Ptát se na válku není zprvu lehké
Anna Stropnická po svatbě působí jako Grundmanová. „Líbí se mi to. Myslím, že to muži ocení,“říká herečka ke změně. V divadelní novince Trójanky si právě s manželem zahraje.
Trója je v troskách, její zdi pobořené, její muži mrtví. A ženy se nyní musí smířit se životem mezi nepřáteli. Klasická Euripidova hra Trójanky inspirovala Davida Košťáka z pražského Švandova divadla k napsání stejnojmenné novinky, kterou zde inscenuje ukrajinský tým.
Ve třech ženských rolích se v komorním Studiu v sobotu poprvé představí Anežka Šťastná, Marie Štípková a Anna Grundmanová, kterou diváci ještě nedávno mohli na plakátech vídat jako Annu Stropnickou.
„Ze začátku je člověk opatrný a nechává mluvit a projevovat se spíše druhou stranu. Nechce se hloupě nebo nepatřičně na něco zeptat. Později jsem se ohledně tématu války více uvolnila. Bylo to pro mě obohacují setkání. A všechny z našeho tvůrčího týmu velmi obdivuji, jak se se vším dokážou prát,“popisuje herečka setkání s ukrajinskými divadelnicemi v čele s režisérkou Annou Turlo.
Najdou diváci v Trójankách nějaké konkrétní odkazy na současnou situaci?
Myslím, že právě proto, že text zpracovává tým převážně ukrajinský, tak se v inscenaci téma trojské a ukrajinské války prolíná. V podstatě jakékoli války. Vždy má totiž podobné následky na lidských osudech.
Může tomu, kdo poctivě sleduje zpravodajství z Ukrajiny, novinka nabídnout nějaký nový pohled?
Určitě. Všichni známe obecné informace. My nabízíme konkrétní příběhy tří žen. To je pak vždy o něco hmatatelnější a člověk si začne více vážit toho, co má a jak si žije.
V představení naživo zazní písně Zuzany Navarové. Budete je zpívat i vy?
Ano, zpíváme všechny tři. Od Zuzany Navarové znám jen pár písní a i tyhle mi byly povědomé. Jsem ráda, že ji nemám tak naposlouchanou, alespoň je můžu zpívat svobodněji. Píseň, kterou zpívám sama, se jmenuje Do nebes. Má krásnou atmosféru.
Spolu s vámi zde hraje i váš manžel Jan Grundman. Je to během zkoušení spíše výhoda, nebo nevýhoda?
Už jsme spolu párkrát zkoušeli a myslím, že s tím nemáme problém. Lepší je spolu možná zkoušet komedii, než když k němu musím hrát odpor. (smích) Ale je to naše práce. Doma si spolu opakujeme texty, což je zase výhoda.
Po svatbě působíte s novým příjmením. Herečky si přitom často nechávají to původní, pod kterým jsou už známé. Tuto možnost jste nezvažovala?
Věděla jsem, že se chci jmenovat stejně jako můj manžel. Jednou snad budeme mít děti a těším se, že budeme jedna rodina se stejným příjmením, že k sobě budeme třeba i díky tomu více patřit. Všimla jsem si, že si víc mých kolegyň bere jméno svého manžela. A líbí se mi to. Myslím, že to ti muži ocení.
Ve Švandově divadle hrajete už čtvrtou sezonu. Předtím jste působila v Olomouci a Brně. Co vás vlastně zlákalo zpět do Prahy?
Jsem rodilá Pražanka. Moravu jsem si moc oblíbila, jsem oběma angažmá za moc vděčná a zahrála jsem si tam krásné dívčí role. Ale doma je doma. A Švandovo divadlo je menší než ta, ve kterých jsem hrála. Těšila jsem se na menší soubor. Z nabídky jsem tak byla pochopitelně nadšená.
A jak svou dosavadní „misi“zde hodnotíte? Na kterou roli jste nejvíce hrdá?
Zpočátku, jak to bývá, jsem nějaké role přebírala. A jsem moc ráda, že jsem si zahrála třeba ve švanďáckém trháku Kdo je tady ředitel. Setkání na jevišti s Michalem Dlouhým byl zážitek a vždycky jsem se bavila. Ze svých nazkoušených rolí mám ráda postavu Mariny Litviněnkové, statečné manželky zavražděného Alexandra Litviněnka v inscenaci Příliš drahý jed.