Atmosféře závodu pěkně přidávají i místní hasiči
O víkendu startuje ze Šumavy již 10. ročník největšího amatérského štafetového závodu v Česku Vltava Run. Běžci za dva dny doběhnou až do Prahy.
V sobotu ráno se v šumavském Zadově vydá na 360 kilometrů dlouhou cestu podél Vltavy přes 300 týmů běžců, aby v průměru o 35 hodin později dorazili do cíle v pražském Braníku. Závod Vltava Run je už deset let oslavou krás české krajiny a posouváním limitů lidského těla. Nezastupitelnou roli hraje také puntičkářská organizace. Tu má pod svými křídly od jeho začátků ředitelka závodu Květa Látalová.
„Každý běžec ví, že krásná trasa je základ zážitku. My jsme chtěli vybrat takovou, která ukáže nádhery naší přírody, ale bude se také pojit s českým patriotismem,“říká.
Závod vzdává mimo jiné hold řece Vltavě. Měnila se s postupujícími ročníky jeho trasa?
Na nultém ročníku závodníci vybíhali přímo od pramene Vltavy, pak se na dva roky začátek přesunul na Kvildu a teď startujeme v Zadově. Závodníci pak probíhají přes první pásmo národního parku k Lipnu, pak směrem na Vyšší Brod, do Českých Budějovic a pak podél Vltavy až do Prahy. V České republice máme výhodu krásné a členité krajiny, kterou na trase závodu hojně využíváme. Lidi taháme i po cestičkách, které nejsou zakreslené v mapě. Vždy je vybíráme tak, aby byly co nejbezpečnější. To znamená, že se trasu snažíme vést mimo dopravu. Zároveň pořád dbáme na to, aby účastníci viděli co nejkrásnější místa. I proto vedeme trasu převážně po malých vesničkách.
Jak dlouho trvalo tuto trasu najít? Museli jste si ji nejdřív sami proběhnout?
To děláme každý rok. Trasu také musíme meziročně měnit, protože někde třeba probíhá těžba. Teď už je to naprostá pohoda, protože všichni máme internet v telefonu. Ale v roce 2013 jsme ještě všechny cesty museli hledat v papírových mapách. Trasováním jsme tehdy strávili asi dva týdny.
Který úsek závodu je podle vás nejhezčí?
Některé úseky platí za to, že jsou noční. Ty vedeme více po zpevněných cestách. Ale například úsek mezi Lipnem a Vyšším Brodem je sice technicky jeden z nejnáročnějších, ale je to opravdová krása. V neděli ráno pak závodníci probíhají nad Solenickou podkovou, dál na Slapy, kde už jsou pole, louky a ranní mlhy. Prostě nádhera.
Kolik členů mají jednotlivé týmy a jak často se účastníci při běhu střídají?
Trasu máme rozdělenou do desetikilometrových úseků. Zároveň žádný člen týmu nemůže běžet dva úseky po sobě. Každý tým může mít maximálně 12 lidí. Máme ale i kategorii 6 až 9 členů. Ty pak už vyhodnocujeme jako extra, protože je to nesrovnatelně větší zátěž.
To vychází na 60 kilometrů pro jednoho běžce...
A to si představte, že tři poslední ročníky jsme měli i sóloběžce. Ti to většinou běží šest dní po 60 kilometrech. Letos závodí i tým dvou kluků, kteří to poběží na střídačku po deseti kilometrech. To je v rámci regenerace těla ten nejbrutálnější způsob. My jim ale budeme všichni fandit a samozřejmě sledovat jejich pohyb na trase. Letos totiž chystáme pro závodníky novinku. Každý tým bude mít místo štafetového kolíku tracker, což je zařízení s GPS, které si bude tým předávat. Nebude ani tak sloužit k měření závodu. Bude navázané na aplikaci, kterou si závodníci a jejich kamarádi mohou stáhnout do telefonů a sledovat, kde se zrovna nacházejí.
Když vás tak poslouchám, závod dokáže být docela extrémní. Kolabují vám na trase závodníci?
Možná byste se divil, ale ona je to docela běžná věc. A to v tom smyslu, že závodník to buď hodně přepálí, málo se hydratuje, nebo se špatně nají, dojde mu cukr, chytne ho křeč... Běžci už s tím ale umějí zacházet. Na všech předávkách se také lidé mohou napít iontového nápoje, kterým si doplní cukry a hořčík, k dispozici je i voda či sacharid. Také s námi jezdí několik posádek Červeného kříže, ale záchranáři spíše řeší vyvrtnuté kotníky nebo štípnutí hmyzem.
Jak probíhají přesuny zbytku týmu mezi jednotlivými předávkami?
Běžci se většinou rozdělí do dvou aut. Jeden vůz pak vždy závodí a druhý odpočívá. Cesty pro auta ale bývají delší než ty pro běžce. Takže je pro tým někdy kumšt dorazit s autem na předávku včas.
Co dělá závodník, když náhodou doběhne na předávku dříve, než se tam objeví jeho kolegové v autě?
Nadává.
(smích) Kolik aut se tedy průměrně na trase pohybuje?
Asi osmset, ale ten závod je celkově docela roztažený díky postupným startům. Takže celý kolos se posunuje po trase až v rozmezí 12 hodin. Tím pádem není nějaký velký nápor na jednotlivá předávková místa, spíše se to v průběhu prostřídá. Ale musíme to stejně logisticky vyřešit. I proto máme v pravidlech například to, že auto smí být na předávce jen pár minut předtím, než přiběhne běžec. Tím, že trasu vedeme po malých vesničkách, musíme logistiku opravdu vypiplat.
To určitě obnáší také spolupráci s lokálními organizacemi v místech podél trasy závodu.
Během závodu využíváme i spolupracovníky z řad místních. Dělají to většinou sbory dobrovolných hasičů a jejich rodiny. Tím, že hasiči jsou zvyklí pořádat své akce, celé to pak získá charizma místa a leckde to vypadá jako o posvícení.
Jaké týmy závodníků se vám nejčastěji hlásí?
Máme hodně firemních týmů. Lidé spolu pracují, takže se i navzájem motivují ke společným volnočasovým aktivitám. Firmy jim to také často platí jako teambuilding.
Jak se na závod připravit a co si ideálně vzít na trasu s sebou?
Hlavně vyváženou a lehkou stravu, která jim nezpůsobí žaludeční problémy a dodá energii. Sem tam ale vidím na fotkách i kachničky a svíčkovou. Hodně je to také o doplňcích stravy, jako jsou energetické gely, magnezium nebo různé „šumáky“. Ty je ale také dobré mít odzkoušené, aby to závodníky zbytečně neprohnalo. Což nemusí být na škodu, když vás to zrychlí, ale někdy to je rychlé až moc. (smích) Celé je to velký intenzivní zážitek. Kromě jídla musíte najít i způsob, jak nejlépe zrelaxovat nohy, do toho vnímáte velmi intenzivně také zbytek týmu, který s vámi jede v autě, zvlášť když třeba prší a oni si potřebují sundat boty. To vše jsou ty tmelící prvky, díky nimž se tým za dva dny pozná jako málokde.