Ministerstvo financí zase vypustilo pokusný balonek. Ale potázalo se se zlou. Zrušení nejnižší sazby DPH doprovázené kosmetickou redukcí nižší sazby a „škatulaty“s položkami totiž v souhrnu představuje zvýšení daně.

Nebude-li plán úprav daně z přidané hodnoty kompenzován snížením jiné daně, bude znamenat růst celkové daňové zátěže. Donedávna se přitom vládní politici dušovali, že tuto zátěž nezvýší. I voliče pětikoalice tudíž tento balonek namíchl opodstatněně. A vůbec je neuklidnilo, že jedinou daní, o jejímž snížení vláda uvažuje, je ta loterijní. Zlevní-li lidem hazard, skousnou snad pak snáze dražší léky nebo vodu?

Změny v DPH, jak si s nimi pohrává ministr financí, znamenají jak růst daňové zátěže, tak i nárůst zátěže inflační. To vše v době, kdy je inflace stále dvouciferná. A i když se dá ve druhém pololetí očekávat její sestup do jednociferného pásma, není zaručeno, že rychle klesne na úroveň dvouprocentního cíle ČNB. Ve skutečnosti může zůstat třeba na úrovni pěti nebo šesti procent, což jsou stále nebetyčně vysoké hodnoty. Rošáda s DPH, pokud by příslušné změny platily od příštího roku, by k nim „přirazila“další až jeden procentní bod.

I inflace je svého druhu „daní“. Na rozdíl třeba od zvýšení DPH nebo daně z příjmu sice nikdo lidem z kapes nebere ještě více peněz, ale za peníze si toho kvůli jejich inflačnímu znehodnocení – ztrátě kupní síly – pořídí méně. Takže výsledek je z pohledu osobních financí a možností každého z nás vlastně stejný. S jedním zásadním rozdílem: inflační daň je výhodná pro dlužníky.

Umazává totiž logicky z kupní síly peněz, ale tedy také z kupní síly peněz, které tito dlužníci dluží. Znehodnocuje čili reálně snižuje jak úspory, tak dluhy. Inflace je vlastně daní, kterou dlužníci uvalují na střadatele a všechny, kdo žijí a podnikají bez dluhu. A nezapomeňme, největším dlužníkem není nikdo jiný než vláda samotná.

Veřejnost ale není vláda. Takže je z vypuštěného balonku roztrpčena dvojitě. Kvůli zvýšení daně, tedy zdražení řady položek. A také kvůli zvýšení obecné inflace, které růst DPH způsobí. Přitom existují daně, které nemají potenciál inflaci zvyšovat, ale naopak snižovat. Třeba daň z příjmu.

Balvan z roku 2020

Když stát vybere víc na dani z příjmu, bere lidem peníze z kapsy. Do oběhu tedy půjde peněz méně, zvláště pokud stát ty vybrané navíc použije ke snížení rozpočtového deficitu či k umoření části svého dluhu. Oboje je protiinflační. Jenže zvýšit daň z příjmu by v podmínkách Česka znamenalo alespoň částečně zvrátit krok z konce roku 2020, kdy se zrušila superhrubá mzda. To v praxi znamenalo, že od začátku roku 2021 jsou výdělky zaměstnanců daněny nikoli sazbou zhruba 20procentní, ale jen 15procentní. Veřejná kasa tím ovšem přichází o více než sto miliard korun ročně.

Pod zrušením superhrubé mzdy je ale podepsána také ODS. A pro ni je politicky nepřijatelné tento krok vzít zpět. Míní zjevně, že by ztratila tvář. Jenže v době, kdy pomohla razantní snížení zaměstnanecké daně prosadit, se zaklínala, že to není populistický krok, neboť ví, jak a čím vzniklé „manko“zahladit. Po půldruhém roce, co vládne ministerstvu financí, se ale zdá stále zřetelněji, že si rady neví. V takovém případě dává dobrý smysl vrátit daň z příjmu zaměstnanců na původní úroveň nebo ji k ní přiblížit.

Hodnotová pravicová politika jistě spočívá ve snižování daní a ve zmenšování státu. Pokud se ale daně snižují za cenu narůstajícího státního dluhu, stát se ve skutečnosti nezmenšuje, protože bobtná jeho dluh. V takovém případě jde mnohem spíše o populismus než o pravicové hodnoty.

Nicméně na hodnotovou pravicovou politiku je stále ještě trochu času. Byť úsek zbývající do sněmovních voleb se krátí. A rok před nimi už bude vládním stranám chybět odvaha k nepopulárním krokům. Takže mají ještě letošek včetně sestavení rozpočtu na příští rok. Pak už žádné zásadní škrty a řezy nečekejme.

Z hlediska naplňování hodnotové pravicové politiky působí nadějně, že ministerstvo financí zamýšlí proškrtat dotace za desítky miliard korun, jak včera oznámilo.

Snad se nejedná jen o mediálně-marketingovou clonu onoho nešťastně vypuštěného balonku ke zvýšení DPH. Zrušení dotací za desítky miliard by přechodně vedlo k růstu nezaměstnanosti, ale ten si Česko dovolit může. Míra nezaměstnanosti v březnu klesla rychleji, než se čekalo. Volných pracovních míst je přes 284 tisíc, takže jejich počet o více než 10 tisíc převyšuje počet uchazečů. V tom je Česko unikátní v EU a v celém ekonomicky vyspělém světě.

Kdy jindy také propouštět mezi státními zaměstnanci (a nejen mezi těmi z rušených poštovních poboček a finančních úřadů) než nyní? Vždyť loni se počet zaměstnanců placených státem vyhoupl na historicky rekordní takřka půlmilion, narostl o více než deset tisíc hlav. Pokud by se počet státních zaměstnanců podařilo snížit na úroveň roku 2016, veřejná kasa může ušetřit přes 50 miliard ročně. A to by byla ta hodnotová pravicová politika, zmenšování státu. Samozřejmě za předpokladu, že by propuštění nalezli většinově uplatnění v soukromé sféře. Což je realistický předpoklad vzhledem k tomu, že firmy nyní nemají kde brát.

Pokud vláda najde odvahu k hodnotové pravicové politice, pokud oseká dotace a státní zaměstnance a pokud si bude ochotna přiznat, že snížení daní bez zajištění pokrytí výpadku vlastně není pravicové, její voliči pro ni najdou mnohem více porozumění a nakonec se její šance na úspěch v dalších sněmovních volbách spíše zvýší, než sníží. Půjde-li ale cestou zvyšování DPH, veřejné finance neozdraví a své šance na volební úspěch nezvýší.

Když ODS pomohla snížit daň z příjmu, zaklínala se, že ví, jak a čím takto vzniklé „manko“zahladit.