Zázrak mě vrátil za řídítka
Vydává knihu a otevřeně vypráví. Motokrosař Martin Michek o Dakaru i složitém vztahu s tátou Knihy a časopisy
Je mu pětatřicet. V motokrosu dosáhl na všechno, je dvojnásobným vicemistrem světa, evropským šampionem. Na Dakaru po 27 letech vyrovnal předloni české maximum. Teď vydal autobiografii s názvem O život. O život to totiž často bylo. Martin Michek pro MF DNES vypráví o kolapsu jater, o složitých vztazích s tátou i o dakarských snech.
Proč vlastně zrovna teď? vydáváte knihu
Pracoval jsem na ní dva roky, což je samo o sobě dost. A jsou v ní věci, které o mně spousta lidí neví. Beru to i jako takový návod, know-how, jak jsem věci dělal, jak jsem byl na kolenou a zvedl se. Je ideální čas shrnout mou kariéru a příběhy.
Shrnout kariéru. Vždyť je vám pětatřicet, jste v nejlepších letech!
(smích) To jo, doufám, že ještě nějakou dobu budu pokračovat, ale spíš s Dakarem a tak. Motokros je hodně rychlostní sport a po těch zdravotních problémech, co jsem měl, už není lehké se k němu vrátit.
Vaše kniha se jmenuje O život. O život to často bylo, co?
Bylo. Před dvěma lety jsem přežil kolaps jater. Tehdy nehrozilo jen to, že už se nepostavím na nohy. Hrozilo, že už se neprobudím. Jen zázrakem se to otočilo a já se vrátil za řídítka. Teď makám na tom, abych za nimi zůstal, protože jestli je nějaká věc, která mě naplňuje, jsou to dvě kola v terénu.
Narodil jste se do motorkářského klanu. Asi vám bylo souzeno, že budete dělat právě tohle, ne?
Určitě. Táta dvě kola miloval, miloval motokros a vedl k tomu bráchu a pak i mě. U nás vládl benzin a adrenalin, nešlo to jinak.
Přitom váš vztah s tátou byl velmi složitý, zabírá třetinu knihy. Ale bez něj by žádný motokros a žádný Dakar nebyl.
Předpokládám, že ne. Rodina je vždycky základ a táta byl ten, kdo mi ukázal cestu, byť se později stalo to, co se stalo. Prožili jsme složité období, ale i přesto, když se mě někdo zeptá, kdo je můj hrdina, odpovídám, že táta. Dovedl mě ke sportu, který dělám doteď na slušné úrovni. Dal mi základ, za což jsem moc rád.
Kazit se to začalo v nějakých 17, 18 letech, kdy táta nechtěl, abyste motokrosu všechno obětoval, i když vy jste chtěl. Přestali jste se bavit, stýkat. Jak dlouho to komunikační odloučení trvalo?
Ono se vlastně to nikdy úplně nenapravilo. Táta už se do toho nikdy neponořil tak jako na začátku. Za rok se vztahy začaly lehce napravovat, začal se jezdit koukat na závody, přibližoval se k motokrosu a ke mně. Zase stál za mnou, ale už nebyl mechanikem, tátou, velkou podporou, tam už se to nevrátilo.
Pro vás to v dost mladém věku musel být slušný střet s realitou, musel jste se rychle začít starat sám o sebe. Vážně jste často neměl ani na benzin?
Neměl, opravdu, bylo to hodně složité. Najednou jsem neměl nic a musel se začít starat. Ale důležité bylo, že jsem věřil tomu, co chci dělat. Každý sportovec musí věřit sám v sebe, aby něco dokázal. Já si věřil a vlastně i tenhle náš rozchod s tátou mě motivoval a do života mi pomohl.
Přitom on vás vlastně chtěl chránit, protože se o vás bál, motokros je nebezpečný sport. Vy už jste taky otcem, taky máte syna. Bral byste to teď podobně, nebo ne?
Musím se přiznat, že je hodně složité odpovědět. Ale kdybych viděl, že syn volí cestu nekompromisu, že si za tím knihy koupím. Tel: 608884985.
Vykoupím knihy - novější i starší. Solidní ceny za vaše knihy. Praha a okolí.Tel:773537401 prostě půjde, asi bych ho podporoval, protože bych viděl, že to nejde změnit.
Vztah otce se synem je v motorsportu poměrně složitá věc, i Max Verstappen by mohl vyprávět. Táta ho po jednom nepovedeném závodě nechal na benzince.
Je hodně složité ty vztahy ukočírovat. Každý sportovec v určité fázi dospěje do úrovně, ve které by táta měl ustoupit, ne to tak hrotit. Měl by přijít nový trenér, nové metody. Pokud u toho táta zůstane víc angažovaný, hrozí ponorka, dochází k potyčkám a věcem, které vlastně nikdo nechce.
Vy jste tátovi rychle ukázal, že jste se vydal správným směrem. Stal jste se mistrem republiky, mistrem Evropy, dvakrát i vicemistrem světa v motokrosu. A všechno hodně rychle.
Šlo to rychle, možná hlavně kvůli tomu tátovi. Zabejčil jsem se a snažil se mu co nejrychleji ukázat, že jsem schopný postavit se na vlastní nohy, že můžu být úspěšný. Odjel jsem sám do Itálie, vařil si, pral, rychle se aklimatizoval a vyhrával. Dalo mi to do budoucna strašně moc.
Z motokrosu jste se v posledních letech přeorientoval na Dakar. Přitom o sobě říkáte, že jste impulzivní a neklidný. Takové vlastnosti se na Dakaru úplně nehodí, ne?
Jsem impulzivní, ale to každý sportovec, který chce něco dokázat, občas jsem i horká hlava. Zároveň se umím zklidnit, abych věděl, co na trati dělám. Na okolí jsem slušný, ale sám v sobě jsem takový čertík.
Letos jste na Dakaru dojel jedenáctý, byl jste i nejlepším netovárním pilotem. Předloni jste desátým místem vyrovnal české maximum. Jde to i výš, nebo je to proti továrním týmům boj s větrnými mlýny? Sice statečný, ale předem prohraný?
Určitě jde dostat se výš. Už jen tím, že to říkám nahlas, se k tomu přibližuju, té přitažlivosti věřím. Není to nic jednoduchého, ale není to ani nemožné, což je slovo, které hraje v mém životě důležitou roli. Do posledního mávnutí šachovnice je vždycky všechno možné.