Starý mercedes, anebo obraz od Zrzavého?
Mám za sebou čtrnáct dní plných zajímavých zážitků. Co s tím? Především je to vládní úsporný balíček, který má zachránit naši republiku od finančního kolapsu. Mám se mu věnovat? Ne, ne, rozhodně ne. Od chvíle, kdy byl představen, probíhají v médiích desítky rozhovorů, komentářů, spekulací, odborných hodnocení a předpovědí – a to by mělo stačit. Jen bych promyslel změnu názvu. Zdrobnělý výraz „balíček“neodpovídá skutečnosti – není to balíček, ale pořádný, mnohatunový balík, který padne na bedra nás všech.
Ve dnech, kdy mnohým rodičům tečou nervy z boje o umístění dítěte na vybrané střední škole nebo na gymnáziu, mělo by smysl porovnat tento každoroční rituál se zkušenostmi s dětmi v USA? To by jistě stálo za pokus. I tam, v městečku u New Yorku, to bylo stresující, i když z jiných důvodů, než jak je tomu zde, v zemi rostoucího chaosu ve školství – jak nám to se zřejmou chutí předkládají média. Na to by mi ale nestačil přidělený prostor.
Mohl bych se věnovat svému nejnovějšímu koníčku – péči o své zdraví. A podivovat se, hlavou nechápavě kroutit nad skutečností, že při třech návštěvách na jednom odborném lékařském oddělení jsem byl přijat a vyšetřen třemi různými lékařkami, a tak jsem se musel třikrát představovat a popisovat svůj problém. Proč je tomu tak? Ne že bych dával přednost americkému systému, ale tam jsem si našel lékaře-odborníka, představil se mu, v některých případech se s ním i spřátelil, přičemž následující návštěvy u něj byly klidné a efektivní, protože jsme se znali a rozuměli si.
Také bych se mohl svěřit se svým rostoucím přesvědčením, že jsem udělal chybu, když jsem se po pěti letech cestování po krásách naší vlasti veřejnou hromadnou dopravou vrátil za volant. Syn dostal firemní auto, jeho stálo v garáži, a tak mi ho nabídl. Neodolal jsem, nabídku přijal. V Americe, kde je mimo velkoměsta život bez auta téměř nemožný, jsem rád jezdil, i na dlouhé štreky. Ale tady, v Česku, kde si jako senior můžu za pár šupů zajet i do nejzalehlejších koutů republiky, si válet šunky v drahém mercedesu?
Za výdaje na pojištění auta, údržbu, benzin a dálniční známku, které jsem za tři roky do starého kombíku vrazil, bych mohl mít něco pěkného od Jana Zrzavého. Bylo to někdy na začátku 60. let, kdy jsem si ho při návštěvě výstavy jeho kreseb v galerii v Litoměřicích zamiloval, a celých těch padesát let života v USA jsem si o něm snil! Místo Zrzavého visícího na stěně mého pokoje ale parkuje pod okny činžáku můj stárnoucí mercedes. A hádejte, kterou z těchto dvou věcí bych raději předal svým dětem nebo vnukům?
Když jde servis, kam má
Potěšení mi konečně dělá tenis. Smířil jsem se se svými novými fyzickými omezeními a přestal se čílit nad tím, že nehraji ani z poloviny tak dobře jako před třiceti čtyřiceti lety. Tehdy mě soused pozval do své seniorské party jako náhradníka. Oni byli o třicet let starší než já, ale většina z nich byli členové klubu West Side Tennis Club, kde se hrával ještě na trávě významný turnaj US Open, než byl postaven moderní stadion s tvrdými kurty.
Před covidem jsem se po mnohaleté pauze k tenisu vrátil, a ač jsem věděl, že to nebude nic slavného, trvalo mi příliš dlouho, než jsem se smířil s tím, že se nemohu spolehnout na svůj backhand, že můj servis je nepředvídatelný (i pro mě) a že lepší to už asi nebude. Přestal jsem se vztekat sám nad sebou, a to má pozitivní vliv i na moji hru: i servis občas dám tam, kam opravdu chci.