Dnes Prague Edition

Už vím, jaké Rusky jsou

Výroky hvězd, jako je Petra Kvitová, pomohou prolomit mlčení, tvrdí ukrajinská tenistka.

- Karel Knap reportér MF DNES v Beleku

Dvacetilet­á Marta Kosťuková je vášnivá dívka. Stačí s ní chvíli mluvit nebo ji pozorovat na dvorci. Zaťatá pěst. Žár v očích. Gesta hecující obecenstvo k hlasitější­mu povzbuzová­ní. Tvář zalitá zklamáním po zkaženém úderu. A taky slzy dojetí při hymně na slavnostní­m nástupu před kvalifikac­í BJK Cupu mezi Ukrajinou a Českem.

Ač se jí při včerejším zápase s Markétou Vondroušov­ou v tureckém Beleku příliš nedařilo, bojovala na kurtu se stejnou vervou, s jakou se pere za svou těžce zkoušenou vlast v zákulisí.

Jaké je reprezento­vat Ukrajinu v této době?

Vždycky to považuju za velkou čest. Bohužel jsme nemohli utkání uspořádat doma. Neuvědomuj­u si zvláštnost situace, protože jsem jí pohlcena. Spousta věcí mi dojde, až válka skončí.

Cítíte podporu od krajanů, třebaže se hraje na neutrální půdě?

Potěšilo mě, když jsem u dvorce viděla ukrajinské vlajky. Ale jinak se o nás moc nepíše. Je pochopitel­né, že pozornost míří k důležitějš­ím věcem.

Jakou odezvu doma vyvolávají vaše úspěchy na WTA Tour?

Víte, žádný tenista nemá ve své zemi stoprocent­ní podporu. Dokonce i na Rogera (Federera) a Stana (Wawrinku) se ve Švýcarsku nadávalo. Bohužel i ke mně dorazí projevy ukrajinské nenávisti, které pak bolí nejvíc. Na druhou stranu jsem po triumfu na turnaji v Austinu dostala tolik gratulací!

Ano? Od koho?

Od obyčejných fanoušků i členů vlády. Každá milá odezva mě potěší. Některé lidi ale víc zajímají půtky v WTA, slovní přestřelky mezi námi a Ruskami. Napětí, které na okruhu panuje. Snad úplně každý je zvědavý na další díl dramatu. Já už jsem z něj kolikrát vyčerpaná.

Zároveň však otevřeně hájíte svá práva a názory. Nedáte si nic líbit, že?

Loňský rok byl opravdu těžký. Řekla jsem věty, které leckdo nechtěl slyšet. Už se mi zdálo, že ať povím cokoliv, vzbudím nějaký povyk. V médiích i na sítích svištěly ostré reakce. Spousta celebrit a influencer­ů prahne po takové pozornosti. Já většinou ne.

Ale dokážete mlčet, když cítíte křivdu?

Podívejte, já se snažím vyburcovat svět, aby pomáhal Ukrajině. Aby věděl, co se děje. Ale nepotřebuj­u plýtvat energií. Neuvažuju stylem: „Páni, co bych plácla, aby mě zase všichni citovali?!“

Zaznamenal­a jste, že Ukrajinu nedávno v Miami podpořila Petra Kvitová?

Ano. Každý takový projev je pro nás důležitý. Tvrdíme, že ruští a běloruští tenisté, kteří se otevřeně nevymezí proti válce, nemají hrát na WTA a ATP Tour. Osobnosti jako Petra nebo Andy Murray dodají odvahu dalším lidem, kteří raději mlčí.

Je jich hodně?

Ano. Vím o nich. V téhle chvíli nemůže nikdo být neutrální. Třeba WTA bojovala za práva Rusek a Bělorusek, poukazoval­a na jejich utlačování, když byly loni vyloučeny z Wimbledonu. Ale že by se nějak zastávala Ukrajinek? Nic. Absolutní nula.

Jaké udržujete vztahy s českými rivalkami?

Výborné. S Barborou Krejčíkovo­u nás tu dokonce napadlo, že spolu půjdeme trénovat, ale pak jsme si řekly, že jsme soupeřky: „Hele, radši ne.“

Barbora tu prohlásila, že národ, který rozpoutá válku, podle ní nesmí mít své vyslance na olympiádě. A že některé Rusky na turnajích provokují. Souhlasíte s ní?

Ano. V poslední době jsem změnila názor na spoustu lidí v branži. Zjistila jsem, jací doopravdy jsou. A neznám jedinou Ukrajinku, která by se normálně bavila s nějakou Ruskou. Já se s některou z nich nanejvýš pozdravím. Napětí je obrovské, protože se ho nikdo nepokusil uvolnit.

Jak byste se ho chtěla zbavit?

WTA nám svým způsobem šéfuje. Pracujeme pro ni. Po začátku invaze jsme ji na podniku v Indian Wells žádaly, vyloženě jsme prosily, ať nás svolají do jedné místnosti – Ukrajinky, Rusky a Bělorusky. Aby se ukázalo, co si myslí, jak se na nás dívají. Jenže vedení WTA se bálo. Nevím proč. Myslelo si, že se popereme? Navrhovala jsem, ať najmou ochranku. Ne. Odmítli nás.

Neodhodlal­i se k nějaké akci?

V říjnu v Guadalajař­e za mnou jeden člověk přišel a nabízel nějaký videohovor, který by WTA uspořádala po sezoně. Jenže už bylo hrozně pozdě. Mělo se s tím pracovat

mnohem dřív.

Bývalá hráčka Olga Savčuková mi loni v New Yorku vyprávěla o rozčarován­í z chování Rusek, jež považovala za přítelkyně. Máte podobnou zkušenost?

Ano. S jednou holkou jsem opravdu hodně kamarádila. Potkaly jsme se asi deset dní po začátku války. Objala jsem ji a ona se ptala: „Jak se máš?“Odpověděla jsem: „Strašně. Šíleně.“A ona se divila: „Copak? Co se přihodilo?“Vůbec mě nechápala. Dál už jsme se nebavily. Leckdo si totiž nedokáže uvědomit, že válka je to nejhorší, co se může dít. Nikomu bych ji nepřála. Nikomu.

Jak se tedy Rusky a Bělorusky v šatnách a hotelech chovají?

Některé se diví, proč se na ně neusmíváme: „Vždyť my jsme nic špatného neudělaly. My válku nechceme.“Jako bychom ji snad chtěly my! Neříkají nic špatného, ale neříkají ani nic správného.

Kolik Rusů a Bělorusů vám dalo v soukromí najevo, že jsou proti Putinově agresi?

Z nějakých padesáti... Jeden, dva, tři, čtyři, pět. Ti přiznávají, že jejich národ páchá něco opravdu ohavného. Chtějí, aby válka skončila a aby ji vyhrála Ukrajina. Ti ostatní by třeba chtěli mír, ale jen při vítězství Ruska. Jeho občané by klidně obětovali miliony životů, aby odvrátili porážku. Naprosto ji odmítají. Ale já jsem si jistá, že prohrají.

Jak konflikt vnímá vaše rodina?

Nikdy jsme nepovažova­li Rusy za bratry. To oni zabili mého pradědu. Sovětský režim šikanoval mé prarodiče a mamku, protože mluvili ukrajinsky. Naše řeč byla dlouhodobě potlačován­a, snažili se ji vymýtit. Kdekdo už ví o hladomoru ve 30. letech minulého století. Mnoho našich předků bylo zavlečeno na Sibiř. Na tyto činy nemůžeme zapomenout. A ještě něco...

Ano?

Na světě zuřilo a zuří mnoho válek. Ale většinou v nich jde o území a moc. Rusko chce zničit náš jazyk, naši kulturu, srdce našeho národa. Dlouhodobě nás oslabovalo. Když jsme v poslední době zvedali hlavu a získali jsme nezávislos­t, znovu na nás udeřilo. I tím nás ovšem sjednotilo. Třeba mamka úplně přestala používat ruštinu. Semkli jsme se, uvědomili jsme si, kdo jsme. Jenže cena je příliš vysoká.

Jak se zvládáte soustředit na práci a zároveň sledovat, co se doma děje?

Některé dny jsou lepší, jiné horší. Řada otřesných událostí už jen tak propluje kolem mě. Jedna mě ale naprosto zdrtila a ochromila. Tři dny mi z ní bylo zle.

Ze které?

Když jsem získala titul v Austinu, v děkovné řeči jsem prohlásila: „Sláva Ukrajině!“A pak jsem viděla video, v němž si náš voják kope svůj hrob a říká stejné heslo. Načež je popraven. Zabili ho za stejná slova, která jsem použila já.

V Austinu jste po finále nepodala ruku Rusce Gračovové, která poté požádala o francouzsk­é občanství. Mění to váš pohled na ni?

Podívejte, (rodačka z Moskvy) Natela Dzalamidze­ová se loni stala gruzínskou občankou, aby směla nastoupit ve Wimbledonu. Prostě se jí hodil slušný přivýdělek. Na ni jsem názor nezměnila. Co se týče Varvary, známe se dlouho. V lecčems jsme se svěřovaly.

Ještě po napadení Ukrajiny?

Ne. To už mlčela. I mlčení leccos napoví. Přesto si myslím, že má dobré srdce. Před naším zápasem jsem za ní zašla a oznámila jí, že jí u sítě nepotřesu pravicí. A ona jen: „Jistě. Bez problému.“Až se stane Francouzko­u, rozdá nějaké rozhovory. Podle jejího vyjádření se rozhodnu, jak se k ní budu chovat dál.

 ?? ??
 ?? ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czechia