Voják, technik, ale také kinoamatér
Třináct filmových kotoučů s téměř pěti hodinami záznamu, který je mimořádně cenný nejen pro nás v Zoo Praha, ale i pro vojenské historiky. Po složitém pátrání se nám podařilo zjistit jejich autora. Byl jím plk. Ing. Josef Zelinka. Známe jméno, titul i hodnost amatérského filmaře, který pro nás zachytil první léta naší zoo. Ale jaký byl jeho životní příběh?
S odstupem desetiletí je obtížné dozvědět se víc o člověku, který podle všeho zemřel bez potomků a jehož hrob byl už dávno zrušen. Něco se však přece jen zjistit dá. Dokonce možná víc, než bychom očekávali. Šlo totiž nejen o kinoamatéra, ale především o význačného experta na palné zbraně, který značnou měrou ovlivnil i jejich vývoj v Československu.
Josef Zelinka se narodil 15. června 1893 v Praze do rodiny profesora reálky. Sám pak v Karlíně reálku absolvoval a začal studovat na pražské technice. Studia však přerušila první světová válka. Téměř celou ji prožil v poli. Bojoval na srbské, italské i rumunské frontě. Velel četě a později rotě. Na samém počátku roku 1918 byl vážně raněn, ale po vyléčení se opět ocitl na italské frontě.
Po válce se Josef Zelinka přihlásil ke službě v Československé armádě, oženil se a dokončil studia. Přelomem v jeho vojenské kariéře se stalo přidělení do referátu ručních zbraní ministerstva národní obrany. Těmto zbraním se pak věnoval po celý život. V letech 1934 až 1939, kdy natáčel své filmy v pražské zoo, působil jako přednosta Oddělení ručních zbraní a kulometů I. odboru Vojenského technického a leteckého ústavu. Byl na slovo vzatým odborníkem, za druhé světové války osvědčil i svou odvahu a vlastenectví, když pomáhal zajišťovat zbraně odbojové skupině podplukovníka Josefa Mašína a za Pražského povstání bojoval na barikádách.
Kdy Ing. Zelinka se svým filmováním začal, nevíme. Jeho první film, který známe, pochází patrně z roku 1934. Náš největší zájem pochopitelně budí jeho záběry ze zoologické zahrady, ale natáčel i v armádním prostředí, především však v soukromí. Velmi často snímal svou manželku Helenu a někdy možná stála za kamerou naopak ona (domníváme se tak na základě záběrů, které zachycují jeho).
Ve svém koníčku dosáhl velice vysoké úrovně. Zúročoval přitom nejen své technické znalosti a dovednosti, ale vkládal do něj také své srdce. Poté, co 7. října 1948 nečekaně a předčasně zemřel, v závěru jeho nekrologu stálo: „Nikterak bych se nedivil, kdyby dnes zvířátka pražské zoologické zahrady oplakávala s námi svého dobrého přítele, a věřím, že duše geparda, lvice Šárky i čmeláka, kterého s takovou vytrvalostí filmoval při jeho práci na jetelové paličce, očekávaly ho u brány nebeské.“