Hokejistům se vyhýbám. Vazby škodí
Extraliga nezná rok bez Davida Pospíšila. Známý komentátor o vývoji, kouření i herecké epizodě.
Vnejvyšší soutěži nastupoval už před rozdělením federace. Později se z ledu plynule přesunul k mikrofonu a svými postřehy obohacuje televizní diváky dodnes. „Jako hráč jsem myslel i na zadní kolečka a začal podnikat,“poví David Pospíšil (52). „Hokej ale dál zůstává obrovská součást mého života.“
Extraliga vlastně nezná rok bez Pospíšila. I proto se další díl seriálu MF DNES, připomínajícího třicáté výročí samostatné soutěže, věnuje výřečnému a pohotovému spolukomentátorovi.
Proslavila vás extraliga?
Když jsem hrál, byla kolem mě spousta kamarádů a plácalů po ramenou. Člověk skončil, vystřízliví a pochopí, jak je jakási sláva pomíjivá. Když pracuju v televizi, hlavně v play off si všímám, že se na vás i mimo zimák občas někdo otočí. Spíš mi to ale přijde jako pohled: Sakra, odkud toho chlapa znám? Za ksicht v televizi si nic nekoupíte, možná vám to jen malinko otevře dveře.
Jako kdysi vám do seriálu Policie Modrava?
Jo, ale spíš to byla epizodka. Dostal jsem asi další tři herecké nabídky, které jsem už odmítal.
Jaké?
Už pořádně nevím. Jedno byla Smečka – český film z hokejového prostředí. Hraje v něm Martin Hosták, ale já věděl, že by to pro mě znamenalo celé léto na natáčení, což už jsem zažil. Pro mě jsou prázdniny víc než peníze, které by za to byly. Nejsem ani žádný Brad Pitt, který by dostal majlant. Já byl jen klasický televizní fíkus, co něco odříká. Neměl jsem potřebu se v té branži prosadit.
Proč jste tedy tehdy kývl?
Zajímalo mě to. Panu režiséru Soukupovi jsem se zalíbil při komentování, ale nevěřil jsem, že mě vezme. Moje herecké zkoušky před natáčením byly šílené.
Až tak?
Posílal mi z nich materiály a já se u počítače jen styděl. Vyhodil bych se! Je to ale práce jako každá jiná, otrkáte se. Vlezete na plac, kde obdivujete všechny okolo, jak se dvě A4 textu naučí za deset minut. Mně to trvá den, ale pamatuju si to deset let, zatímco herci to po odříkání hned zapomenou. Mechanismus učení je jiný. Taky zjišťujete, že kolem vás jsou fajn lidi a baví vás to.
Mrzelo vás, že vaše postava náčelníka v seriálu zemřela?
Docela jo, jelikož celá parta byla velice příjemná. Jezdil jsem tam několikrát za prázdniny a vždy to byla zábava. Vím, že i štáb sepisoval petici za zachování mé role. Pan režisér ale reagoval jednoduše: „Běžte do pr…., v seriálu se musí něco dít.“(usměje se) A naprosto to chápu.
Místo historek z natáčení vyprávějte o extralize. Jaký vývoj za 30 let prodělala?
Mění se jako všechno ostatní. Hokej se zrychlil, pomohla nová pravidla. Na ledě to už není judo nebo jiný úpolový sport. Soubojů ubylo, vznikl prostor pro plynulost. Na druhou stranu víme, že se tady trošku upozaďovalo mládí, protože jsme měli dost hráčů. Ve srovnání se světem se zaostalo, protože scházeli další Ručinští, Jágrové, Reichelové.
Jak se vám kritizuje něco, co je vaší obživou?
Špatně, raději chválím. Bohužel, nebo bohudík je český hokejový národ natolik vzdělaný, že pozná, jestli mu kecám. Když budu říkat, jak se vše povedlo, a lidi vidí opak, pomyslí si, jestli se ten chlap nezbláznil. Je lepší říct pravdu, maximálně kritiku trochu zjemnit. Nechci mluvit o tom, jak je vše úžasné a báječné. Pokud si to začneme myslet, přestane se pracovat už úplně.
Jak se změnilo zázemí soutěže?
Zlepšilo se. V 90. letech ve většině týmů nebyla dostatečná regenerace, chyběly posilovny. Hráčům se neposkytoval servis, že by se jim po každém tréninku praly ponožky nebo ribana.
Vy jste si nosil vercajk domů?
Já měl kliku, že v Pardubicích to fungovalo. A když jsem přestoupil do Plzně, taky to tam fungovat začalo. Ale standard to nebyl.
A kde to byla bída? Hráči se o tom určitě doslechli.
Docela těžká otázka. Komunikace v 90. letech byla jiná, mobily neexistovaly a já neběžel telefonovat do budky, že nám neperou. Když někdo přestoupil, poznával vše za chodu. A hlavně nikoho nezajímalo, co se v klubu děje, jestli v něm mají nejnovější brusku nebo vybavenou posilovnu. Šel jsem hrát hokej a podmínkám se buď přizpůsobím, nebo ne.
I v tom se extraliga posunula?
Může to tak být. Vůbec nepřicházelo v úvahu, aby si hráč zjišťoval, zda s ním trenér počítá do první přesilovky. Člověk si vše musel uhrát. Nedovedu si představit, co by kluby měly dnes ještě hráčům poskytnout víc, aby se věnovali čistě hokeji. V tom se ušla dlouhá a finančně náročná cesta.
Jak to dřív chodilo s novináři?
Další velký rozdíl. Média se brala jako přítěž. Další den se v kabině četly články a kluci si jen říkali, že to tak vůbec nebylo. Proto se kroutili, na rozhovor se jim nechtělo. Dnes si všímám, že se to mění.
Máte vysvětlení?
I pro hráče je důležitá mediální prezentace. Když se mnou nikdo nemluví a nejsem slyšet v televizi, novinách nebo rádiu, vědí o mně jen lidi, kteří chodí na hokej. A možná jen ve městě, ve kterém hraju. Tohle jsme okoukali od NHL.
Vykrucoval jste se z rozhovorů?
Nevymlouval jsem se. Jsem ukecaný, lidi mám rád, nevadilo mi to. Samozřejmě se někdy do rozhovoru přeneslo, že se prohrálo nebo že jsem byl na ledě trapný. Třeba jsem si i v duchu říkal, co dostávám za otázky. Ale novinář se stejně jako hráč nemusel dobře vyspat. Nikdy nebyl důvod neodpovědět slušně.
Mezi novináři dlouho koloval
i váš dávný rozhovor s cigaretou.
Dodnes si to vybavuju! Bylo to v Olomouci, chytal Pavel Cagaš. Vystřelil jsem a puk mu zůstal na stojáka mezi betony. Já do nich šťouchl a on i s ním zaplul do brány. Sporné, ale gól byl uznaný.
Co bylo dál?
Po zápase jsem si dal cigáro. Novinář si mě za zimákem našel a já jen přemýšlel: Mám ho vyhazovat? Nemám? A proč bych ho vlastně vyhazoval? Říkal jsem si, že je to můj osobní prostor. Bohužel se další den v novinách objevilo: Pospíšil řekl, že to byl gól, a dal si páva.
Vaše reakce?
Není to blbec? Bylo to jen hledání senzace a snaha být zajímavý. Vám to naopak může udělat problém, když si to přečte trenér, který si pomyslí: Prohraje se a on pět minut po zápase hulí a vykecává se za zimákem?
Chápu.
I já v televizi můžu zmínit historku, ale vím, že nikomu neublíží, a ještě vím, že se jí zasměje i ten samotný kluk. Nemyslím, že v tomhle je tenká hranice. Naopak je dost rozpoznatelná a široká. Podle mě jsou věci, které se tréninku nebo zápasu netýkají. Je to osobní život hráčů a jejich zodpovědnost, zda jim to ubližuje na ledě. Ono je to samo vytrestá. Vyhodí je, zkomplikuje jim to život, dostanou pokutu.
Vy jste ji tehdy dostal?
To už si nevybavuju. Ale bral jsem tak strašně málo, že mi snad neměli co vzít. A jestli něco vzali, nevšiml jsem si toho.
Kouřilo v extralize víc hráčů?
Když jsem začínal, po zápase si z 22 hráčů zapálilo třeba 16. Když jsem končil, stál jsem tam sám se šoférem autobusu. Souvisí to se změnou přístupu a profesionalizací. Možná se to trošku přehání už
u dětí, ale celkově se víc dbá na výživu. Já si snad jen v den zápasu nedal svíčkovou, ale spíš rybu nebo kuře.
Ani po průšvihu s cigaretou jste nezanevřel na média a dokonce v nich začal pracovat.
Vyplynulo to přirozeně. V Hradci jsem jednou potkal Martina Hostáka, který už spolukomentoval. Líbilo se mi, jaký měl vhled. Pochválil jsem ho a Martin spustil: Robert Záruba shání do televize ještě někoho dalšího. Byla středa a v pátek už jsem byl ve studiu. Poprvé jsem si říkal, jaký jsem vůl a proč jsem raději nemlčel. Bál jsem se, jestli ze sebe vůbec něco dostanu. Nervozita byla oprávněná,
ale časem zmizí.
Párkrát se ozvali kluci, se kterými jsem hrál, ale v pohodě jsme si vše vysvětlili. Jen jim odpovím: A co mám říct, když si to podělal? To mám říct, žes to udělal hezky a podělalo se to za tebou? Je možné, že někdy nějakou situaci přečtu špatně. Nemusím se shodnout ani s kolegy, se kterými se někdy pohádáme jako koně. Každý má trošku jiný pohled. Poslední dobou navíc častěji přemýšlím, jak něco podat, aby to nevyznělo v neprospěch kluka a spíš to vyplynulo jako chyba vyplývající ze zápasu.
Měknete? Neozývali se hokejisté: Tys mě teda natřel? Často to nepřiznají, ale umějí být dost hákliví.
Dalo by se to tak trošku říct. Hranice se u mě posunula. Dřív jsem to pálil zleva zprava, jak někdo něco udělal špatně. Člověk ale dozrává. Přichází uvědomění, že to ten kluk nechtěl udělat naschvál. Zkritizovat někoho je snadné. Těžší je ale rozebrat, proč to tak bylo. Kluci hokej umějí, proto hrají extraligu. Jen udělali chybu, jako dělám já, rozhodčí nebo rolbaři.
Není pro vás složitější, když z extraligy mizí hráči, s nimiž jste se potkával na ledě?
Ještě hraje Lukáš Derner, kterého jsem zažil jako mladé ucho. Potom třeba Honza Kolář nebo Tomáš Zohorna. Dnešní dědci v extralize jsou poslední mohykáni, s nimiž jsme se ještě míjeli. Svět se nezastavuje, stárneme. Na druhou stranu se cítím uvolněnější, než když mluvím o kamarádovi.
Zase můžete přihodit k dobru společné zážitky z ledu.
To ano, ale nemůžete vzpomínat na to, co bylo. Možná vyhodíte srovnání, jak se hráč posunul a v čem se změnil. Já si navíc ještě nastavil, že při komentování extraligy nebo mistrovství světa se vyhýbám hráčům. Vidím, že jdou na zimák, ale já raději přejdu na druhý chodník a zmizím. Nechci si povídat a udělat si nějaké osobní vazby.
Proč?
Když je navážete, v hlavě se vám při přenosu honí: A von je to dobrej kluk, proč bych vykládal, že chyboval? Vynechám ho, rozeberu jinou situaci. Straním se, ale klukům jinak přeju. Snažím se i hledat pozitivní věci, ale bližší kontakt bývá vážně překážkou.
Jak dlouho chcete komentovat?
Dokud mě nevyhodí. Může to být za rok nebo za deset let. A taky musím mít pocit, že to dává smysl. Nesmím zapomínat spojky, přídavná jména nebo se v hokeji ztrácet. Je potřeba mít i odezvu z okolí. Patent na rozum není věčný.
O práva na extraligu projevil další vysílatel. Dovedl byste si představit televizní přestup?
Zatím o tom nepřemýšlím. Doufám, že Česká televize dokáže práva získat. Vím, že boj nevzdá. Lidi tam dělají hokej třicet let, umějí to, baví je to. Při výběru záleží na schopnosti vysílat program i na jeho kvalitě. Je ale logické, že nejdůležitější část všeho jsou peníze, které vládnou světu.