Miliardy černochům?
Jako dva rozpočty USA: proč sílí tlaky na odškodnění po otroctví, i když většina je proti.
Větry změn fičí, a tak už dávno působí jako rouhačství, když i první černošský prezident USA Barack Obama kdysi dal najevo, že odškodnění černochů za otrokářství a útlak považuje za fantazírování.
Jenže doba se smykem změnila a možná se blíží den, kdy být černochem v Americe nebude automatickou jízdenkou k chudobě, jak tvrdí progresivisté, ale poukázkou na porsche a dům za dolar. Například odškodňovací komise státu Kalifornie vypracovala před pár dny návrh reparací, podle nějž by někteří lidé dostali až 1,2 milionu dolarů. Celé by to přišlo na 800 miliard.
Je to krásné gesto, ale matematika říká, že to jsou zhruba tři roční kalifornské rozpočty.
Město San Francisco jde ještě dál.
Zatím zvažuje, že každý dospělý černošský obyvatel splňující kritéria by dostal pět milionů dolarů. Při jednání komise, která má návrh na starosti, zněly i další myšlenky – zrušit osobní dluhy a daně, zajistit příjem přinejmenším 97 000 dolarů ročně po dobu 250 let. A každá rodina by měla získat dům za symbolický dolar. Jak k tomu dodala agentura AP, „komise vyjádřila nadšenou podporu uvedeným nápadům a někteří z členů uvedli, že peníze by neměly bránit městu, aby udělalo správnou věc“.
A zase matematika: město by to stálo 175 miliard. Co to znamená? Třeba to, že je to rozpočet San Franciska na dvanáct let a pár měsíců. Spočítal to Hooverův institut při kalifornské Stanfordově univerzitě. Dodal, že tahle suma je víc než součet všech státních rozpočtů všech amerických států kromě Kalifornie, New Yorku a Texasu. A ještě jednu věc přidal: peníze by se snadno našly, jen by každý obyvatel San Franciska musel na reparace zvlášť zaplatit 600 000 dolarů.
Ale jede to také na federální úrovni. Demokratická kongresmanka Cori Bushová právě přišla s návrhem zákona, podle něhož by USA měly jako odškodnění milionům černochů zaplatit čtrnáct bilionů dolarů. To je víc než dvojnásobek amerického rozpočtu, a chcete-li, pak je to víc než osmdesátinásobek rozpočtu Pentagonu.
V USA nyní žije asi 48 milionů černochů. Možná se zvenčí bude zdát divné, proč by měli být odškodňováni za otrokářství více než jeden a půl století po jeho zrušení, a proč by ty, kteří otrokářství nezažili, měli odškodňovat lidé, kteří nikdy nebyli otrokáři. Ale to je příliš zjednodušený pohled. Na všechno už byly vymyšleny argumenty.
A tak se například Kaliforňané, kteří vznesli námitku, jak k tomu přijdou, když u nich bylo vždy otrokářství zakázáno a černí otroci tam naopak prchali, dozvěděli, že Kalifornie tehdy neudělala dost, dívala se jinam a umožňovala na svém území otrokářům bavit se za peníze vydělané na práci otroků.
Ale to je detail. To hlavní zní v kostce asi takhle: svůj blahobyt jsme vybudovali na hřbetech černochů, kteří ani po zrušení otrokářství nestáli na stejné startovní čáře. Byli diskriminováni společensky, ve vzdělání, bydlení, zdravotnictví a všeobecných šancích. Při jednostranném ideologickém a stranickém pohledu, který „debatu“o rasových otázkách stále víc provází, je to jediný důvod, proč jsou černoši chudší, nemocnější, obéznější, nevzdělanější, mají děsivou kriminalitu, rozpadají se jim rodiny a umírají dřív než jiný Američan.
Bojoval ze černochy a má platit
A tak odskodnění nemá být vlastně ani tak odškodnění jako spíš v aktivistickém pojetí odpustek a progresivisticky inženýrský bleskový výtah k prosperitě, jako by nový dům a hezké konto udělaly nového člověka. Možná je to složitější než jen rozdat velké peníze.
Představy o odškodnění mají i jiné díry. Mají se například týkat jen potomků afrických otroků. Už ne černochů, kteří přišli do USA o své vůli z Karibiku. Ale ti říkají, že jejich předci byli diskriminováni v Americe úplně stejně jako potomci otroků, protože byli stejně černí. Divné je taky, že se mluví jen o černoších, ale už ne třeba o indiánech, kteří přišli o půdu a byli vybíjeni. Anebo pohled z opačné strany, který ukazuje, že to není tak černobílé (a to doslova): můj bílý praprapra padl za občanské války v boji za svobodu černochů, tím se zhroutila úspěšná existence a podnikání našeho rodu, sto let jsme se z toho nevyhrabali. Tak proč mám platit odškodnění?
Dokonce i v hodně liberálním Washington Postu byla debata pod zprávou o návrhu Cori Bushové nečekaně jednostranná a odmítavá.
Ale situace se mění: posledních dvacet let se přece jen počet lidí souhlasících s odškodněním zvyšuje. Zvlášť po floydovském sebemrskačském vzedmutí a hysterii Black Lives Matter. Otázka je, nakolik to bylo opravdové a nakolik jen prázdné konformní gesto vedené obavami, aby člověk nebyl hned prohlášen za rasistu.
To by se uvidělo, pokud by USA jednou stály před vyhlídkou, že budou fakt platit za něco, za co sice mnozí třepetali mávátky, ale v skrytu duše si mysleli něco jiného.
Čísla jsou docela zajímavá. Podle průzkumu agentury Pew Research je na 70 procent Američanů proti reparacím. Pro je jen jedna etnická skupina, a to jsou černoši (77 procent). Proti jsou jiné menšiny, tedy Hispánci (58 %) a Asijci (65 %). A 80 procent bělochů. Nejsou třeba žádné velké počty, aby člověk pochopil, že mezi nimi je i spousta progresivistů.