Sbohem, Dilberte, starý příteli a kolego
Po bezmála 24 letech mě v sobotu opustil kolega, po kterém se mi bude obzvlášť stýskat. Bodejť by ne, vždyť byl se mnou nejdřív v MF DNES a pak i na iDNES.cz skoro celou dobu, co tu pracuju. Já nastoupil do ekonomické redakce 1. prosince 1998, on se poprvé objevil 4. května 1999.
Byl mi sympatický i tím, že je taky inženýr. Ovšem ve skutečnosti mnohem slavnější. Zatímco v mém životopise figurují jen jedny noviny a jeden web, on zvládl na vrcholu kariéry zásobovat přes tři tisíce titulů po celém světě. Mým novinovým souputníkem byl totiž inženýr Dilbert, komiksový hrdina příběhů amerického kreslíře Scotta Adamse.
Dodnes si pamatuji, jak tehdejší šéf ekonomiky Petr Šimůnek oznamoval, že redakce licenci na Dilberta pořídila. Byl jsem pyšný – noviny byly tehdy na vrcholu, já v nich – považte – už celého půl roku pracoval a teď jsme ještě získali na stránky celebritu, která se objevuje ve všech možných amerických Postech, Journalech a Chroniclech.
Těžko říci, jak jsem si představoval, že bude Dilbert vypadat, ale vím bezpečně, že z prvních dílů jsem byl mírně řečeno rozpačitý. Pro představu – hned první strip, který v MF DNES vyšel, zachycuje Dilberta, jak právě skončil promítání své prezentace. „Jak si vymlátím z hlavy tu příšernou otravu?“volá na něj vzápětí jeden z kolegů. „Tohle si zanesu mezi své úspěchy,“reaguje v duchu inženýr na posledním obrázku.
Zpětně viděno, byl to vlastně jeden z klasických dilbertovských příběhů. Jenže na to, aby ho člověk ocenil, musí napřed strávit pár hodin na obou „stranách“poradového projektoru. A to mě v mých tehdejších čerstvých čtyřiadvaceti v novinách, které měly v té době ke korporaci skutečně daleko, teprve čekalo.
Všechno už tu bylo
Postupně jsme se s Dilbertem sžili. Třeba z kraje tisíciletí, kdy jsem v novinách popisoval splasknutí internetové investiční „dot com“bubliny a vlnu nevídaného propouštění v amerických přeplácených společnostech. „Všichni máte padáka,“oznamoval šéf na prvním obrázku mladým namistrovaným ajťákům, kteří do té doby znali jen kariérní a mzdový růst. „Co to má být? Že by nějaká pochvala?“špitají si na druhém obrázku účastníci porady, aby pak šéfovi na třetím obrázku domnělý kompliment vrátili slovy: „Ty máš taky pěknýho padáka, kámo.“
Do paměti se mi zapsaly i vtípky o tom, jak většina prémií neomylně skončí v nejztrátovější části firmy, nebo z nedávné doby trable s výběrem restaurace, do které se má s kolegy vyrazit na oběd (divili byste se, jak často to řešíme).
Nový příběh už Dilbert nepřidá. Distributor se Scottem Adamsem ukončil spolupráci poté, co kreslíř ne moc chytře komentoval rovněž ne právě nejbystřejší odpovědi černošských respondentů v jednom průzkumu veřejného mínění.
Je možné, že Dilbertovy příběhy budou vznikat dál, ale je otázka, jestli se ještě někdy do novin vrátí. Mimo jiné proto, že zrovna Dilbert by věděl nejlépe, jak obtížně se do firemního rozpočtu vracejí položky, které z něj jednou vypadnou.
Mně zatím kromě stesku po bývalém parťákovi zbývá zaplašit ještě splín z listování novinami z května 1999. Hlavní téma novin byla tehdy válka (v Jugoslávii), uprchlíci (z Kosova) a ekonomické stránky otevíralo téma o snaze státu posílit vliv v distributorech energií (regionálních). A zbavujte se pak po takovém listování dojmu, že už tu všechno jednou bylo…