Ještě jsem nevybouchla
Pro MF DNES: Každá další medaile je takový můj malý zázrak
Když minulý týden v Heerenveenu nastupovala na start mistrovství světa, místní hlasatel ji představoval: „Martina Sáblíková, žijící legenda.“Stála tam a pomyslela si: Je boží, že si můžu pořád užívat tuhle atmosféru a že už nikomu nemusím nic dokazovat.
Vzápětí si však řekla: Tolik lidí mi během kariéry pomáhalo. Nechci je zklamat.
Načež si dojela pro další dvě bronzové medaile. V 35 letech. Na konci sezony, kdy ji zranění opět nadlouho vyhnalo z ledu.
Tolikrát jste už byla v průběhu sezony zraněná, ale pokaždé jste se v pravou chvíli dokázala vrátit. Kde na návraty berete psychickou sílu?
Asi v pocitu, jak moc by mi rychlobruslařský svět chyběl, kdybych skončila. Jakmile se mi něco stane, hned přemýšlím, kdy zase budu moci zpátky na led a do závodů.
Pomáhá vám vědomí, že jste se úspěšně vrátila v letech 2016, 2018, 2022 i jindy? Přesvědčujete se: Zvládnu to znovu?
To také. Zároveň jde pro mě i o určitou osobní výzvu. Jsem ráda, že mám kolem sebe lékaře a další lidi, kteří mě v takových situacích usměrňují a říkají mi: Hele, dej tomu čas a ono to zase přijde.
Dřív jste nebývala moc trpělivá.
Naučila jsem se to. Jak se říká, zdraví má člověk jen jedno. Letos to se mnou při lednové Evropě cukalo, chtěla jsem na ní startovat, ale věděla jsem, že mi pořezaná noha při trénincích ještě otéká a že by šlo o značné riziko. Na konci sezony jsem pak viděla, že se mi ta trpělivost vyplatila, protože kdybych návrat uspěchala, nemusela jsem se zbavit svých potíží včas.
V minulé sezoně jste si bruslí při tréninkovém pádu rozřízla stehno, letos pravou nohu nad kotníkem. Proč vám právě tato zranění komplikují život? Řeší podobné trable i jiné závodnice?
Právě že ne.
Nejste tedy při tréninku až příliš přemotivovaná?
Spíš čím jsem starší, tím jsem nešikovnější.
Ale no tak.
Padám nešikovně. V prosinci 2021 jsem si při pádu píchla brusli prakticky pod zadek. A v téhle sezoně jsem při mém zranění absolutně nechápala, co se stalo, že jsem se za jízdy převážila dozadu a slétla na led. Nechci říkat, že jsou to náhody. Prostě se mi to stává nějak moc často.
Nejhůř vám bylo v prosinci 2017 před hrami v Pchjongčchangu, když jste tápali, co způsobuje vaše vleklé potíže se zády?
Tehdy jsem se nemohla postavit ani pohnout a měla jsem jet olympijskou kvalifikaci. Naštěstí mě zachránily injekce proti bolesti od profesora Koláře a z dlouhodobého pohledu speciální cvičení, které jsem začala dělat.
Kdy letos nastal bod zlomu a vy jste si řekla: Já na tu světovou medaili zase mám? Při únorovém poháru v Tomaszówě, na němž jste dojela druhá?
Ani tehdy ještě ne, ačkoliv jsem tam byla ze svých výkonů nadšená. Jenže zároveň jsem si uvědomovala, že v Tomaszówě některé holky chyběly. A pochybovala jsem, jestli formu do mistrovství světa udržím.
Vždycky jste se před velkými závody držela při zemi.
To ano, ale letos mě k tomu vedla i skutečnost, že jsem v úvodu sezony jezdila pátá a sedmá místa.
Ne že by páté místo nebo čas 4:00 na trojku byly špatné, ale nešlo o výsledky, o které bych mohla opřít medailové ambice na šampionátu.
Zmíněný bod zlomu tedy nastal až při trénincích v Heerenveenu?
Prakticky až v cíli trojky, když jsem viděla čas 3:58 a věděla, že jsem porazila domácí Joy Beuneovou.
Když jste byla mladší a vyhrávala olympiády, bývalý reprezentant Jiří Kyncl říkal, že máte ve svalech dynamit. Jak je to s tím dynamitem teď?
No ještě jsem nevybouchla. Ale možná že odpočinek kvůli mému zranění a následné lednové tréninky přispěly k tomu, že jsem v Heerenveenu na rozdíl od prvních svěťáků neztrácela v posledních kolech. I kdybych nakonec nezískala placku, řekla bych si: Nebylo to trápení, takhle má jízda vypadat.
Jak si vysvětlujete, že jste v 35 letech zajela nejrychlejší pětku, jakou jste během kariéry na heerenveenském oválu předvedla?
Já nevím. Časy se tam pořád zrychlují, nejen mé. Možná proto, že se trochu změnily tréninkové metody. Ale zároveň musím ocenit, že led, který nizozemští technici umějí udělat, je až neuvěřitelně rychlý.
Medaile z vrcholných akcí vozíte nepřetržitě od roku 2007.
A jak stárnu, je pro mě každá další víc a víc nepochopitelnější, takový malý zázrak. Samozřejmě, do každé sezony jdu s tím, že chci být zase na pódiu, zároveň si však říkám: Už to možná přijde a medaili poprvé mít nebudu. Ale ono se to pořád neděje. Ani to není tak, že bych s těmi nejlepšími prohrávala třeba o 15 sekund.
Máte své velké medaile z olympiád a světových a evropských mistrovství spočítané?
Neměla jsem. Až dneska mi někdo říkal, že jich je 51.
Jak se vám takové číslo líbí?
Je neuvěřitelné. Masakr. Něco, co jsem si nikdy nedokázala představit. Taky mi řekli, že mám 146 medailí i se svěťáky. To je tak obrovské číslo, že nenacházím slova. Strašné kvantum.
Pamatujete si každý svůj medailový závod?
Ve většině případů bych si je asi vybavila, z 95 procent.
Vyzkouším vás. Co třeba pětka na mistrovství světa přesně před 10 lety.
To bylo v roce 2013 v Rusku a vyhrála jsem ji před Nizozemkou Kleibeukerovou.
Ne, před Ireen Wüstovou.
No jo, jasně. Ale skoro jsem se trefila.
Chybí vám Wüstová, se kterou jste se léta přetahovaly o nejvyšší příčky v historických statistikách?
Chybí. Je zvláštní, když už v závodech není. Byla jsem moc ráda, že jsem se s ní potkala teď v Heerenveenu, kdy byla spolukomentátorkou. Má se fajn, přednáší, trénuje děcka. Nová práce ji podle mě naplňuje. Říkala mi, že jí nechybí někdejší předzávodní stres ani dohady, jestli už není příliš stará.
Jiná legenda Claudia Pechsteinová naopak i v 51 letech stále závodí. Ale bavilo by vás v jejím věku dojíždět na mistrovství světa mezi posledními?
Nevím, nejsem v její situaci. Každopádně pro mě je i tak Claudia obrovským bojovníkem. Že se vůbec mezi ty nejlepší na šampionát kvalifikovala, je naprosto úžasné. Anebo si vezměte, jak při hromadných závodech ve svěťáku i v 51 letech ostatním nastupovala. Vždyť ona by skoro mohla být můj rodič.
A vy jste pro změnu o 13 let starší než mistryně světa na trojce, Norka Wiklundová.
To je pravda, to mi ani neříkejte. Už teď jsem na startu třetí nejstarší.
Chcete vydržet až do her v Miláně 2026, na nichž by vám bylo 38 let. Připadá vám po letošních medailích o něco reálnější, že tuto misi zvládnete?
Pokud si zase něco neudělám. Tři roky jsou na jednu stranu docela krátká doba. Ale když si představím, že po Miláně pak nastane definitivní konec...
... to jste tvrdila už před olympiádou v Pekingu.
Jenže teď je to stoprocentní. Není reálné, že bych po Miláně zkoušela další čtyři roky. Proto se mi už teď z loučení trochu svírá žaludek. Dělám rychobruslení 25 let. Je divná představa, že jednoho dne vstanu a povím si: A co teď, když už nemusím na trénink ani se nepřipravuju na závody?
Za dva bronzy z mistrovství světa jste od ISU získala prémii v přepočtu dvakrát 66 tisíc korun. Neříkáte si občas, že je ta celoroční dřina docela špatně placená?
Já ani nevěděla, kolik za bronz bylo, nikdy jsem to nesledovala. Nedělám rychlobruslení pro peníze, ale protože mě baví. Je svým způsobem mojí prací, ovšem kdyby mě nebavila, dávno už dělám něco jiného. Jsem vděčná všem, kteří po celou tu dobu při mě stáli a podporovali mě, že jsem si mohla na ledu plnit své sny – a snad jim svými výkony tu péči i nějak vracím.