Češi a peníze EU? Horší čtyřka
Česká republika není schopna efektivně čerpat peníze z Evropské unie, aktuálně hrozí, že nevyčerpá zhruba miliardu eur. To je v čase extrémně napjatých národních veřejných financí naprosto nepochopitelné.
Národní plány obnovy představují ve všech zemích EU obrovskou příležitost pro překonání dvou zásadních šoků, které jejich ekonomiky za poslední tři roky zasáhly. Jako stěžejní složka nástroje NextGenerationEU (NGEU) představovaly velmi rychlou společnou reakci Unie na covidovou pandemii, aby o dva roky později, po vypuknutí ruské agrese na Ukrajině, představovaly též důležitý nástroj pro odstřižení energetické závislosti EU na Rusku.
Už vzhledem k tomu, že pandemické i válkou způsobené šoky byly – a částečně stále jsou – značně razantní, lze předpokládat, že i projekty podpořené Národními plány obnovy nebudou žádným „měkkým čajíčkem“, leč robustními akcemi rozdílové povahy, zacílené na ty nejpotřebnější a vrcholně prioritní investiční potřeby. NGEU současně představuje dobře načasovanou reakci na požadavek zvýšení fiskální kapacity Evropské unie, kdy právě v časech svízelných je vhodné robustními veřejnými investicemi restartovat zablokovaný ekonomický stroj.
Ani dostatečná…
Některé země se implementace svých Národních plánů obnovy zhostily se ctí a v mezičase patří mezi unijní lídry v této disciplíně – příkladem může být sousední Slovensko, Itálie nebo Francie. Zhostit se se ctí v tomto případě znamená nejen zacílit objemné investice, celkem čítající pro celou EU přes 720 miliard eur, na ty správné prioritní oblasti, ale být též dostatečně rychlý, dynamický a flexibilní. To proto, že všechny podpořené projekty z tohoto nástroje musí být kryty smlouvou do konce letošního roku a dokončeny pak do konce roku 2026, v případě těch spojených s energetickou restrukturalizací pak o rok později.
Česko přistupuje k těmto velkým výzvám zatím značně rozpačitě, což je s ohledem na pravý stav věcí hodnocení ještě velmi lichotivé. Mentálně nezachytilo, že NGEU není kohezní politika, kdy lze v rámci mechanismu sdíleného řízení takřka nekonečně vyjednávat s Evropskou komisí o případných změnách. NGEU navíc stojí na přesvědčivém splnění milníků a cílů, které nejde „okecat“. Splníš – nesplníš. Čerpáš peníze – nedostaneš nic. Tak průzračně čistá je logika i spravedlnost NGEU, ale my se s těmito elementárními principy jaksi nejsme s to vypořádat.
Peníze určené pro Národní plány obnovy se dělí na dotační a úvěrovou složku (ta úvěrová v celkovém rozpočtu má dokonce mírně navrch). Smyslem autorů bylo přistupovat k oběma složkám od počátku vyváženě a obou v maximální potřebné výši využít. Přístup Česka byl od začátku odlišný: svůj Národní plán obnovy postavilo jen na dotační složce a jaksi mezi řádky, ale ne moc hlasitě utrousilo, že vedle přibližně 180 miliard korun v rámci dotační složky může využívat ještě zhruba dvojnásobek v rámci složky úvěrové. A teprve když se ukázalo, že energetická transformace bude spojena s nemalými náklady, začalo se i Česko – zhruba od loňského léta – nesměle hlásit o to, že by si i na úvěrovou složku chtělo sáhnout.
Vyšší škola financování
Předchozí řádky snad ilustrovaly, že využívání Národních plánů obnovy je vyšší škola v rámci financování EU, kdy jde současně o kvalitu, rozhodnost a rychlost. Česko zatím ani v jedné z těchto hodnocených kategorií neobstává ani dostatečně. Jaký je tedy stav věci?
V rámci dotační složky jsme zatím požádali o první platbu, schválenou Evropskou komisí, ve výši 928 milionů eur. Zajímavé je podívat se, na základě jakých milníků a splněných cílů byla tato platba schválena. Učiňme tak zpravodajsky: reformy v oblasti školních osnov a zdraví; auditní a kontrolní systém ČR pro provádění Nástroje pro oživení a odolnost zaměřený především na předcházení střetu zájmů a jejich řešení; několik cílů se též týká významných investic do železniční infrastruktury a digitálních nástrojů pro vzdělávání. A šmytec.
Má laskavý čtenář pocit, že kvůli těmto milníkům a cílům se připravoval velmi inovativní nástroj Národních plánů obnovy? Má pocit, že reformy školních osnov a zdravotních systémů či auditní a kontrolní systémy, mající uklidit vlastní Augiášův chlév, jsou těmi rozhodujícími akcemi, jimiž dohoníme a předhoníme Evropu? Kde jsou ambiciózní pilíře spojené s digitalizací ekonomiky a společnosti? Kde jsou robustní investice do energetické infrastruktury či oběhového hospodářství? Kde jsou prostředky vkládané do posílení výzkumu a vývoje směrem ke znalostní ekonomice či do zvýšení odolnosti zdravotnického systému, včetně zajištění dostupnosti léků, který si prošel během pandemie razantní zatěžkávací zkouškou?
Řada z nich je na papíře našeho Národního plánu obnovy a čeká. Čeká na co? Na zázrak, či na schopnost „nějak“se dohodnout s Evropskou komisí. Zbývá nám vyčerpat ještě více než 5,5 miliardy eur – a jak řečeno, čas běží. Zkušení pozorovatelé již nyní hovoří o reálné hrozbě toho, že se nám nepodaří vyčerpat zhruba jednu miliardu eur. Což lze v čase extrémní napjatosti národních veřejných financí označit jako nepochopitelné.
České přešlapování
Co ještě tato země chce? Má k dispozici obrovské prostředky. Má současně obrovské potřeby, na které lze tyto prostředky využít. To neumí tyto prostředky spárovat s potřebami? A to jsme dosud hovořili vesměs o dotační složce našeho Národního plánu obnovy. Ve vzduchu je totiž možnost využít i jeho úvěrovou složku ve velkorysém objemu až 14,3 miliardy eur, tedy přibližně 350 miliard korun.
I okolo ní se opatrně přešlapuje. Vypadá to, že nakonec bude její využití umožněno, leč taktéž cesta k tomuto využití je rozporuplná, až trnitá. Obsahová konstrukce je slibná a týká se významných aktivit v rámci restrukturalizace energetické soustavy s přesahem do sektorů dopravy a bydlení. Taktéž konstrukce financování je slibně pokročilá, využívající synergických propojení s ostatními nástroji financování.
Otazníkem zde zůstává, kolik vlastně z té úvěrové složky využijeme. Na stole je několik variant, přičemž žádná z nich nepočítá s jejím úplným využitím (přestože reálná investiční potřeba by zde nepochybně byla). Ty, o nichž se nyní uvažuje, se pohybují od skromných necelých 70 miliard korun k velkorysejším 265 miliardám korun. Kamenem úrazu je údajně (ne)dostatek připravených projektů, které by bylo možné realizovat v oné krátké době.
Co je třeba udělat pro to, aby se naše reputace při využívání Národního plánu obnovy zlepšila z nynějšího stupně nedostatečný alespoň v dobrý, s vědomím, že výborní již nikdy nebudeme?
Zaprvé si vůbec uvědomit vážnost situace a označit ji za kritickou. Jako ke kritické k ní přistupovat a přijmout metody krizového řízení s odpovídajícím politickým ownershipem a racionálním řízením. Poté dát na jednu palubu všechny zainteresované aktéry a zajistit účinnou koordinaci mezi nimi tak, aby táhli za jeden provaz a nevymlouvali se jeden na druhého. A za třetí pak posílit administrativní kapacitu výkonných složek tak, aby byly s to zvládnout splnění obsahově i objemově náročného úkolu. Ještě je čas, ale zvon výhružně zvoní a ten čas neúprosně běží – bez možnosti reparátu.