Dát se zavřít. To ruské opozici jde
Kdysi jsem napsal román, kde straníci povinně jedli exkrement. Někdo si ho vylepšil marmeládou. Až Putin prohraje, Rusům marmeláda stačit nebude, míní spisovatel Vladimir Sorokin.
Ruského postmoderního spisovatele Vladimira Sorokina zastihl Putinův vpád na Ukrajinu v Berlíně, kam odletěl jen čtyři dny před jejím vypuknutím. Od té doby zde nuceně pobývá, do rodné země se vrátit nemůže. „Ukázalo se, jaká je škoda, že se Jelcinovi v 90. letech nepodařilo pohřbít mrtvolu Sovětského svazu. Odsunul ji někam do kouta a čekal, že sama shnije. Ale to se nestalo, neshnila. Putinovi se ji naopak podařilo galvanizovat. Mrtvola vstala jako zombie a teď ohrožuje celý svět jadernou bombou,“uvedl autor knih, jako je Den opričníka, na veletrhu Svět knihy, jehož je letos hlavním hostem.
Ve vaší poslední knize De feminis se věnujete ženám. Sám říkáte, že se v dnešním světě mužským vzorům nedaří. Dovedete si představit, že by za obrodou Ruska jednou mohla stát žena?
Moc bych si to přál. Sovětští i postsovětští muži totiž u mě jako typ vyvolávají zklamání. Nejsou to hrdinové. Týká se to dokonce i politické opozice, kterou bych nazval spíše politickými masochisty než hrdiny. Bohužel. Řekl bych, že ruské ženy mají velký potenciál. To se ovšem pohybujeme v oblasti utopií. Ale na druhou stranu, v Rusku je možné cokoliv.
Proč se domníváte, že opozice postupuje masochisticky?
To, co řeknu, možná není korektní, ale zdá se mi, že nejlépe se jim daří nechat se zavírat do vězení. To jim jde opravdu dobře. Bohužel. Doufám, že poté, co Rusko tuto válku pohraje, přinese budoucnost do ruské politiky skutečné hrdiny a nikoliv tyto masochisty. Takové, jako byl třeba Václav Havel.
Cítíte se vlastně jako spisovatel být Rusem?
Jsem obyvatelem Ruské federace a v tom ohledu mám nějaké občanské povědomí. Ale jinak se považuju především za spisovatele, který prostě píše rusky. Ruský spisovatel je ostatně takový archaický pojem z 19. století. Víte, co má na svém hrobu Nabokov ve švýcarské obci Montreux? Na náhrobním kameni má uvedeno jen „spisovatel“. Moje knihy byly přeloženy do více než třiceti jazyků, čtenáře mám všude, takže i já jsem také prostě spisovatel.
Ruský dramatik Ivan Vyrypajev se mi před časem svěřil, že jako Rus nyní cítí velikou vinu. Co si o tom myslíte?
Vyrypajeva velice dobře chápu a sám pociťuji stejnou vinu. Domnívám se, že ruská inteligence skutečně
Hlavní hvězda nese vinu na tom, co se u nás stalo v devadesátých letech. Tehdy jsme nebyli dostatečně důslední v očistných procesech při pohřbívání toho zmíněného sovětského monstra. Nálada byla příliš lehkomyslná a ono monstrum se ukázalo živější, než jsme si mysleli.
Co se tehdy mělo udělat jinak?
První, co se mělo udělat, byly lustrace. Aby zaměstnanci KGB a komunističtí straníci nemohli pokračovat v pozicích státní správy. Měl se uskutečnit i soud se sovětským bolševismem, leninismem a stalinismem. V plném rozsahu poukázat na jejich zločiny. A samozřejmě zpřístupnit všechny archivy, jak státní bezpečnosti, tak komunistické strany. Celý sovětský režim prostě měl být označen za zločinný. A až teprve potom jsme měli vyrazit směrem do budoucnosti a naši totalitní minulost zakopat. Stejně, jako se to stalo v Německu v 50. a 60. letech, kdy se zde za pomoci spojenců vykopala obrovská jáma. Nacismus tam do ní prostě pohřbili, a proto je dnes Německo prosperující demokratickou zemí.
Ovlivňuje nějak současná situace vaši tvorbu?
Vliv to určitě má. Ono obecně psát prózu v době války je velmi těžké. Básníci to nyní mají mnohem lehčí. Prozaik totiž potřebuje odstup mezi svojí subjektivitou a popisovaným objektem. Ve chvíli, kdy se svět tak rychle a dynamicky proměňuje, není možné jej z prozaického hlediska uchopit. A jak víte, všechny velké válečné romány byly přirozeně psány až po válkách. Tolstého Vojna a mír, Remarqueho tvorba i další díla vznikala prostě až poté. Já ale o válce nepíšu, takže pro mne je to nyní snazší.
Na Ukrajině nyní demontují Puškinovy památníky, co si o tom myslíte?
Velice dobře té demontáži rozumím, odpovídá to zákonům válečné doby. Francouzi, Holanďané či Balkánci v časech druhé světové války taktéž říkali, že už nikdy v životě nebudou číst Goetha. Takové jsou prostě souřadnice války. Pamatuji, že asi měsíc po začátku této šílené války jsem viděl na internetu fotografii z kyjevského smetiště, kde mezi odpadky ležel i Puškinův portrét. Myslím, že to je úplně normální. Až válka skončí, vztah k ruské literatuře bude opět klidnější. Slyším teď kolem sebe často panické hlasy Rusů, které říkají, že se ruská kultura ničí a že všude panuje rusofobie. Domnívám se, že to je hloupost. Ruskou kulturu nelze zničit, protože se už dávno stala součástí kultury světové. Autoři jako Tolstoj, Dostojevskij nebo Skrjabin přece nejsou nějací národní autoři, ale světoví autoři. Těm nic nehrozí. Jak nyní Ukrajinci reagují, je naprosto normální a mají na to právo.
Může vlastně ruská propaganda zvládnout zpracovat takový neúspěch, jakým by byla třeba ztráta Krymu?
Ještě v časech SSSR jsem napsal román Norma. Tam popisuji situaci, kdy každý člen strany fasuje po stranické schůzi malou hnědou briketku, která páchne po odpovídající substanci. Členové strany jsou povinni ji sníst. Někteří ty exkrementy konzumují čestně, jiní se je snaží trochu vylepšit smetanou nebo marmeládou. Domnívám se, že jestli bude Putin poražen, tak marmeláda nebude Rusům stačit, aby to strávili.
Do češtiny bylo přeloženo celkem osm vašich knih. Spoustu jich ale stále chybí. Za jakou byste se přimlouval?
Svět knihy.
Spisovatel ve vztahu ke svému dílu nikdy nemůže být objektivní. Ale na první místo bych dal zmíněnou Normu. A dále Modrý špek, to bych byl šťastný. Jsem ale moc spokojený s tím, jak u vás moje knihy vycházejí a jak je (nakladatel) Vladimír Pistorius vydává. Je to skvělá tradice knižní kultury. Já sám jsem si v 80. letech vydělával jako knižní grafik, takže vím, co je to krásná kniha.