Miloš Zeman a „jeho“ústava
Porušování ústavy, napínání ústavy, bruslení na její hraně… Snad nikdo více než Miloš Zeman v polistopadové éře nepřispěl, byť spíše nechtěně, k popularizaci základního zákona země. A díkybohu se ústava ubránila ukvapeným snahám o změnu.
Hodnotit dvě skončená volební období prezidenta Miloše Zemana lze z různých pohledů. Třeba podle jeho hojně kritizovaného vztahu k české ústavě. A i v tomto případě platí, že všechno má své klady a zápory. Proto lze ocenit a přičíst exprezidentovi k dobru, že díky němu a jeho někdy hraničním výkladům ústavy si možná její články přečetl i ten, kdo o existenci nejvyššího zákona země dosud málem ani nevěděl.
Zároveň se skoro od počátku jeho prezidentského mandátu objevovaly různé nápady na změny ústavy, které by prezidentovy pravomoci zúžily či alespoň zpřesnily. Teď bude zajímavé sledovat, jak se s ústavními prezidentskými kompetencemi popere celoživotní voják, nově zvolený prezident Petr Pavel. Bude to rázně po vojensku?
Všechny taje konstituce
Ústava je zákon nejvyšší právní síly a stojí na špičce pomyslné pyramidy právních předpisů v Česku. Zároveň to je i jakýsi organizační řád státu, který vymezuje kompetence státních orgánů v rámci obecné dělby státní moci na její zákonodárnou, výkonnou a soudní složku. Měla by to tak být povinná četba nejen pro občany, ale především pro politiky. Leckdo z nich si však evidentně ústavu pořádně ani nepročetl.
S úsměvem někdy na přednáškách připomínám třeba skutečně „inspirativní“diskusi politiků při vyslovování důvěry druhé Topolánkově vládě, když málem s hrůzou v očích tvrdili veřejnosti, že když selžou všechny tři pokusy o vyslovení důvěry vládě Poslaneckou sněmovnou, pak prezident musí rozpustit dolní komoru parlamentu – a co to všechno bude znamenat. Až asi po třech týdnech přišel do televize jeden dnes už nežijící právník a politik, který si ústavu, konkrétně její článek 35 odst. 1, snad konečně přečetl. A zvěstoval národu, že všechno je jinak, když prezident nemusí, ale pouze může (!) v takové situaci rozpustit Sněmovnu. To bylo překvapení, pane!
Od té doby se přece jen, pokud jde o znalost ústavy a ústavních postupů, leccos změnilo a i zásluhou prezidenta Zemana zájem o ústavu a její naplňování v politické ústavní praxi určitě vzrostl.
Kdo dříve tvrdil, protože si ústavu pořádně nepřečetl, že prezident má malé pravomoci, tak potom často kupodivu tvrdil pravý opak, tedy že je má naopak příliš velké. Třeba jenom všechny ty jmenovací pravomoci, zejména ústavních soudců, kde vstupuje prezident vzhledem k širokým pravomocem Ústavního soudu výrazně na pole politiky, nebo členů bankovní rady ČNB, kde zase prezident zásadně ovlivňuje ekonomickou politiku země, či třeba ta spousta jmenovacích a odvolávacích úkonů ve vztahu k vládě, kde však nejsou ústavou stanoveny pevné lhůty k jejich provedení.
S těmi lhůtami, resp. s jejich neexistencí, je to trochu potíž, ale to, že v ústavě lhůty pro nejrůznější ústavní postupy explicitně stanoveny nejsou, není omyl. Ústava tak úmyslně vytváří časový prostor pro politiky, aby jednali a hledali řešení bez toho, že by tak museli učinit pod tlakem lhůty do 15, 30 nebo kdovíkolika dnů. Někdy to některým politikům vyhovuje, leckdy těm samým kupodivu zase nikoliv. A co když se politici po volbách včas nedohodnou? To pak prezident jmenuje premiérem třeba svého řidiče, jen aby stihl lhůtu ke jmenování předsedy vlády a neporušil ústavu?
A pokud jde o jmenování členů bankovní rady ČNB: kdyby byl tento jmenovací akt doplněn ingerencí Senátu, o čemž se často mluví, pak by do něho podle mého názoru jenom o to více vstoupila stranická politika. Jako tomu leckdy v minulosti bylo u kandidátů na ústavní soudce, když byli Senátem odmítáni nikoli pro svou nedostatečnou odbornost a právnickou erudici, ale kvůli stranicko-politickému posuzování jejich předchozí soudcovské či jiné právnické činnosti.
Prezident Zeman četl a vykládal ústavu podle mého názoru jako jakýkoliv jiný obyčejný zákon. Prostě vnímal především psaný text ústavy a pro někoho překvapivě se apriori vždy neřídil v minulosti často zmiňovanými „ústavními zvyklostmi“, o kterých však není v ústavě ani slovo. Ústavní zvyklost lze zjednodušeně vyložit s odkazem tak trochu na precedenční právo jako něco, co bylo nějakým způsobem nějak aplikováno v minulosti, a proto je tak vhodné se obdobně předvídatelně chovat a jednat i nyní a dále směrem do budoucna.
Například občanský zákoník v § 13 předpokládá, že každý může důvodně očekávat, že jeho případ bude soudem rozhodnut jako jiný již rozhodnutý obdobný případ, anebo má právo na přesvědčivé vysvětlení této odchylky. Ale musí to obdobně (a navždy) platit, i pokud jde o ústavní zvyklosti? Osobně si to nemyslím, možná právě vyjma toho občanským zákoníkem zmiňovaného „přesvědčivého vysvětlení“oné odchylky.
Pionýr přímé volby
Ústavu může vykládat v zásadě každý, politik i „obyčejný“občan. A pokud zde není jednoznačné stanovisko toho, kdo má, pokud jde o výklad ústavy, kartu nejvyšší, tedy Ústavního soudu, jsou ústavní zvyklosti vlastně na podobné – ne vždy a za každých okolností závazné – úrovni výkladu a aplikace ústavy.
Navíc, ať si říká, kdo chce, co chce, Miloš Zeman byl prvním přímo občany zvoleným prezidentem. A očekávat, že bude vždy postupovat v duchu ústavních zvyklostí předchozích prezidentů, kteří byli zvoleni odvozeně v rámci zastupitelské demokracie Poslaneckou sněmovnou a Senátem, mohl očekávat jen málokdo. Já osobně jako člověk, který nebyl a stále není přítelem zavedení tohoto „rušícího“prvku přímé volby prezidenta do našeho ústavního pořádku, jsem něco podobného očekával. Miloš Zeman prostě po celých deset let prezidentského mandátu v praxi ověřoval předpokládané důsledky, klady a zápory přímé volby prezidenta. Spousta jeho ústavních postojů čeká na jejich definitivní potvrzení či odmítnutí. Příkladem budiž jeho výrok, že „prezident není automat na podpisy“.
Každopádně se Zeman svým způsobem zasloužil o popularizaci základního zákona České republiky. Jeho ústavní postupy naštěstí nevyvolaly změnu ústavy. Ústava se přece nemění kvůli jednomu prezidentovi, když navíc přímá prezidentská volba by měla vést spíše k rozšíření pravomocí hlavy státu (třeba o zákonodárnou iniciativu), než k jejich zúžení.
Naše ústava docela slušně vyvažuje sílu mocí zákonodárné, výkonné (kam patří spolu s vládou i prezident) a soudní a od závazného výkladu ústavy a jako pojistku máme přece ústavní soud. Ústava jako zákon nejvyšší právní síly má v sobě vysoký prvek konzervatismu, který jí umožní přežít třeba desítky premiérů či prezidentů. Včetně prezidenta Miloše Zemana a doufejme, že i jeho nově zvoleného nástupce.