Můj život s Čechy
Inspiroval ho Čechmánek. Divil se, s čím válí Výborný. Teď Fin Norrena pomáhá Česku na MS.
Poznáte, o jakou bytost na střídačce hokejové reprezentace se jedná? Finsky mluví, ale Jalonen to není. Hlava lysá, ale Zábranský se nejmenuje. V detailech se nimrá, ale ani Erat to není. Chytal, ale trenér gólmanů Orct to také není. Necháte se podat? Fredrik Norrena.
S finskou reprezentací má stříbro z olympiády 2006 i dvě medaile z mistrovství světa. Má stovku startů v NHL. Vychytal ligové tituly v rodné zemi, KHL i Švédsku. „Hokej je můj život, vášeň a láska,“poví Norrena (49). „Jsem šťastný, že v něm můžu pokračovat jako trenér.“
Nyní je na šampionátu v Rize. Zapojuje se do českých tréninků. Má na starosti oslabení. U národního týmu dokončuje první sezonu jako videoasistent krajana Jalonena.
Je šampionát vrcholem vaší trenérské kariéry?
Chci se jednou stát dobrým hlavním trenérem v Evropě. A v ní znamená mistrovství světa důležitý turnaj. Víc nad tím nepřemýšlím. Soustředím se na vlastní práci. A je jedno, jestli je to zrovna u reprezentace, nebo u mého juniorského týmu v Turku.
Tam jste se seznámil s Jalonenem, že?
Byl jsem dost mladý, když jsme spolu hráli. Jako junior jsem v TPS dělal trojku. On byl veterán a neuvěřitelně chytrý centr. Sbíral body, řídil přesilovky. Taky stále drží nějaké rekordy ve finské lize.
Jaké má přednosti coby kouč?
Už trénuje dlouho, ale po celou dobu se vzdělává. Zná každou maličkost ve hře, technické záležitosti nebo různé strategie, jak jeho tým může hrát. Dokáže hráče zlepšit i individuálně. Umí být na ně náročný, ale zároveň je jejich partner.
To on vás přivedl k Čechům. Překvapili vás něčím?
Musím přiznat, že mě zaskočilo, kolik hráčů v týmu mluví výborně anglicky. Bylo to pozitivní překvapení. Má to spojitost s tím, že hodně kluků hraje v Severní Americe nebo si zkusilo finskou ligu.
V ní jste koncem 90. let čelil jménům jako Bednář, Ton, Janecký nebo Čaloun. Platili za hvězdy.
A proti nim to byla vždy výzva! Češi jsou odjakživa v ofenzivě výjimečně nadaní hokejisté. V kariéře se mi poštěstilo potkat i dost silných českých obránců. V mých hráčských letech bylo Česko mladá země, která finančně nemohla konkurovat Finsku nebo Švédsku.
Změnilo se to?
Myslím, že se hokejové výplaty ve Finsku a u vás přibližují. Česko se ekonomicky rozvinulo, ale to určitě budete vědět líp než já. Celkově na mě země působí moc mile.
Nezměnil jste názor po semifinále na mistrovství světa 2006?
Moc dobře si vybavuju, že jsme proti Čechům trefili snad tři nebo čtyři tyčky! A vy jste dali vítězný gól chvíli před koncem po nenápadné teči. Vážně hořká porážka. Dodnes si myslím, že jsme měli vyhrát. Ale musíme s tím žít, takový je hokej.
I tehdy se hrálo v Lotyšsku.
A svět je malý, zase jsme ve stejném hotelu. (usměje se) Na turnaj mám asi nejkrásnější vzpomínky, byl jsem jednička. Měl jsem dobrou sezonu, předtím jsem se dostal i na olympiádu. A těší mě, že jsme v Rize uhráli aspoň bronz.
Z ní jste se vydal do NHL.
Byl to cíl, který jsem měl dlouho před sebou. Jen mi trvalo o něco málo déle, než jsem se tam dostal.
Pravda, v Columbusu jste podepsal ve 32 letech.
Složitější bylo, že jsem se dostal do věku, kdy jsem už nemohl myslet jen na sebe. Měl jsem tři děti, jedno novorozeně, další nastoupilo do první třídy. Bylo to trochu stresující, ale se ženou jsme to všechno zvládli.
Co vám paní řekla na větu: Balíme rodinu do Ameriky?
Ona dokáže dělat změny. Už neviděla rozdíl, jestli budeme žít ve Švédsku, nebo v Americe. Byla to výzva i pro ni, ale jsme šťastní, že jsme ten krok společně udělali.
Proč se neuskutečnil dřív?
Musel bych být draftovaný, což se mi nepoštěstilo. Potom nepřicházela nabídka, kterou bych přijal. Byl jsem spokojený ve Švédsku a netoužil jsem v Americe začínat v nižších soutěžích. Ubýval čas, ale všímal jsem si, že brankáři jako Čechmánek přechod z Evropy do NHL zvládali.
Inspiroval vás?
Samozřejmě! Myslím, že i v dnešní době je to možné. Dost týmů NHL potřebuje solidní dvojku.
Nezměnila se doba?
Když špičkově chytáte v Evropě, na menší kluziště si v zámoří rychle zvyknete. Jen musíte mít kliku a chytat za týmem se solidní obranou. Jinak je to pro brankáře všude stejné. Musí chytat puky. (usměje se)
Shodneme se, že se brankářské řemeslo vyvíjí?
Nepochybně. Styly se s rozvojem internetu a dostupnosti tréninkových materiálů víc a víc podobají. Trenéři brankářů si radí. Svět se zmenšuje a propojuje.
Měl jste v Columbusu blíž k Čechům?
Ano, Evropané k sobě víc tíhnou. Hejda nebo Klesla byli silní a solidní beci, ale hlavně pohodáři, na které mám jenom hezké vzpomínky.
A co David Výborný? V Česku je legendou, v NHL byl trochu přehlížený.
Něco na tom bude, ale berte to tak, že Columbus představoval novou organizaci, která teprve hledala cestu k úspěchu. Hrála tam spousta dobrých hokejistů, kteří těžko hledali uznání. Kdyby takový Rick Nash nastupoval delší čas v jiném týmu, je z něj hvězda celé ligy. Při zmínce o Výborném se mi vybaví něco jiného.
Co?
Patřil mezi poslední borce, kteří nastupovali s dřevěnou hokejkou. (usměje se)
Proč jste v NHL nevydržel déle?
Moc jsem toho neodchytal jako jednička. Po první sezoně moje vytížení klesalo, přišlo i nějaké zranění. Stal se ze mě spíš záskok. Soutěž je ale tak náročná, že pokud v ní nechytáte pravidelně, ztrácíte sebevědomí. Nebyl jsem dost dobrý. Cítil jsem, že mi zbývá ještě pár slušných sezon, ale v NHL se jich nedočkám.
I závěr kariéry jste prožil s Čechy. Ve švédském Linköpingu jste potkal Hlaváče s Hlinkou.
A jen zopakuju, že i oni byli skvělí kluci a hráči, kteří dávali fůru gólů. K tomu i občas bránili. Je tohle český humor, že ano? Ten jsem za ty roky taky trošku pochytil.