než o tom, co je viditelné pro diváky. V Americe jsou zároveň největšími hvězdami ti, co odpálí nejvíc homerunů, zatímco v Japonsku si nejvíc cení těch, co přivádějí týmy k vítězství.
Za hlavní přednost českého týmu se označuje soudržnost. V individuálním pojetí se pořád čeká, až to někdo šoupne za plot
(odpálí homerun, aby tým mohl bodovat – pozn. red.). Zatímco kolektivní pojetí funguje tak, že když se první pálkař dostane třeba na druhou metu ze čtyř, další se ho snaží posunout k bodu i za cenu vlastního vyautování. To je praktická rovina. Druhá je sociální, že si hráči navzájem věří a navzájem si tak dodávají sílu. Kdyby bylo v týmu devět „tenistů“, kteří nehledí na ostatní, tak ze sebe jednotliví hráči nevymáčknou takové výkony. Když vědí, že mají důvěru ostatních, je jejich mozek klidnější. A když má sportovec klidný mozek, má šanci podat nadstandardní výkon. Když je hráč pod tlakem, tak tu šanci vůbec nemá.
To už se posouváme k neurologii, která je vaším pracovním oborem. Snažíte se ji aplikovat na baseball?
Něco ano, ale spíš mě baví výzkumy na sportovcích, protože se při nich používají stejné metody jako v neurologii.
Máte nějaký konkrétní poznatek?
Třeba, že míček od nadhazovače k pálkaři přiletí rychleji, než trvá mrknutí oka. Při nadhozu o rychlosti 90 mil, tedy 144 kilometrů v hodině, pálkař míč v poslední třetině jeho dráhy vůbec nevidí. V první třetině letu tak mozek provádí neurovizuální analýzu, ve druhé třetině se rozhoduje, jestli zkusí odpálit, a ve třetí hráč švihá pálkou, i když míč nevidí. Mozek mu musí vymodelovat správnou dráhu, která záleží na rychlosti nadhozu i typu rotace, kterých je několik.
Jak hledáte cesty ke zlepšení? Kopírujete silnější týmy, nebo se snažíte vymyslet něco vlastního?
Jak mají svoje kulturní věci Asie a Amerika, tak má své vlastní i Evropa. A vždy byla schopna přejímat podněty z obou břehů. Zároveň náš sportovní systém, který je klubový a ne školní, má své výhody v tom, že se kluk odmala potkává na hřišti s nejlepšími hráči, od kterých nasává zkušenosti. Takovou rychlou propustnost informací odshora dolů Amerika ani Asie neznají. Zajímavé je, že se k nám nové informace často dostanou rychleji, než se šíří u nich. Špičkoví odborníci totiž v rámci rozvoje baseballu pořádají po světě semináře a dřív, než objedou celou Ameriku, se zastaví i u nás.
Autorem nejslavnějšího citátu o vašem sportu je Ernest Hemingway, který prohlásil, že baseball jsou nejrychlejší šachy na světě. Platí to?
V první řadě je třeba říct, že jde o bonmot od spisovatele. Osobně si myslím, že ho použil jako divák, a chápu ho tak, že když máte obsazené mety a v poli na vás letí balon, máte víc než jednu možnost, co udělat. Ale v praxi to funguje tak, že podle stavu nebo fáze zápasu se hráč rozhoduje často už předtím, než k němu míč vůbec dojde. Takže spojení „nejrychlejší šachy na světě“platí spíš pro pohled zvenčí.
Přesto se v baseballu odehrává spousta tahů, které laik nepozná. Nasazování konkrétních nadhazovačů na konkrétní pálkaře, volba typu nadhozu...
To už se bavíme o koučování. Jako manažer bych větu Hemingwaye podtrhl, jen bych škrtl slovo „nejrychlejší“. Já opravdu šachy hraju a musím myslet na několik tahů dopředu, ale to platí i v jiných sportech.
Baseball má spousta lidí za americkou kratochvíli, ale na špici popularity je i ve východní Asii a značné části Latinské Ameriky...
A v USA je díky tomu, že v základní části odehraje každý tým 162 zápasů, také nejsledovanějším sportem. Ale zároveň má i problémy a zavádí nová pravidla ke zkrácení zápasů, aby se nehrálo tři hodiny a víc. Proto je jedním z mých základních poslání, které chci světu předat, že my potřebujeme světový baseball, ale zároveň světový baseball potřebuje Evropu. A my jsme na World Baseball Classic jediný vyloženě evropský celek. Máme čtyři kluky, kteří se narodili v Americe, ale všichni mají buď českého rodiče, nebo české občanství. Italové a Nizozemci mají naturalizovaných hráčů většinu, Britové a Izraelci všechny.
V čem světový baseball potřebuje Evropu?
Aby byl atraktivnější. Bavili jsme se o asijském a americkém pojetí, přičemž Evropa může přinést něco mezi těmito dvěma světy.
A jaký máte v Japonsku cíl?
Aby bylo Česko pozváno na World Baseball Classic za čtyři roky, což znamená neskončit ve skupině poslední.