Kouzelný Mužík: O tom jsem snil v pokojíčku
Správce hřiště v Hluboké zařídil mocným odpalem v koncovce českou baseballovou euforii.
Žádné vyčkávání, žádné taktizování. Hned do prvního nadhozu, který na něj střídající čínský nadhazovač Ťü poslal, se Martin Mužík opřel ze všech sil.
„Neplánoval jsem to. Vzalo se to zničehonic, což jsou ty nejlepší švihy,“líčil baseballista českého národního týmu. „Říkal jsem si, že uvidím balon a buď se mi bude líbit, nebo ne. Letěl mi trošku k tělu. Myslím, že nadhazovač mě chtěl překvapit, ale byl jsem na míči včas.“
Následovala rána, která dolétla nejen na víc než sto metrů vzdálenou tribunu monumentálního stadionu v Tokiu, ale především do české baseballové historie. Reprezentace díky tomuto homerunu včera nad ránem tuzemského času hned při své historické premiéře na elitní akci World Baseball Classic přemohla Čínu 8:5 a probudila ve vlasti dosud nebývalý zájem o pálení do míče.
Stačilo přitom, aby Mužík netrefil balon správně, a s Čechy by nejspíš bylo zle. V poslední, tedy deváté směně za nepříznivého stavu 4:5 a s jedním autem už v nich zbývala malinká dušička. „A pak se stal zázrak,“okomentoval Mužíkův počin kouč Pavel Chadim.
Baseballisté snad prominou, pokud si pomůžeme fotbalovým příměrem: švih šestadvacetiletého hráče Hluboké nad Vltavou se dá přirovnat k situaci, kdy přímý kop v nastaveném čase odvrátí porážku. Mužíkův kanon však přinesl rovnou tři body, takže z beznaděje vystřelil Česko přímo do vítězné euforie.
„Je to situace, o které sníš. Jako malej si hraješ v pokojíčku a říkáš si: devátá směna, dva auty a jdeš pálit. Je to takový splněný sen, zvlášť na takové akci,“rozplýval se hráč střežící v poli první metu.
Ani náznak nervozity? „To asi záleží na každém jednotlivci a jeho zkušenostech. Nechci říkat, že jich s tímhle mám moc, ale už jsem nějaké podobné situace zažil. Hlavně to na sobě nesmíš nechat znát. Čím víc budeš ve stresu, tím víc budeš zaťatý a nebudeš na pálce uvolněný, což je potřeba.“
Tenhle Mužík by klidně mohl dostat přívlastek kouzelný. Podobný kousek jako včera totiž vyčaroval už v září v německém Regensburgu v památném zápase, v němž se Češi na světovou baseballovou slavnost senzačně kvalifikovali. Pravda, nebylo to tehdy v deváté směně a místo tří bodů zapsal jen dva, ale také v onom případě v nepříznivě se vyvíjejícím zápase tým fantasticky nastartoval. „Nikdy se mi to nedělo. Vždycky jsem byl ten, kterému to v těchto chvílích spíš nešlo, co si budem... Ale teď se to všechno sešlo dohromady. Pocitově to byl úžasný švih. Těším se, až se na něj podívám,“jásal hrdina rozhodujících
momentů, který si přes zimu na pět měsíců odskočil do Austrálie, kde si vydělával zahradničením, ale zároveň se držel v herním tempu. „Nebyla to nejvyšší soutěž, ale pořád házíš, pořád pálíš. Snažil jsem se být co nejlépe připravený, tady se potom ta práce ukáže,“přednesl Mužík.
Když v rauši oběhl všechny mety, rozjuchaná lavička jej málem umačkala. „Šílenství, obrovské šílenství. Všichni řvali, plácali, bylo to bláznivé. Jsme jedna velká rodina, máme k sobě všichni hodně blízko, všichni máme radost z úspěchu toho druhého. Ale říkal jsem klukům, že ještě
není konec, že ještě potřebujeme (v dohrávce deváté směny) tři auty. Až pak ten zápas bude vyhraný.“
Aby byla pointa dokonalá, o poslední aut se postaral opět Mužík, když lapil nízký odpal.
Česko, které přijelo do Tokia v roli baseballové Popelky, tak hned na úvod urvalo výhru, která by mu měla zajistit účast na dalším vydání World Baseball Classic za tři roky, a začalo dokonce směle pomýšlet na jedno ze dvou postupových míst z tokijské skupiny.
Zároveň také předvedlo, že dokáže zaujmout i svou hrou, a nejen vděčným příběhem o amatérech čelících
profesionálům, který omílají světová média. „Nás to neunavuje, protože to je náš reálný život. Taková je pravda. Neživíme se tím, že bychom byli každý den na hřišti, na soustředění i turnaje si musíme brát volno, což je velká oběť. Ale když už si stoupneme na plac, jsme stejní profesionálové jako všichni ostatní,“hlásí Mužík, který je sám správcem hřiště v Hluboké nad Vltavou. „Navíc máme v sobě, že každý věříme jeden v druhého, což nás žene dopředu.“
Na Čínu tato magie stačila. Zafunguje i proti Japonsku, Jižní Koreji či Austrálii?