Toreador? Kdepak, pan Betis
Konec jedné velké lásky. Joaquín, fanoušky zbožňovaný záložník Betisu Sevilla, se v jedenačtyřiceti rozloučí. Ale ještě chce rekord.
Jaké jiné povolání si asi tak mohl vysnít? Když od narození vyrůstal v andaluském El Puerto de Santa María a sledoval, jak se městem každé léto prohánějí býci, měl jasno.
„Mami, tati, budu toreadorem,“opakoval malý Joaquín Sánchez Rodríguez dřív, než se pořádně naučil mluvit.
Dopadlo to jinak.
Muletu, rudou plachtu, kterou matadoři při koridě odvádějí býkovy útoky od těla, si jen půjčoval, když slavil velká vítězství na fotbalovém trávníku.
Teď už jich moc nebude. Joaquín, legendární kapitán Betisu Sevilla, ve středu oznámil, že k devíti zápasům, které zbývají dohrát do konce sezony, už od léta další nepřidá. Ještě by rád překonal rekord v počtu ligových startů, který drží slavný gólman Zubizarreta, a pak zamává.
Už teď fanouškům ze svého místa v kabině na videu vzkázal: „Nadešel čas. Betis dál zůstane mým životem, jen už ho budu žít jinak.“
Může to znít logicky. V červenci mu bude dvaačtyřicet, ztratil rychlost a dravost, od začátku ročníku se jen jednou vešel do základní sestavy, na hřiště většinou vbíhá na posledních pár minut.
Jenže umíte si představit Betis bez jmenovky Joaquín na zeleno-bíle pruhovaném dresu?
Možná, pokud vás ze španělské ligy zajímá jen Barcelona, Real Madrid nebo Atlético. Možná, pokud si Joaquína vybavíte jen z doby, kdy pravidelně válel v reprezentaci. Za tu naposledy nastoupil před patnácti lety, pak jako by se vypařil.
Ale pište si, že v Seville nad Joaquína není. Říká se mu Pan Betis a pro místní znamená totéž, co Totti pro Řím, Maldini pro Milán nebo Gerrard
pro Liverpool. Také on si vydobyl výjimečnou výsadu: s Betisem je tak srostlý, že mu s úctou zatleskají i fanoušci FC, městského rivala.
Nevadí ani, že se na deset let vzdálil, když kopal za Valencii, Málagu a Fiorentinu. Vždy snil o tom, že se vrátí, takže když mu comeback z Itálie šéfové nechtěli povolit, tak moc se rozzuřil, že bouchl vší silou pěstí do židle a zlomil si prst.
Až pak dostal svolení k návratu domů, to se psal rok 2015. Fanoušci ho vítali velkolepě, nikdy nezapomněli, jak je oslnil, když coby teenager táhl tým ze druhé ligy až do Ligy mistrů. Řvoucí hlasatel na stadionu Benito Villamarín ho pokaždé uváděl slovy: Número diecisiete, la finta y el sprint, Joaquín!
Sedmnáctka, fintičky a kmitající nohy, to byla jeho poznávací znamení. I trenér Serra Ferrer se rozplýval: „Na hřišti umí improvizovat jako geniální malíř na plátně.“
Béticos mu pak klidně odpustili, že rád chodil večer za zábavou: „Vyrážel jsem do noci častěji než chlapi, co čistí ulice. Prezident si dokonce najal detektiva, aby mě sledoval, ale ten s tím seknul, když pět dní neviděl vlastní rodinu.“
V tom se Joaquín změnil, po třicítce začal dělat všechno, aby se nemusel fotbalu vzdát. Najal si nutričního poradce, ve volnu dřel v posilovně, tělo vysekal tak, že teď váží méně než na začátku kariéry.
Zato prořízlou pusu má pořád. Proto je z něj hvězda televizních studií a v rádiu má vlastní pořad. Proto ovšem také nikdy nehrál za velkoklub, i když možnosti měl.
„Když mě chtěla Chelsea, řekl jsem, že tam nikdy nepůjdu,“vzpomínal v autobiografii, kterou vzletně nazval Život jako umění. „Co bych dělal v Londýně, když tam pořád prší? To peníze nemohly vyvážit. Když někdo řekne, že mi chyběly ambice, odpovím, že jsem měl jednu ambici: být šťastný.“
V Realu Madrid kdysi už prošel zdravotní prohlídkou, ale prezident Betisu, seňor Lopera, šrouboval jeho cenu tak vysoko, až přestup krachl. Joaquína nechtěl pustit ani do Valencie a místo toho hrozil, že ho pošle hostovat do druholigového Albacete, ale nakonec povolil.
Drahá posila se však v tehdy ambiciózním klubu neprosadila tak, jak se čekalo. Mimo jiné kvůli hádkám s trenérem Koemanem, kterému přes noviny vzkázal: „V Betisu by nemohl dělat ani kustoda.“
Taky v národním týmu se nepohodl s koučem Aragonésem, takže ho minuly nejlepší časy, dva triumfy na Euru i zlaté mistrovství světa. Asi mu bylo souzeno, aby štěstí našel jen a pouze v Betisu.
Týmu, který léta míjela velká vítězství, dvakrát pomohl slavně vyhrát španělský pohár, naposledy před rokem, už jako čtyřicátník. V milovaném dresu odkopal zatím 480 zápasů, ještě v osmatřiceti zvládl v lize hattrick proti Bilbau - za osmnáct minut!
Když chtěli novináři znát recept na dlouhověkost, nejdřív vtipkoval: „Jím sušenou šunku, piju víno a maminka mě kojila do šesti let!“
Až pak zvážněl: „Trénuju víc než ostatní, odpočívám lépe než ostatní. A miluju fotbal víc než cokoli.“